V říši mrtvých – recenze

Ačkoliv se nakladatelství Golden Dog zaměřuje především na současnou hororovou literaturu, nebojí se zabrousit ani do textů o poznání starších. V roce 2021 nám tak editoři Petr Boček s Honzou Vojtíškem přinesli Umrlčí věnec, sbírku českých hororových balad z předminulého století. O dva roky později se Petr Boček vrací, tentokrát sám a se zaměřením na prózu. Výsledkem je antologie V říši mrtvých, která vyšla na podzim 2023 a která přináší více či méně děsivé příběhy ve formě povídek. Další svazky pokračující ve stejném tématu by měly ještě v budoucnu následovat.

Hrůza na více způsobů

V říši mrtvých obsahuje čtyřicet tři povídek známějších i neznámých autorů, spojených třemi hlavními rysy – českým původem, vznikem v druhé polovině 19. století a hororovými prvky. Sbírka se dělí na pět oddílů, které lze navíc s trochou snahy popsat aliteracemi písmena P. Najdou se v ní tak ukázky z pohádek, pověstí, próz s ponaučením a parodií. Pátou a zdaleka nejobsáhlejší část tvoří povídky tajemné a děsivé, tedy to, co si obvykle pod pojmem „horor“ současný čtenář představí.
Tato variace žánrů zaručuje, že se všemožné děsy představí z různých úhlů pohledu – jako záznamy lidového vyprávění, různou měrou stylizovaná próza i čistý humor.
Co se mě týče, dojem zanechalo obzvlášť mučivých Každých deset minut R. J. Kronbauera a Barončina kočka Emanuela Züngela, v níž vraždí titulní vycpaná šelma. Depresivní J. K. Šlejhar také potěší skoro vždycky.

Méně češtinářsky založení čtenáři se zase mohou odpíchnout od známějších jmen Jakuba Arbese, Jana Nerudy nebo třeba Svatopluka Čecha. Sbírka koneckonců má za cíl přiblížit dobovou literaturu dnešní době a už u Umrlčího věnce se většina recenzentů shodla, že jim kniha pomohla najít cestu ke středoškolským klasikům.

Ze čtenářského hlediska možná lze vytknout, že náměty povídek se kolikrát opakují a jejich kvalita je proměnlivá. První se však dá vzhledem k povaze tehdejší literatury čekat a druhé akorát potvrzuje, že můj milovaný Sturgeonův zákon (tedy „90 % všeho nestojí za moc“) nás provází od počátku věků. I opakování témat však o něčem vypovídá a místo prostého „Ne“ je kolikrát lepší ptát se „Proč?“.
Kromě toho formát antologie vybízí ke čtení na přeskáčku, přičemž z takto rozsáhlé nabídky si vybere téměř každý.

Starší pohled na svět

Pokud však nebudete číst jen tak pro rozptýlení a trochu se do textů ponoříte, vyvstane vám postupně celkem kompaktní obraz.
Nejhorší tu je smrt (tomu napovídá i název V říši mrtvých, pocházející ze stejnojmenné povídky), lidé se bojí hlavně vrahů a mrtvol; jedinou děsivější věcí už je jenom nadpřirozený vrah a oživlá mrtvola. Naopak vzhledem k době vzniku chybí různé nadměrné amputace, znásilňování a jiné libůstky, jimiž se dnešní horory jen hemží. Také celkový motiv se drží hlavně krve, kostí, lidských těl a občasných duchů, nepřirozené děsy jsou na minimu (nezapomeňme, že milý pan Lovecraft přišel na scénu až o pár desítek let později. Přitom autoři už tehdy psali například o obyvatelích Měsíce s ptačími hlavami, ale podobné výjevy spadaly mezi humoresky). S náboženskými zjeveními ve stylu K. J. Erbena, která může porazit jen pevná víra, se možná překvapivě také celkem šetří.
Pokud se lidé báli i dalších lidových pověr, kniha o nich mlčí. Náznaky však nabízí lehce moderní Čaroděj-upír Otakara Červinky, v němž vzdělanější vypravěč skepticky glosuje příběh venkovana.

Také prostředí prozrazuje inspiraci různými gotickými romány (ostatně nejedna povídka je více či méně věrnou adaptací, nejčastěji z němčiny nebo francouzštiny). Velice populární jsou tak lesy a tmavá sídla, dojde i na márnice a hřbitovy. Jasný slunný den je naopak pro tehdejší horor kulisa spíše nepřívětivá a na originální snové světy ve stylu dekadentů opět bylo ještě trochu brzy… i když Renaissance Julia Skarlandta se jim blíží.

Jako poslední nelze opomenout společenský rozměr. Celkem často se tak stane, že vypravěč se s danou hrůzou ani sám nesetká; spíše jde o dávný příběh, který někdo druhý dává k lepšímu. Vypravěč (a ideálně i čtenář) pak akorát musí vstřebat, co právě vyslechl. To zase není tak lehké, neboť – řečeno dnešními slovy – atmosféra příběhům nechybí.

Bádejme dál

Většina výhrad tak nebude směřovat k obsahu, ale spíše k formě.
Především se přidám k recenzentům Umrlčího věnce s povzdechem, že chybí pevná vazba – i když uznávám, že mít vesměs pozapomenuté české povídky z 19. století v paperbacku je pěkný, skoro postmoderní kontrast.
Co se týče kontextu, medailonky představují život jednotlivých autorů s jejich dílem a předmluva naznačuje, co od sbírky čekat. Kdyby k ní však editor přihodil stránku dvě navíc, případně by sehnal někoho dalšího se závěrečnou esejí/studií, knize i čtenáři by tím jen prospěl. Téma sbírky totiž otevírá tolik různě složitých otázek: Proč zrovna tyto náměty? Nakolik byly převzaty odjinud? Kdo byl u podobných textů modelový čtenář? Nakolik byly brány vážně? A kde je ta tenká hranice mezi takzvanou kvalitní literaturou a béčkovým krvákem?
Pokud se ale čtenář nechce prokousávat štosy dalších textů, kromě rozhovoru s Petrem Bočkem už moc přímých vodítek k pochopení knihy nedostane.

Nakonec mě profesionální deformace nutí upozornit, že podobně úsporná je i redakční poznámka. V ní se jen dočteme, že povídky obecně prošly úpravou podle dnešního pravopisu a opravou překlepů. Jak časté a jak zásadní zásahy do textu proběhly, se však nedozvíme. Nakolik je to problém, závisí hlavně na tom, zda a jak moc čtenáře poznamenalo studium některého z humanitních oborů.

Golden Dog pokračuje ve svém chvályhodném úkolu a již druhým svazkem přibližuje počátky hororu v českých zemích. V říši mrtvých tak coby čtivý a přístupný úvod do starší děsivé prózy lze zájemcům doporučit. Knize však chybí kritický aparát, takže skutečně vhodná bude zejména pro ty, kteří s čtením podobné literatury teprve začínají.