The Slater je hra z pohledu první osoby řadící se do žánru stealth, která na mě působila dojmem, že se až zoufale snaží být něčím jiným, než ve skutečnosti je. Během celého průchodu mi vyvstávalo na mysli, že nehraji vlastní originální hru, ale spíše pokus o napodobení pokračování Hitmana. The Slater je projektem Alessandra Lainy z Laina Interactive.
Slater, Mark Slater
Vaše cesta začíná momentem – flashbackem – tedy zábleskem z minulosti, kdy se nepříjemná událost znovu opakuje. Onou nepříjemnou vkrádající se vzpomínkou je smrt vašeho otce. Policisty, který obětoval život boji proti pašování a distribuci drog a dopadení drogových dealerů. Po krátkém úvodu jste tedy seznámeni s hlavní postavou této hry, Markem Slaterem, který je bývalým policistou a nápadně svým vzhledem připomíná známého holohlavého Agenta 47.
Slater touží po pomstě, o kterou usiluje téměř rok, ale chybí mu nějaké vodítko. V tuto chvíli se objeví na scéně Jacob (bývalý otcův parťák) s informacemi o nové droze a možných vrazích otce. Cesta za pomstou tedy může začít. Mark Slater se proto vydává na svou první misi, najít tajemný kufřík s novou drogou „D-Pain“, která je vysoce návyková a likviduje obyvatele města. Během ní navíc sprovodíte ze světa ještě místní drogové dealery. Celkem vás čeká šest misí, ve kterých postupně pronikáte hlouběji mezi výrobce, distributory a šéfy kriminální organizace. Ty postupně eliminujete, jednoho po druhém, a zároveň poodhalujete, kdo je zodpovědný za smrt vašeho otce.
Tak trochu lidlovský Hitman
Zatímco se The Slater tváří dojmem, že jde o hru na podobném principu jako Hitman a vy si užijete moře zábavy při stealth akci, je to bohužel dosti daleko od pravdy. V Hitmanovi máte dvě věci, které spolu fungují – stealth a akce. U hraní navíc cítíte jakousi plynulost, logiku a uspokojení. V případě hry The Slater je akcí bohužel to, že popoběhnete kousek po mapě. Mark Slater totiž umí pouze chodit a běhat. Schopnost plížení mu nebyla přidána do vínku, a tak si bude hráč muset vystačit s neustálým převlékáním oděvů jako u panenky Barbie. Určitě vás samozřejmě zajímá, jak tedy zneškodňujete nepřátele, pokud se k nim nemůžete připlížit. Prostě potichu dojdete za ně, zaškrtíte je a pak už jen musíte zavřít tělo do bedny, skříně nebo popelnice. Dál pak můžete vesele běžet k dalšímu subjektu.
Samozřejmě je tu ještě jedna možnost eliminace, a to použití pistole s tlumičem. Použila jsem ji všeho všudy dvakrát. Jednou při výuce v tutoriálu a jednou u subjektu, který ke mně přicházel čelem a nedal mi možnost ho zaškrtit. Jinak si na 99,9 procent vystačíte se škrcením. Toto eliminování vás ale brzo začne nudit (převléct, dojít, zaškrtit a zas znovu). Jediné zpestření v eliminaci jsem zažila až ve finálním levelu, kde použijete kufřík s náloží. Autor, který se nechal inspirovat Hitmanem, možná mohl použít i nějaké jiné hitmanovské eliminace, jako injekce s jedem, otrávené jídlo či pití, použití šroubováku (nebo jiného druhu náčiní) nebo třeba utopení někoho v záchodě (Hitman 2016).
Ne moc bystrá NPC
Jedinou výhodu tato hra ale má. Pokud nenecháte otevřené dveře, aby vás někdo zahlédl, rozhodně máte jistotu, že si vás nikdo opravdu nevšimne. NPC jsou tu totiž až extrémně hloupá. Nikomu nevadí, že například vylezete z kůlny, kam nemáte jako účastník párty možnost přístupu. Také se mi stalo, že můj subjekt vlezl do koupelny, kterou celou dobu sledovala ochranka od schodů. Já jsem vnikla dovnitř, zabila subjekt a v klídku odkráčela. Ochranka se mě ještě po cestě zeptala, jak se dnes mám.
Mark jako panenka Barbie
Mark Slater je jako Barbie, proč? Neustále se převléká, aby splynul s davem a pronikl tak ke kýženému cíli. Jak už bylo zmíněno výše, nikdo z přítomných vám sice nevěnuje moc pozornosti, ale občas vás mezi dveřmi zastaví ochranka, že dál nesmíte vstoupit. Vám pak nezbývá nic jiného než se převléci za dalšího člena ochranky, číšníka, policistu, opraváře a tak podobně. Vždy když se převléknete, zůstane po vás na zemi hromádka oblečení. Až se budete vracet, můžete se zase převléct zpátky. Pokud byste se pokusili projít kolem ochranky bez převleku, zastřelí vás. Když zkusíte vytáhnout zbraň na veřejnosti, abyste je zastřelili první, stejně zastřelí oni vás. Jinými slovy, nepřátelská NPC mají jen dvě nastavení: „nevidíme tě“ a „zastřelíme tě“. Pokud vás zastřelí, musíte daný level opakovat znova, což není zrovna příjemná záležitost a určitě se jí rádi vyhnete.
Samozřejmě pokud nechcete nikoho zabít kvůli kusu oblečení, nemusíte mít obavy, autor na to myslel. Proto zde existuje možnost najít oblečení, propustky a ostatní věci někde v okolí bez jediného zabitého civilisty. Pokud tak učiníte, získáte za to na Steamu pěkné achievementy.
Vizuálně je hra…
Řekla bych, že vizuální prostředí, do kterého je příběh zasazen, vypadá velmi pěkně. Omšelý bar působí tak, jak má, tedy lacině. Lázně jsou naopak honosné a v některých místech je cítit závan luxusu. Zaplivané temné uličky mají svoji ponurou atmosféru. Co se však zpracování postav týče, je to naprostá katastrofa. Většina vypadá, že byla vymodelována z měkkého vosku, mají neživé oči, nefungující rty a není u nich žádná mimika. Modely některých postav doslova vybízejí až k pláči. Jediná postava, která celkem vypadá, je ta hlavní, Mark Slater, kterého vidíme zejména v cutscénách. Jak už bylo řečeno, celkem dost nápadně připomíná Agenta 47. Jediné, co mu chybí, je čárový kód a špetka humoru.
Autor se neobtěžoval ani s tím, aby hráči nabídl rozdílné postavy nebo trochu více barevné oblečení. Ve druhé misi mohl dámám na společenském večírku přiřadit jinak barevné či střižené šaty. Všechny zde totiž mají stejně dlouhé červené šaty, prostě nuda. Nehledě na to, že jejich obličeje byly také totožné. Po krátkém čase zaznamenáte, že potkáváte stále stejné postavy. Dokonce se mi stalo, že jsem měla eliminovat sourozence v baru, kteří byli totožní (mohlo jít o dvojčata), ale byl tu ještě jeden dealer a ten vypadal na chlup stejně, i když do jejich rodiny nepatřil.
Zvuková kulisa
Dabing hlavní postavy je ucházející – není úplně špatný, ale na zadek si z něj nesednete. Není to ale tím, že by dabér měl špatný hlas, nýbrž má špatně napsaný text, se kterým moc nezmůže. Autoři totiž zapomněli Marku Slaterovi napsat do scénáře i nějaké vtipné hlášky, nebo alespoň místo humoru vnést trošku ironie a sarkasmu. Ani doteď nemám tušení, zdali něco hrálo na pozadí, či nikoliv. Jediné, co se mi vrylo pod kůži, je návštěva baru, hospody či podobného podniku. Ne kvůli alkoholu, ale protože tam občas hrají pěkně od podlahy.
The Slater je relativně krátká hra, která má slušný design za nízkou cenu. Průchod zabere přibližně pět hodin, ale rozhodně stačí si hru zahrát pouze jednou a nebudete se k ní chtít vracet. Existuje celá řada lepších titulů, kde stealth je dotažen k dokonalosti a hra vás bude opravdu bavit.
