„Voda, země, oheň, vzduch. Babička mi vyprávěla příběhy z dávných časů, z dob, kdy vládl mír, kdy…“ Touto ikonickou větou, za niž, pokud víte, odkud pochází, můžete získat sošku malého profesůrka, začíná jeden legendární seriál. Byť nemá s dnešní recenzovanou hrou vůbec nic společného, kromě tedy těch elementů. Visions of Mana je po osmnácti letech pátým oficiálním dílem v sérii Mana, nyní pod taktovkou Square Enix. Dámy a pánové, vítejte tak po několika snadno zapomenutých mobilních hrách opět ve světě Qi´Diel.
Mana není pojem, to je život
Jsou žánry, které nejsou v Evropě zase tolik populární. Jedním z nich je samozřejmě JRPG, které je poslední dobou u nás na vzestupu. Představte si, ale jak je na tom právě série Many, která má pomalu dvě desetiletí od posledního dílu, a tak musí vychytat přímo ten střed mezi novými potenciálními hráči a uspokojením klasiků, kteří si pamatují na poslední Dawn Of Mana. A tak zvítězila sázka na jistotu, kdy si tvůrci řekli: „Kámo, nebudeme to přehánět, dejme jim luxusní tradiční lineární zápletku, která bude evokovat dávné počátky tradičních japonských erpégéček, aby si to každý užil.“ A tak se také stalo, a já jsem toho vůbec nelitoval. Zpočátku.
Víte kým bych vážně nechtěl být? Strážcem. Už od začátku mi tak bylo líto mladého Vala, jenž musel svou milovanou doprovodit k tzv. Mana Tree. Ona je totiž každé čtyři roky bytost zvaná Faerie (volně řečeno víla) reinkarnována pomocí vybraných jedinců. Každý z nich žije v jiném koutě světa, podle daného elementu, a poté obětují své duše, aby tak obnovili všechen ten slavný řád světa Mana. Zní to jako pohádka, že? Jenomže já už od začátku být Valem a doprovázet svou Hinnu, která je automaticky vytvořená, aby byla líbivá, milovaná, a upřímně, má s Valem i velmi krásnou chemii, to bych prostě nezvládl.
U ostatních postav, na něž ve hře narazíte, mi to už tak zábavné ani milé nepřijde. Ale je to asi tím, že mi prostě a jednoduše nesedly. Morley mi lezla na nervy, že byla „jakože“ gentleman, Careena byla jako malá uražená puberťačka, Palamena na to, jak byla odtažitá, byla spíše neschopná. Velice sympatická byla pro změnu Julie, ale to je prostě tím, že je to trdlo. Ano, hodného a milého Vala doprovází pět dívek. Takže v případě, že nejste fanoušci harému, si vás hra asi jen tak nezíská. Nicméně pokud jste fanoušci kočkoholek s mečem, budete mít pro sebe Morley, a máte-li rádi spoře oděné dominy, bude se vám líbit Palamena. Ale to jen dodávám.
Pár hodin sem a Visions Of Mana tam
Nicméně příběh si získá snad každého fanouška happy endů. Je velice jednoduchý, přímočarý, prakticky jen o boje dobra se zlem. Přímá linka, málo odboček, minimální epičnost, spíše pohádka. Problém je doba hraní. Já osobně jsem skončil po přibližně třiceti hodinách, přičemž ale musím dodat, že posledních deset (ještě že byl víkend) bylo docela utrpení. Začínal jsem se maličko nudit. Ne že by hra měla málo překvapivých momentů, naopak, když nad tím zpětně přemýšlím, bylo jich tam docela dost. Jenomže už jsem asi rozmazlenější a roztomilé slečny mi nestačí.
Takže co je hlavním motorem hry v jinak stereotypním příběhu? Hádáte správně, je to soubojový systém. Není to žádná mlátička, ale bitky jsou velice svižné, dobře organizované a na vizuální efekty neskutečně bohaté. Skočit, bouchnout, uskočit, praštit, odskočit švihnout kouzlo, naplnit tzv. Class Strike a aktivovat tak devastující útoky. Upřímně, Visions Of Mana stojí na extrémně proměnlivém a velice promyšleném systému, jenž dokáže okouzlit každého.
Neuvěřitelně mě bavila možnost třídy schopností i různě proměňovat. Představte si, že Val je původně šermíř. Jenomže hra nabízí hromadu tříd, a tak proč mu nedat kouzelnický buff a neudělat z něho tanka, když zbytek bandy je schopen pokrýt zbytek schopností? Každá postava může mít během příběhu osm tříd a teď si představte ten počet kombinací. Ani si nedovolím hádat, kdy jim je konec. A největší kouzlo? Třídy určují i vizuál hrdinů, a to včetně cutscén! A lahodou na konec je ability seed, když vybavíte postavu ještě semínkem dalších různých schopností ovlivňujících statusy. Nádhera. Souboje jsou promyšlené od začátku do konce, a jelikož nemají žádnou hranici, pohltí snad každého hráče. I toho náročného zarputilce, který potřebuje všechno.
Všechno, všude, najednou
Jsou nějaké vrcholné souboje? Jasně, hratelnost nejvíce zazáří v bitvách s bossy. Ti jsou průměrně všichni stejně obtížní, každý má svou slabinu, a díky tomu vás počin nutí pravidelně i měnit povolání a zaměření. Hra tím tak prolíná vcelku geniálně sama sebe a taktika nabírá na trošku větších obrátkách. Totožné souboje neexistují a i těžkopádné bitvy dokáží zabavit. V soubojích s bossy, které kvituji, jsem si ale najednou vybral všechny nedostatky, které počin obsahuje.
Tím prvním je optimalizace kamery. Velcí bossové jsou sice zábavní, ale kamera je vůči nim vcelku špatně optimalizovaná. To se dá vyřešit lehčí úpravou v nastavení, byť se musíte smířit s tím, že podobně jako ve Sword Art Online: Last Recollection ztratíte o svých spojencích přehled. Dobře, to by asi šlo, ale co dál? Samozřejmě efekty. Bossové při svých tricích docela zahltí, a jelikož jste najednou s kamerou občas v nepřehlednu, plynulost hry je tatam. A nakonec? Do třetice, jak se říká, všeho nejhoršího je to ovládání. Ať jsem se na klávesnici snažil jakkoliv, prostě se mi nepovedlo nastavit všechno tak, abych měl ze hry plnohodnotný zážitek. Je vice přizpůsobená klasickému ovladači a to je obrovská škoda.
Zdroj: Square Enix
Kouzlo animace se nezapře
Svět Many je kouzelný sám o sobě. Někomu by možná ty extrémně světlé barvy mohly lézt na nervy, ale kouzlo a stylizace jsou božské. Nabízejí krásná bohatá malebná panoramata a open lokace i dungeony mi prostě ukazují takovou paletu, z níž zůstává i rozum stát. Upřímně, maximální rozlišení do detailů a pořádně výkonný počítač je to, co na tuto hru potřebujete. Grafika je víceméně bezchybná, a pokud to doplníme o ty skvělé bojové efekty, a k tomu ještě přimyslíte různé míšence jako polodraky či poloveverky, hledat nedostatek je hrozně těžké. Jsou zde menší propady u cutscén (jichž je teda hromada, na to se musíte připravit), ale to se dá vážně díky skoro až dětskému vyobrazení odpustit, protože co si budeme, Unreal Engine 4 je Unreal Engine 4.
Když už jsme zmínili vizuál, pojďme i na to audio. Hudební stránka hry se nese na krásné vlně veselosti a radosti a doslova do vás vkládá, jak se říká, „good feeling“. Díky tomu máte z Visions of Mana krásný pocit, že i když mlátíte soupeře hlava nehlava, je to vlastně v pořádku. Co mě naopak nakrklo, a ne málo, byl anglický dabing. Nestává se sice často, že by JRPG bylo nadabované, ale angličtina těm postavičkám do pusy prostě nesedí. Ani trošku. Někdy se totiž i stává, že postava mluví, ale rty se nehýbají. Je to takový hřebíček do možného úspěchu hry.
Visions of Mana je naprosto skvělou hrou. Pokud bych ji měl hodnotit jako celek a netahat ven věci, jichž si běžný hráč, co se jde jednou za čas zabavit, ani nevšimne, určitě by získala větší hodnocení. Bohužel, těch pár menších chyb, když se nasčítají, kvalitu počinu strhává, a byť to jsou malé detaily, i miliarda vloček dá dohromady jednu vánici. Je to škoda, protože tahle nádherně pohádková, veselá a bojová hra je neskutečně uspokojivá už jen tím, jak krásně v uších zní.
