Někdy může být dobrou terapií jenom přihlížet něčemu, co se tolik blíží naší osobní zkušenosti být svědkem dramatických událostí na plátně, zatímco naši návštěvu cizího života rámcuje stopáž, kterou někdo v produkci stanovil. Nebo si zažít možná o něco intenzivnější souhru s pomocí vlastního přičinění bezduchým klikáním. Vývojáři ze společnosti Polychroma Games se rozhodli jít cestou herního zážitku, v němž se vypráví příběh sám, ale hráč má pocit, jako by měl v rukou moc ovlivňovat dění světa, jehož není součástí, alespoň ne navždy.
Autorům se podařilo vytvořit velmi přesvědčivou výpověď o některých problémech mladých lidí současnosti. Do jisté míry se na tom nepochybně podílí simulace komunikace pomocí digitálních technologií a sítí. V takovém případě však před zájemce autoři staví pomyslnou barikádu s velkým otazníkem, a sice nebude-li Until Then pouhou generickou nápodobou, doplněnou tuctovým příběhem. Tuto nebezpečnou pozici si však dle mého autoři obhájili a já se v následujícím textu pokusím sdělit proč.
Příběh mladého záškoláka
Komorní příběh mladého protagonisty Marka Borji se odehrává ve fiktivním městě Liamson, s ohledem na původ studia a reflektované skutečné události ve hře můžeme za místo dějiště označit Filipíny. Mark studuje střední školu a vyrůstá v komplikovaném prostředí bez rodičů, kteří odjeli do zahraničí za prací, aby dokázali poskytnout synovi co nejlepší podmínky pro studium. Po dlouhém odloučení a vyprázdněné textové komunikaci je však výsledkem pouze ztráta motivace, prokrastinace a naprostá izolace od společenského dění. A již zdůrazňuji „vyprázdněné textové komunikaci“, protože velká část interakce ve hře probíhá pomocí chatování. O to větší důraz dávají vývojáři na nadcházející mimiku hlavních postav, která dokáže obsáhnout daleko pestřejší paletu emocí a nálad.
Pravým klíčem je však porozumění, což osobně považuji za vůbec největší téma hry. Sociální sítě působí jako maska, která brání ostatním ke skutečnému prohlédnutí, vytváří alternativní svět, v němž si lidé rozumí a mají se dobře, ale je to svět klamný. Until Then nenabízí řešení, jak nasazování masky zabránit, neví, jak zastavit životní styl, který souvisí s vývojem, upozorňuje na to, že lidé kolem nás si zaslouží více času a našeho úsilí, a že v posvátném rituálu, jako je přátelství, musí být misky vyrovnané.
Mark Borja je ve škole pověstný svou ledabylostí a vášní pro nekonečné hraní her do rána. Lidé v jeho úzkém kruhu však cítí jeho skrytý potenciál. V protagonistovi vyvstává pověstný archetyp zarytého geeka, osobnost, jejíž fialové oči z nedostatku spánku za sebou s největší pravděpodobností mají úspěšně zdolaného bosse nebo vyhrané promo do vyšší divize. Tyhle lidi si každý z nás pravděpodobně pamatuje z lavic.
Když vývojáři záhy přichází s typickým sportovcem, který žije svojí kariérou basketbalisty a na školní projekty je jenom do počtu, nebo o něco méně tradičním filmařem, který pomalu prosakuje do prostředí serióznější produkce a ztrácí tak kontakt se svým minulým životem, aby naplno dýchal vzduch toho nadcházejícího, trochu tím rozvíjí výstavbu stereotypních charakterů.
Until Then však několik těchto šablonovitých postav vyvolí za své mesiáše a rozkresluje jejich životní mapu, aby vybudované škatulky mohla pečlivě rozdrtit pod tíhou propracované trojrozměrnosti. Postupně se tak otevírá několik životů s těžkými břemeny, kterým hráč ze své pozice musí přihlížet, Mark Borja však čelí několika věcem zcela poprvé, což postupně ústí v několik velmi těžkých, a nebál bych se říct obohacujících, momentů. Zároveň jako by už automaticky autoři přikládali do ohně, jehož plameny nestoudně olizují materialismus ve společnosti.
Jedinečný zážitek ze hry dotváří jemný dotek magického realismu, který hrou prochází, avšak není úplně zřejmé, je-li jakousi hráčovou nadinterpretací, nebo je ve fiktivním světě skutečně přítomen. Podobně jako s magickým realismem pracuje ve svém posledním snímku Behind the Mountains (2023) Mohamed Ben Attia, i zde si určujeme několik věcí sami. Hrdinův všední svět je tedy narušen několika podezřele nahodilými událostmi a hráč lavíruje nad tím, kde stojí skutečnosti a kde už propadá svět vlastním představám.
Náročný život v náročném 2,5D světě
Z hlediska gameplaye jde o příjemný zážitek, v němž je hráči umožněna interakce s prostředím, jednotlivými předměty a především poměrně uvěřitelným a svobodným prostředím sociálních sítí, v nichž se dokážete docela dobře začít topit, jako tomu je v normálním životě, jelikož si dali autoři záležet na tom, aby i na jejich alternativní verzi Facebooku bylo spoustu zbytečných příspěvků, které nás nevědomky odlučují od reality. Tedy nejenomže chatování v Until Then úspěšně zachycuje zkratkovitý jazyk mladé generace, ale dokonce je velmi věrohodné. Osobně jsem si připadal, jako bych na těch pár hodin skutečně žil cizí život, u nějž jsem si však uvědomoval problematiku závislosti na displeji telefonu, což se o mé závislosti na displeji v mém skutečném životě říct úplně nedá.
Pro milovníky pixel artu určitě může jít o další povedené zpestření, které nabídne spoustu krásných interiérových i exteriérových scenérií, oživených silou slunečních paprsků, či měsícem hlídanou deštivou oblohu. Zejména pak sny či vzpomínky vykazují ještě výraznější barevnost a idealismus z nich přímo vystřikuje.
Na druhou stranu jsem narazil i na několik slabších momentů, kdy mělo spoustu rekvizit a okolí velmi nepřesvědčivé zpracování nebo úhel, kterým bylo nahlíženo na postavy, z nich udělal komické ploché figurky. To je však do jisté míry dáno umístěním 2D světa do 3D, což z mé dosavadní zkušenosti vždy vykazuje několik nepěkných scén, a osobně bych raději zachoval daný svět ve vší jednorozměrnosti. Výsledkem by však zcela nepochybně byla ztráta několika poetických momentů. Navíc animace zůstávají v 2D.
Ještě jednou, nebo stačilo?
V poslední řadě bych se rád trochu věnoval co nejšetrněji závěru, který mi připomíná poslední tanec dvou hlavních postav filmu Aftersun (2022), režisérského debutu Charlotte Wells. Je svým způsobem velmi originální a zašifrovaný. Do jisté míry vychází individuálně ze schopností daného hráče přijímat běh událostí, které se nevyhnutelně pojí s výše zmiňovaným porozuměním. Zároveň ještě jednou připomíná a uzavírá kruh sociálních sítí, poukazuje, že skutečný život probíhá venku, ne pod zářivou maskou sociálních sítí, a ani v idealizovaných vzpomínkách na minulost.
Until Then je již druhým titulem autorů, kteří se vrací s pestřejší paletou barev a na první pohled živějším světem, jenž však ve skutečnosti umírá ve víru traumat živených prostředím sociálních sítí. Nově zvolená perspektiva 2,5D má své slabé stránky, avšak v doprovodu s pečlivě vystaveným mysteriózním příběhem doplněným několika zajímavými motivy dotváří přesvědčivý obraz současné mladé generace, u nějž po vás bude občas vyžadována i nějaká aktivita mimo klikání v dialozích.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Daniel Konečný.
