Sid Meier se narodil roku 1954 a už během studia informatiky se začal věnovat tvorbě videoher. Ze záliby, k jejímuž provozování využíval velké počítače svého zaměstnavatele, se po několika letech stala jeho hlavní pracovní činnost. Na tvorbě her se podílel od jejich komerčních počátků až do současnosti, přičemž nebyl jen náhodným přihlížejícím, ale nesmírně vlivnou, v mnoha ohledech přímo průkopnickou, postavou. Když tedy v roce 2020 vydal v newyorském nakladatelství W. W. Norton & Company svou autobiografii Sid Meier's Memoir!: A Life in Computer Games, nebyl to krok, za nímž bychom mohli hledat narcismus a přeceňování vlastního významu. Sid Meier má rozhodně co říct a na světě je mnoho čtenářů, kteří si jeho myšlenky rádi přečtou. Tuzemským fanoušků Meiera i videoher obecně nyní vyšlo vstříc nakladatelství Host, které knihu vydalo v češtině pod názvem Život v počítačových hrách.
Autor:
Obálka:
Vydavatel:
Žánr:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Sid Meier
Andrej Nechaj
Nakladatelství Host
paměti
Filip Drlík
280
černobílý
brožovaná
srpen 2024
978-80-275-2069-5
první
Celebrita od počítačů
Pokud Sida Meiera označujeme jen za významného vývojáře, vlastně tím jeho status umenšujeme. Přesnější by bylo říct, že je jednou z mála vývojářských superhvězd. Jméno tohoto nenápadně vypadajícího Američana s kanadskými kořeny zná snad každý hráč. A to nejen proto, že se objevilo jako součást oficiálních názvů množství her.
Pro české hráče, kteří pamatují videoherní boom v 80. letech, je přitom Sid Meier mnohem známější figurou než třeba jeho slavný vrstevník Šigeru Mijamoto. Meier totiž vyvíjel hry takřka výhradně pro osobní počítače a snažil se nabízet odlišný typ zážitků, než jaké mohly poskytnout arkádové automaty a dobové konzole. Jeho orientace na simulátory a strategie zároveň vyhovovala preferencím rané československé/české hráčské obce, která se zrodila z řad nadšených fanoušků do elektroniky a komplexní hry vyžadující přemýšlení dlouho favorizovala před hrami akčními.
Meier jako zábavný řečník
Už po přečtení několika kapitol z jeho autobiografie se ukáže, že Meier není jen designérským a programátorským géniem, ale také velmi důmyslným a zábavným vypravěčem. Je samozřejmě možné, že slohová obratnost je především dílem v těle knihy přiznané spoluautorky (nebo ghostwriterky?) Jennifer Lee Noonan. Nicméně by mě nepřekvapovalo, kdyby patřičné schopnosti měl i sám slavný vývojář. Úspěch jeho her není založený jen na dokonalém ovládnutí technologií, ale také na pochopení toho, jak si získat a udržet pozornost hráčů. Meier ostatně základy své designérské filosofie napříč knihou opakovaně připomíná a rozvádí.
Život v počítačových hrách přesvědčivě kombinuje lehkost a čtivost se seriózností. Jednotlivé kapitoly předkládají víceméně chronologický přehled autorova působení ve videoherním byznysu, ale několikrát časová souslednost ustupuje tematické koherenci. Výklad faktů a vysvětlování vlastního uvažování se mísí se spoustu zajímavých historek a mnoho myšlenek podává Meier formou vypointovaných, řízných bonmotů.
Kniha je rozhodně vděčným zdrojem pro všechny, kdo hledají chytlavé citáty nebo chtějí na svých youtubových kanálech či geekovských srazech sršet zajímavostmi z herní historie. Zároveň ale nepůsobí přehnaně šoumensky a nedůvěryhodně. Popularizující výklady z dějin videoher jsou už tak plné nejrůznějších mýtů, které se rodí většinou z příliš nekritického spoléhání se na výpovědí pamětníků. Zdá se, že Meier si to sám uvědomuje, takže mnohokrát nenápadně čtenáře upozorňuje, že v některých momentech jej paměť může klamat.
Zdroj: Nakladatelství Host
Až příliš pozitivní život
Život v počítačových hrách začíná založením společnosti MicroProse v roce 1982 a pokračuje přehledem komplikací, s nimiž videoherní průmysl v době svého ustanovování musel vypořádávat. Nebylo snadné dostat hry do distribuce, udělat pro ně reklamu či omezit jejich nelegální kopírování. Na druhou stranu si často ani sami vývojáři nedělali starosti s licencováním a přísným dodržováním autorských práv. Další výrazné limity byly technologické. Udělat simulátor moderní stíhačky bylo náročné mimo jiné proto, že se všechny důležité přístroje v pilotově kabině jednoduše nevešly na počítačovou obrazovku. Optimalizace pak v 80. letech znamenala mnoho náročných a komplexních úprav kódu, aby hra běžela alespoň ve čtyřech snímcích za sekundu.
Zhruba v půlce knihy dojde na Meierovu nejproslulejší hru vůbec – Civilization z roku 1991. Autor popisuje, jak se inspiroval v mechanikách prozkoumaných již deskovými hrami a jak dospěl k tvůrčím rozhodnutím, která z jeho budovatelské strategie učinily víceméně nestárnoucí legendu. Vysvětluje, že navzdory její složitosti byla jedním z klíčů k úspěchu paradoxně redukce nesmírně komplikovaných dějinných a společenských procesů na srozumitelné herní mechanismy. Meier neprobírá jen designové otázky, ale zaměřuje se také na byznysovou stránku herní vývoje a glosuje její postupnou proměnu, úzce související s proměnami herní kultury.
Je ovšem nutné zmínit, že Život v počítačových hrách je především souborem různých postřehů navázaných na Meierovu kariéru. Tuším, že většině hráčů nejspíš nebude chybět hlubší popis autorova osobního života. Uspokojeni však nebudou ani ti, kteří čekají podrobné informace o vývoji jednotlivých her. Ty se v knize objevují jen v kusé podobě a mají spíše ilustrativní roli. Meierovu vzpomínání je také možné vytknout až přílišný optimismus: Proslulý vývojář sice negativní stránky herního průmyslu nijak nezatajuje, ale věnuje se jim jen tehdy, pokud je může popsat jako výzvy, které se (mu) daří překonávat.
A kde jsou obrázky?
Přiznávám rovnou, že jsem nečetl anglický originál, nicméně i tak si troufám označit překlad Filipa Drlíka za kvalitní. Minimálně s řadou technologických a herních termínů, jejichž převody do češtiny mnohdy dopadají kostrbatě, si poradil elegantně a bez potřeby nadužívat berličku v podobě vysvětlujících poznámek pod čarou.
Je mi jen trochu líto, že kniha (i v anglickém originálu) využívá poměrně málo obrázků. Jistě, není to žádná encyklopedie. Ale Meier mnohokrát mluví o věcech, které by prostě bylo lepší vidět, a ne si o nich jen číst. Třeba když popisuje, jak si v MicroProse poprvé najali skutečného výtvarníka, jemuž se dařilo ve skromné pixelové mřížce vytvářet daleko pěknější obrazy než Meierovi samotnému. Vidíme sice jeden ukázkový screenshot, ale z něj si dobrou představu o vlivu výtvarníka na vizuální kvalitu her od MicroProse neuděláme.
Život v počítačových hrách je kniha, která má šanci zaujmout velmi široké pole čtenářů. Hráči, kteří vyrůstali na leteckém simulátoru F-19 Stealth Fighter nebo strávili stovky hodin budováním národů v Civilization, si ji koupí automaticky. Doporučit ji však lze i těm, které Meierovo videoherní dílo z různých důvodů míjí. Najdou v ní totiž dost zajímavých postřehů z oblasti herní historie, designu i byznysu. Text je navíc velmi čtivý a čtenářsky přístupný. Zklamání budou jen ti, kteří by rádi získali podrobný vhled, jak přesně tituly, pod nimiž je Meier podepsaný, vznikaly.
