Na videohrách asi nejvíce miluji to, když nejenže krásně vypadají, ale také dokážou konzumentovi předat určité poselství. Zářným příkladem tak může být dojemný příběh Endling – Extinction is Forever, na jehož konci budete ronit slzy a silné pocity ve vás zakoření ještě na hodně dlouho. Něco podobného jsem zažila s hrou Wavetale, jejímž účelem je rozhodně pobavit, ale na pozadí toho všeho se skrývá další ukázka ješitnosti lidského pokolení. Tato recenze rozebere náplň titulu nejen z herní stránky, ale nevynechá pohled ani na tu emoční část.
Kdo je skutečný nepřítel?
Příběh Wavetale je asi tou nejsilnější částí hry, protože se dotýká mnoha citlivých témat, na nichž dokáže skvěle budovat zajímavou zápletku. Hlavní hrdinkou je dívka Sigrid, jež jako malá přišla o matku, a tak žije s krapítek nevrlou, rozmrzelou a přísnou babičkou. Společně se starají o to, aby maják na jejich malém ostrově stále svítil a poskytoval tak roztroušenému městu Strandville, nebo alespoň tomu, co z něj zbylo, ochranu proti černé hmotě pohlcující vše živé. The Gloom, jak obyvatelé souostroví příhodně pojmenovali temnotu podobající se mlze, odřízla Strandville od okolního světa, který by Sigrid ráda prozkoumala. Žel bohu nemůže. Boj se stále rozpínající se mlhou zabírá všechen její čas, protože paprsek majáku je poháněn takzvanými jiskrami, které Sigrid musí posbírat, aby světlo mohlo zesílit a zhoubnou mlhu opět rozptýlit.
Kdysi vzkvétající město se dostalo do války se skupinou říkající si Dirty Paws, a byli to právě oni, kdo na Strandville seslal The Gloom. Jednou byli tito nebeští piráti opět spatřeni ve své vzducholodi a přinesli s sebou obrovskou vlnu černé mlhy, která vyřadila z provozu maják a pohltila dokonce i obyvatele. Sigrid je jediná, kdo má odvahu a schopnosti na to, se temnotě postavit a všechny zachránit. Díky svému multifunkčnímu rybářskému podběráku a s pomocí z hlubin oceánu dokáže The Gloom efektivně zneškodnit. Stvoření zvané stín Sigrid umožňuje se pohybovat po hladině moře a překonávat tak dlouhé vzdálenosti rychlostí blesku. Občas se holt musíte spojit s nepřítelem, abyste porazili větší zlo.
Musíme se naučit, jak ji kultivovat, aniž bychom ji vyčerpali
Wavetale je akční adventura z pohledu třetí osoby, jejíž kouzlo netkví ve velkém otevřeném světě ani v úžasně realistické grafice, ale je to srdceryvný příběh, co vás přiměje si titul zamilovat. Nebudu vám prozrazovat mnoho, ale upřímné vyprávění dokáže velmi snadno vyvést z míry i toho největšího drsňáka. Jakmile vyslechnete těžké životní etapy tolika jedinečných postav, z nichž někteří ani pořádně nevědí, jak se se svými city vypořádat, a tak se raději uzamkli do sebe, věřte mi, že ledy povolí. Budete svědky usmíření i vzpomínek na to, co za štěstí mohou lidé během pár vteřin snadno ztratit. To vše je v pozadí doplněno ekologickým nádechem o znečišťování přírody, LGBT a o bezhlavou lidskou hloupost. Přestože je příběh smyšlený, nenápadně reflektuje náš skutečný svět tak, abyste si toho všimli a zamysleli se nad našimi vlastními environmentálními skvrnami.
Wavetale je z velké části hlavně o exploraci. Strandville se rozpíná na mnoha malých souostrovích s centrálním bodem, kterým je velký maják. Polopotopené město je roztříštěné na šest větších celků, mezi nimiž budete muset urazit poměrně dlouhou vzdálenost. Mapa je sice na první pohled malá, ale jakmile se vydáte na rozbouřené moře, poznáte, jak moc je naopak rozlehlá. Wavetale je dalším přírůstkem mezi řadu videoher, u nichž můžete zahodit veškeré starosti i stres za hlavu a nerušeně relaxovat. Neskutečně uspokojující pocit vám totiž navodí plynulé klouzání a pohyb po vodě. Sigrid bude velmi často cestovat mezi ostrovy, proto pochopitelně strávíte podstatnou část hry v pohybu na moři a s přehledem musím konstatovat, že bych toho času chtěla více. Nejuspokojivější, alespoň pro mě, bylo skákat z výšek dolů a sledovat, jak se Sigrid zanoří těsně pod hladinu a chvíli pod ní jako delfín plave, načež z ní prudce vyskočí a vám se naskytne úžasný výhled na okolí. Cestu vám kolikrát zpříjemní menší ostrovy či útesy jakožto skrýš pokladu či jako kreativní překážka usnadňující pohyb. Nebojte se, že byste nikdy nevěděli, kudy se vydat. K orientaci vám poslouží navigační kompas, díky němuž budete přesně vědět, jakým směrem se vypravit.
Udělej tohle a přines támhleto
K objevování většiny míst využijete prvky klasických plošinovek. Design budov je situován spíše do výšky, protože ostrovy jsou malé, a tak nedostanete moc příležitostí prozkoumat pevninu jako takovou. Sigrid disponuje multifunkčním podběrákem, který by se měl průmyslově vyrábět ve velkém. Nejenže je to ideální zbraň na boj proti temnotě a funguje jako hák umožňující se přitáhnout na vysoké římsy, ale zároveň s ním jde dokonce i plachtit. No nekupte to! Dominantou oceánu jsou vysoké věže a výrazně stupňované osady, v jejichž zákoutích se skvěle ukryjí nějaké ty sběratelské předměty jakožto příjemné zpestření intuitivní hratelnosti. Sigrid si důležité momenty a nové tváře zaznamenává do svého deníku, jehož stránky můžete ozvláštnit nalezenými zápisky či samolepkami odkazujícími na svět, jak vypadal kdysi. Po lokacích se rovněž nalézá spousta příležitostí, jak nastřádat herní měnu, za niž si na obchodní lodi pořídíte stylový obleček, pokrývku hlavy, nebo dokonce nový image. V cutscénách ovšem změny neuvidíte. I když je v obchodě poměrně pestrá nabídka, během hraní zvládnete nastřádat tolik kapitálu, že ho nebudete mít za co utratit.
Kromě následování hlavní příběhové linie se od ní můžete odklonit a vypořádat se s pár vedlejšími úkoly, z devadesáti devíti procent zahrnujícími klasický scénář najdi a přines. Pozitivní na tom ovšem je, že díky tomu dostanete příležitost poznat daleko více z různorodé palety zajímavých postav a jejich minipříběhů. Prostor dostanou i výzvy malého surfaře ve splnění okruhu na čas, a jakmile se dosyta vyřádíte, vrátíte se zpět k tomu hlavnímu. Jednotlivé oblasti se vám zpřístupní pozvolna podle postupu v příběhu, a přestože je náplň ve všech lokacích takřka identická, dlouho se u mě neobjevil pocit monotónnosti… spíše až ke konci. Abyste mě chápali, hlavní dějová linie se v každé oblasti řídí podle podobného vzorce, a to vyšplhej na vysokou budovu, najdi jiskry k rozsvícení majáků nebo zprovozni generátor a pohni všemi páčkami v okolí. Před hráče se tak nestaví vyloženě žádné logické hádanky, ale onou výzvou je, spíše než hledat postup dál, jej provést, protože díky jasné navigaci budete vždy přesně vědět, co se po vás požaduje. Provedení už je věc druhá.
Jsou příliš snadné překážky stále překážkami?
Napíšu to ještě jednou, ano, Wavetale je relaxační videohra, a přesto se setkáte s určitou vlnou odporu. Cestu vám kolikrát, kromě samotného bosse, zkříží pár prapodivných nepřátel na souši i přímo na vodě. Porazit je skutečně nevyžaduje ani špetku strategie a stačí kolem sebe pouze máchat podběrákem. Sigrid navíc disponuje dost velkým zdravím na to, aby vás jedna či dvě utržené rány neposlaly hned k zemi. Ani jednou se mi nepodařilo zemřít, a ani k tomu mít blízko. Souboje jsou až primitivně jednoduché a možná mě to ani tak nemrzí jako fakt, že během cca pětihodinové hratelnosti potkáváte stále ty tři samé typy nepřátel. Soubojový systém se tedy omezuje na pár základních funkcí a je spíše takovým zpestřením než výzvou, což hádám, je účel. I přes zaměření titulu, kterého jsem si dobře vědoma, si nemohu pomoct a mám pocit, jako bych v tomto ohledu nebyla dostatečně uspokojena.
Po dokončení příběhu, utření všech slz a po rozjímání nad ekologickým poselstvím titulu budete mít šanci se na moře vrátit. Celá oblast se vám otevře pro možnost ji znovu prozkoumat a dohledat zápisky či postavy, které jste při prvním průchodu minuli. Je to od vývojářů rozhodně příjemné gesto, ale osobně jsem po velkém finále cítila skutečně velmi malou motivaci se do tohoto světa vracet. Kromě dohledání chybějících sběratelských předmětů a případného dokončení hrstky vedlejších úkolů Wavetale nepřekvapí ničím jiným. Sběratelské předměty ani neposkytují žádnou odměnu v podobě cenného achievementu, a tak jejich kompletací nezískáte zhola nic.
Síla okamžiku
Wavetale rozhodně ví, jak hráče zaujmout. Na první pohled vás jistě upoutá výrazná stylizace výtvarného pojetí. Modely postav i okolního světa jsou na jednodušší bázi bez přílišných detailů, ale zato se mohou chlubit zajímavou strukturou připomínající akvarelovou malbu. Spousta scén hraje jemnými pastelovými barvami a vytváří tak nádherné scenérie, z nich byste si většinu tuze rádi zarámovali a uchovali tento okamžik napořád. No jen posuďte sami na přiložených snímcích. Ještě zajímavější to však začne být u mimiky postav. Jejich obličejové rysy, jako jsou oči, obočí a ústa, totiž velice dobře definují emoce díky přehnaným pohybům a změnám tvaru, což občas působí mírně komicky, a jeden by si až myslel, že se tvůrci snaží napodobit karikaturní reakce. Celou hratelnost doprovází místy nepříliš výrazný, přesto příjemný hudební doprovod a hlasoví herci odvedli taktéž dobrou práci.
Jako největší slabinu titulu vnímám systém ukládání. Ten funguje tak, že na určitých místech a po cutscénách proběhne automatické uložení, což vám bude oznámeno nenápadným a asi tak dvouvteřinovým nápisem v pravém dolním rohu obrazovky, takže si toho málokdy všimnete. Kromě toho nemáte žádnou jinou možnost, jak si hru uložit, a když čirou náhodou chcete titul ukončit, nejste si vůbec jistí, zda se vám aktuální pozice vůbec zaznamená. Asi dvakrát jsem ztratila několikaminutový postup, protože jsem potřebovala od hry odejít a cutscéna či výrazný checkpoint v nedohlednu. Možná by nebylo od věci ikonku automatického ukládání zpracovat výraznějším způsobem a dát hráčům možnost si svůj pokrok uložit tam, kde chtějí. Postěžovat si musím i na pár výraznějších zaškobrtnutí kamery, která místy nestíhala Sigrid sledovat.
Naopak na titulu Wavetale nejvíce oceňuji snahu svým dojemným příběhem předat i nějaké poselství spojené s přírodou. Možná vám to bude znít sentimentálně, ale vědci dosud neobjevili jiné místo, kde by lidská rasa mohla bez problémů přežít, proto bychom měli o náš dosud jediný domov pečovat s větší láskou. Můžeme toho změnit hodně, a přitom od každého z nás stačí tak málo.
Wavetale během krátké, leč emočně nabouchané a intuitivní hratelnosti dokáže předat tolik pocitů, vyvolat hromadu otázek, uchvátit nádhernými scénami a pobavit hned několika způsoby. Relaxační podstata titulu vám dovolí popustit uzdu fantazii, hodit stres za hlavu a jen se nechat unášet na vlnách roztroušeného města, protože něco tak uklidňujícího jste už dlouho v tomto uspěchaném světě nezažili. Přes pár znatelných zádrhelů se však můžete těšit na odpočinkovou plošinovku s krásným poselstvím.
