Milovníci umělecké kinematografie si jistě snadno vybaví slavnou scénu z filmu Solaris (1972) Andreje Tarkovského. Těsně předtím, než se děj této adaptace románu Stanisława Lema přesune na oběžnou dráhu vzdálené planety, sledujeme dlouhou, mlčenlivou sekvenci uhrančivých záběrů, v nichž postavy cestují komplikovanou sítí nadzemních úseků městské dálnice v moderním velkoměstě. Scéna, jejíž dějiště na počátku 70. let působilo futuristicky nejen na diváky ze Sovětského svazu, se natáčela na městském dálničním systému Šutokó Kósoku Dóro táhnoucím se japonským Tokiem. Z unikátní atmosféry tokijských dálnic těží také kultovní závodní série Tokyo Xtreme Racer, která se po více než osmnácti letech dočkala dalšího pokračování. To se momentálně nachází v režimu předběžného přístupu, v němž je dostupná přibližně polovina plánovaného obsahu.
Na hajveji číslo jedna…
Tokijská dálniční síť hraje klíčovou úlohu v japonské automobilové kultuře. Bývá typickým dějištěm ilegálních pouličních závodů, popkulturně zachycených například v manze Wangan Midnight nebo ve filmové sextalogii Šuto kósoku toraiaru (Megalopolis Expressway Trial; v USA distribuované pod názvem Freeway Speedway). Filmová série vznikla v době, kdy byla pouličním závodům v Japonsku věnovaná velká pozornost. Výrazně se inspirovala zážitky legendárního jezdce Keičiho Cučiji a k nelegálnímu závodění se stavěla spíše kriticky, aby tak uklidnila místní úřady. Když ji srovnáme s americkou franšízou Rychle a zběsile, zjistíme, že je mezi nimi podobný vztah jako mezi Tokyo Xtreme Racerem a západními videohrami s námětem tuningu a pouličního závodění, jako je Need for Speed: Underground. Japonská díla jsou proti těm americkým výrazně realističtější, uměřenější a jednodušší.
Název obsahující (stylizované) slovo „extreme“ může mást. Tokyo Xtreme Racer totiž, stejně jako její předchozí díly, klade důraz na čistou jízdu bez kolizí. Ve srovnání s NFS: Underground má také znatelně autentičtější fyzikální model a v podstatě celá jeho hratelnostní smyčka se skládá ze závodů jeden na jednoho. Nejde ovšem o simulaci. Ovládání vozu je zjednodušené, takže na ovladači se závodí stejně dobře jako na volantu. Ústřední mechaniky hry pak zase působí jako něco, co bychom čekali na klasických arkádových automatech. Nadnesený je také efekt nitra, tedy využívání oxidu dusného k dočasnému navýšení výkonu motoru.
Jednoduše a chytlavě
Základní hratelnostní smyčka zůstává věrná předchozím dílům. Po nákupu prvního auta se můžete po dálnicích volně pohybovat, byť ze začátku je vám otevřený jen malý úsek. Závod iniciujete probliknutím libovolného auta výstražnými světly. Závodit jde opravdu s každým, včetně taxíků či malých náklaďáků. Za vítězství v takových závodech ovšem získáte jen malou odměnu. Abyste se mohli stát králem Šutokó Kósoku Dóro, musíte porážet tzv. rivaly, tedy ostatní pouliční závodníky. Většinu potkáte přímo v terénu, ale někteří se objevují na parkovištích (kde si lze zároveň za úplatu doplnit nitro a vyměnit sjeté pneumatiky) a jiní jsou s vámi ochotni závodit jen tehdy, když splníte určitá specifická kritéria. Závodníci se zpravidla sdružují do klanů, které vede obzvláště schopný boss.
Takhle na papíře (respektive na obrazovce) se zdá, že je Tokyo Xtreme Racer opravdu monotónní a musí se brzy omrzet. Ovšem v praxi tomu tak není, byť uznávám, že hra vás de facto nutí ke grindování, a dovedu si snadno představit, že koho nestrhne pohlcující atmosféra nočního Tokia, ten ji brzy odloží.
Smells like racing spirit
Soupeření s běžnou dopravou a závodníky na nízkém levelu slouží spíše pro vyplnění volného času během hledání náročnějších protivníků a některé závody jsou vlastně rozhodnuté dopředu. Budete potkávat závodníky, jejichž auta jsou proti vašemu tak slabá, že jim snadno ujedete i bez zvláštních řidičských schopností. A pak jsou tu tací, kteří stejně elegantně ujedou vám. Hra se ovšem stává neobyčejně vzrušující ve chvíli, kde jste s protivníkem zhruba na stejné výkonnostní úrovni. Duely pak bývají napínavé a kromě čisté jízdy vyžadují i rychlé taktizování, při němž většinou budete využívat kličkování mezi ostatními auty.
Vyhrává vždy ten, komu se dříve podaří vyčerpat soupeřův ukazatel výdrže. Ten je naplněn takzvanými Spirit Points (SP). Ubývají vám ve chvíli, kdy si před vámi soupeř drží náskok alespoň 25 metrů, nebo v případě havárie. Když špatně najedete do zatáčky a dlouze se otřete o svodidla, může to znamenat prohru, i když jste dosud vedli.
Bez tuningu to nejde
Za vyhrané závody získáváte jak peníze, za něž kupujete součástky i celá auta, tak speciální body, jimiž si nejprve nákup upgradů musíte odemknout. Toto odemykání je dále vázáno na dosažení určitého bodu ve hře. Z toho plyne, že možnost zvyšovat výkon vašeho vozového parku vlastně doopravdy nevybízí k volbám, ale spíš zdržuje postup hrou. Střídají se situace, kdy se vám hromadí peníze, za něž si nemáte co koupit (snad jen nová, zatím nevytuněná auta), a situace, kdy se vám zpřístupní tolik upgradů najednou, že na ně nestačíte vydělávat. V tomto spatřuji největší slabinu, kterou lze na Tokyo Xtreme Racerovi momentálně najít.
Zatímco za prvky, jako jsou speciální nárazníky, zadní spoilery, neonové podsvícení nebo karbonové kapoty, musíte platit, úprava vinylů a všemožných polepů, jimiž své auto můžete zkrášlit, je zadarmo a můžete se na ní náležitě vyřádit. Možností kosmetické customizace je opravdu mnoho. Stejně tak můžete volně nastavovat třeba odpružení podvozku nebo převodové poměry, které jsou pro úspěch docela zásadní. To, jestli je vhodné upřednostnit vyšší maximální rychlost, nebo ji obětovat svižnějšímu zrychlení, závisí nejen na vaše individuálním řidičském stylu, ale také na konkrétním soupeři (ti prominentní mají jasně odlišitelný styl řízení) nebo na místě, kde se ho rozhodnete vyzvat k závodu.
Již v předběžném přístupu jsou v nabídce desítky vozů od automobilek Suzuki, Subaru, Daihatsu, Toyota, Nissan, Mitsubishi a Mazda. Vozový park zahrnuje auta vyráběná od druhé poloviny 80. let do současnosti a najdete mezi nimi jak ikony pouličního závodění (včetně Toyoty Corolly AE86 Trueno, proslavené manga franšízou Initial D), tak malé osobní automobily, jako je Suzuki Swift. Všechna auta se příjemně ovládají a v jejich řízení navzdory převážně arkádovému fyzikálnímu modelu najdete i realistické prvky. Ve vysokých rychlostech například mohou být vozy nestabilní, krizové brždění vede ke ztrátě trakce, a pokud si na zadokolce sjedete zadní pneumatiky, budete si muset dávat pozor na smyky.
Starosvětská grafika v moderním enginu
Stěžejní díly série Tokyo Xtreme Racer vyšly na Dreamcast a PlayStation 2, tedy konzole 6. generace. Nový díl si zachovává jejich jednoduchou stylizaci, ovšem díky Unreal Enginu 5 může přidávat moderní světelné efekty. Výsledek těžko bude dnešní hráče omračovat. Je vidět, že při zobrazování Japonska tvůrci z tokijského studia Genki sáhli po mnohem minimalističtějším a prostším grafickém designu než třeba polští vývojáři chystaného titulu JDM: Japanese Drift Master, který hýří barvami a detaily.
Hra běží svižně bez bugů, ale má poněkud nedomyšlenou navigaci v menu, které je primárně uzpůsobeno pro myš. Gamepad je sice použitelný, ale s tím, že pravou páčkou vlastně ovládáte kurzor, což je poněkud neohrabané. Hráči by si také měli dát pozor na snímkovou frekvenci, neboť hra má poněkud netradičně řešené časování herní logiky. Framerate může být odemčený, ale nesmí klesnout pod 60 fps. Pokud se tak náhodou stane, celý herní svět (včetně simulace fyziky) začne běžet zpomaleně.
Tokyo Xtreme Racer lze již v early accessu doporučit každému, kdo má rád předchozí díly. Stejně si jej užijí hráči, kteří se na tokijské dálnice vydávají poprvé, ale dovedou ocenit starosvětskou jednoduchost herních mechanik, atmosféru nočního závodění a samozřejmě také um japonských designérů automobilů. Do vydání plné verze vývojářům přejme, aby se jim podařilo lépe vybalancovat náročnost počítačem ovládaných soupeřů a upravit systém tuningu. Pak se z Tokyo Xtreme Racera stane jedna z nejnávykovějších závodních her za poslední roky.
