Musím se přiznat. Ukradené Vánoce Tima Burtona, tedy ten film, mě až dosud úspěšně míjely. Jsem ukázkový mileniál, takže v době uvedení snímku do kin jsem byla ještě malinká. Později jsem si k němu cestu nějak nenašla, a to i přesto, že filmy Tima Burtona mám docela ráda. Moje povrchní mileniálské já zkrátka odrazovala kostrbatá loutková animace. A taky se dost bojím strašidel. Obzvlášť těch pod postelí. Když se ke mně ale na recenzi dostala desková hra Ukradené Vánoce Tima Burtona: Převezměte vládu nad svátečními dny, kterou na český trh přineslo vydavatelství Blackfire, rozhodla jsem se doplnit si mezery ve vzdělání. A víte co? Animace je opravdu kostrbatá a ze strašidelných mrtvých dětí a Oogieho mi nebylo vůbec dobře. Ale ten příběh, ten je boží.
Mám ještě jedno přiznání. Přistupuji trochu opatrně ke hrám, o kterých před jejich vydáním není nic známo a které jsou tematickou adaptací nějaké filmové, televizní nebo knižní předlohy. Takové bývají buď naprosté pecky (jako Firefly: The Game nebo Battlestar Galactica: The Board Game), anebo úplné propadáky, jako desítky her, z nichž poslední příšernosti u mě doma byly Firefly: Shiny Dice a Legendary Encounters: A Firefly Deck Building Game.
Dost bylo přiznání, kam spadají Ukradené Vánoce Tima Burtona? Jde o asymetrickou taktickou hru pro 2–6 hráčů od 10 let a na jednu herní partii budete potřebovat 30–45 minut. V původní anglické verzi hra vyšla pod křídly Mixlore, patřící pod vydavatelský kolos Asmodee. Hru vytvořila autorská čtveřice 1015 Creative (Klíče od hradu), tedy Will Foster, Alex Foster, Eric Foster a Michael Adams. O ilustrace se postarali Laetitia Lagache a Mathieu Lidon.
„Vydává se vraždit v saních, těžké pytle v silných dlaních“
Každý hráč si na začátku partie zvolí, za kterou z šesti možných postav známých z filmu chce hrát. Na výběr máte Jacka Skellingtona, Sally, starostu Halloweenu, Dr. Finkelsteina, Oogie Boogieho, Sally nebo samotného Satana, pardon, Santu Clause. Dostanete balíček karet (většinou jich je dvacet), desku postavy a případně pár dalších komponent. Balíček zamícháte, doberete si čtyři karty, mezi každou dvojici hráčů se vyloží jedna oblast plus jedna doprostřed stolu, na oblastech se objeví žetony a hra může začít.
Tematická předloha je do Ukradených Vánoc Tima Burtona velice hezky integrována. Neprožijete sice příběh tak, jak je tomu ve filmu, všechny oblasti vám ale budou povědomé a postavy se chovají tak, jak byste od nich očekávali. Cílem hry je během čtyř kol získat nejvíce svátečních žetonů. Některé postavy (Oogie a Dr.) ale bodují téměř výhradně jen za žetony halloweenské, jiné (Santa a Jack) spíše za vánoční a dalším (Sally a starosta) se hodí cokoliv. Abyste však žetony získali, musíte mít na konci kola větší sílu než vaši soupeři v oblastech, k nimž máte přístup. Jde o oblast, kterou sdílíte s každým vaším sousedem, a pak o oblast centrální, ke které mají přístup všichni hráči u stolu.
Každá z postav má speciální schopnost, se kterou nějakým způsobem interagují karty v jejím balíčku. Nejméně přímočarý a zároveň můj oblíbený je Jack Skellington. Ten pátrá po významu Vánoc a výrazně tak během hry mění bodovou hodnotu jednotlivých svátečních žetonů posunem žetonu pátrání po desce postavy. Začínáte celí zmatení a neschopní bodovat cokoliv. Postupně posiluje bodová hodnota halloweenských i vánočních žetonů až do bodu, kdy mají oba typy pro vás stejnou hodnotu. Pak vás ale sestřelí všedňáci a s body se můžete rozloučit. Pokud však trochu zariskujete a podaří se vám posunout žeton pátrání až na konec stupnice, můžete získat mnoho bodů za vánoční žetony.
Starosta má pak žeton nálady, která výrazně ovlivňuje sílu jeho karet. Oogie Boogie si hází dvěma kostkami a přičítá jejich rozdíl ke svojí síle v jedné oblasti. Sally umí sešít karty dohromady a tím je posílit. Santa Claus rozdává dárky všem spoluhráčům. A Dr. Finkelstein se ze všeho nejvíc snaží dokončit rozdělané experimenty.
Asymetrické hry mám hodně ráda. Ne, asymetrie Ukradených Vánoc Tima Burtona není tak silná jako například ve hře Root. I s těmi pár komponentami se ale hra hraje za každou postavu dostatečně odlišně na to, abyste si je chtěli vyzkoušet všechny a pokaždé z toho měli jiný zážitek.
Je potřeba si to dobře promyslet
Ukradené Vánoce Tima Burtona nejsou hrou pro všechny. Rozhodně nejsou hrou pro hráče hutných eur, které je potřeba plně naplánovat již od prvního tahu a je vlastně úplně jedno, zda jste u stolu sami, nebo s protihráči. Tady o interakci není nouze. Během kola totiž každý hráč musí přiřadit aspoň jednu kartu ke každé oblasti, ke které má přístup, a nestane se tak, že byste si někde mohli hrabat sami na svém písečku.
Velice oceňuji, že interakce v této hře není jen negativní. Ano, chcete mít pokud možno ve všech oblastech nejvyšší sílu. Většina efektů karet je ale zaměřena tak, že pomůžou vám, nikoliv nutně uškodí soupeřům. Jen sem tam umí některá karta soupeři jeho kartu odsunout nebo přímo zmařit jeho plány.
Ve hře je poměrně velký podíl náhody v tom, jaké oblasti jsou každé kolo k dispozici a jaké karty vám přijdou do ruky. Může se klidně stát, že budete mít přístup jen k žetonům, které v podstatě nebodujete. Chápu, že tento zážitek může silně ovlivnit celkový dojem ze hry, nám se to naštěstí ale během herních partií nestalo.
Pokud přistoupíte na náhodu v přípravě každého kola, zbytek hry odmění vaši potřebu taktického rozhodování. Se soupeři se střídáte v přikládání karet, přičemž ke každé oblasti musíte přiřadit minimálně jednu, jednu si musíte odložit do dalšího kola a první kartu v každém kole každý hráč hraje skrytě. Efekty některých karet jsou navíc spuštěny, jen pokud jste jediný hráč, který v dané oblasti má v tu chvíli karty. Na začátku kola si tak musíte velice dobře promyslet, jaké karty a v jakém pořadí zahrát. Zároveň ale váš plán musí být dostatečně flexibilní, abyste mohli reagovat na tahy spoluhráčů.
Nejlepší ve třech hráčích?
Zážitek z Ukradených Vánoc Tima Burtona se docela liší podle počtu hráčů u stolu. Ve dvou je hra rozhodně hratelná, přijde mi ale, že ztrácí část svého kouzla. Soupeř je ve všech oblastech stejný a vy si tak plně neužijete nejrůznějších schopností postav.
Naopak ve větším počtu na můj vkus hra plyne příliš pomalu. Co se děje na druhém konci stolu, vás vlastně až tolik nezajímá, tedy s výjimkou centrální oblasti. Ve všech ostatních oblastech ale interagujete pouze se svými sousedy. Pokud vám čekání na tah a větší míra chaosu nevadí, i v šesti hráčích si hru užijete. Počítejte však s tím, že do uvedených 45 minut se téměř jistě nevejdete.
Dle mého názoru Ukradené Vánoce Tima Burtona září zejména ve třech hráčích. V tomto počtu je u stolu dostatek postav pro zdravou míru chaosu a opravdu vás zajímá (a trápí) každý jeden tah. Každá karta, kterou ti dva zahrají mezi sebou, je o kartu míň, co můžou použít proti vám. V tomto počtu a při použití základních postav (Santa, starosta a Oogie) bych ji doporučila i pro hraní s odrostlými dětmi.
„Ó Jacku, jsi tak krásně hnusný!“
U každé recenze deskových her, které se mi dostanou na stůl, je pro mě velice důležitá její vizuální stránka. U Ukradených Vánoc Tima Burtona vychází z filmu, dopředu tak víte, zda se vám ilustrace budou líbit, nebo ne. Pro mě osobně je ilustrace na obálce nádherná. Vystavuji si své hry tak, že vidím obálky svých oblíbenců, a Jack Skellington vypadá na polici parádně.
Je velká škoda, že řada lidí kupuje hry podle velikosti krabice. I u Ukradených Vánoc Tima Burtona to totiž vede k tomu, že herní komponenty vyplňují jen o něco víc než třetinu jejího objemu a zbytek je prázdný. Chápu to u her, kde se očekává vydání několika rozšíření. Nemyslím si ale, že tohle je ten případ.
Po parádní obálce mě trochu zamrzely karty ve hře. Ne kvalitou, ta je dobrá, ale ilustracemi. Jsou zkrátka… fádní. Obyčejné. Jednobarevné pozadí, na něm číslo a jeden malý obrázek, který se v balíčku opakuje. Co ale rozhodně fádní není, jsou Oogieho kostky. Jde o zřejmě největší kostky, které jsem v deskovce kdy viděla. Vážně. Jsou masivní. A vypadají úplně jako ve filmu.
Ukradené Vánoce Tima Burtona: Převezměte vládu nad svátečními dny! pro mě byly velice příjemným překvapením. Hra s poetikou kultovního filmu, ve které se utkáte s až pěti přáteli o titul ultimátního vládce svátečních dnů. Velká míra taktiky, pozitivní i negativní interakce mezi hráči a silná asymetrie postav, to vše se spojuje ve velice zábavnou hratelnost, obzvlášť ve třech hráčích. Škoda jen příliš velké krabice, fádních ilustrací na kartách a pro řadu lidí příliš velkého podílu náhody a chaosu.
