Pokud sledujete českou internetovou scénu, pravděpodobně už jste nejednou narazili na purna. Purn, vlastním jménem Richard Haraším, se zaměřuje především na politické parodie a některá z videí, která mezi lety 2015–2020 vydal na YouTube, nasbírala statisíce zhlédnutí. Kromě nich se však věnuje i tvorbě videoher a po své pixelartové arkádě Zeminator se pustil do něčeho o poznání vážnějšího.
V roce 2023 tak ve spolupráci s Ateliérem duchů vydal kreslenou point-and-click adventuru The Gray Man, která vás postaví do velmi neobvyklé situace. Stanete se v ní totiž vrahem a vaším úkolem nebude nic menšího než se vypořádat s fyzickými i psychickými následky vlastních činů.
Kdo jsem?
The Gray Man vám neřekne vše najednou, místo toho vás nechá objevovat postupně. Ale odhadujeme, že… jste Anthony. Anthony je vrah, a když se s ním poprvé setkáte, zrovna si u sebe doma ve sklepě drží svázanou ženu. Po pokojích se mu válejí nástroje jako sekera, kladívko nebo sekáček, a co s nimi plánuje, je snad jasné. Ostatně to brzy uvidíte sami. Poté všechno začne být jen divnější a dozvíte se, co všechno k tomu vedlo – a také jak to bude pokračovat.
To, že velká část hry probíhá jen ve vaší hlavě (anebo snad ne?) a prožíváte ji anachronicky s množstvím odboček, flashbacků a symboliky, snad není překvapením (vlastně to můžete brát jako nezávislého mladšího bratříčka Layers of Fear. Anthony má po domě také roztroušených pár svých obrazů). Stejně tak je předem jasné, že nepůjde o nic pro slabé nátury.
Hlas ve vaší mysli
Toto napětí pokračuje napříč celou hrou. Klasické point-and-click pasáže s používáním předmětů či hledáním interaktivních prvků střídají různé minihry a neinteraktivní vzpomínky. Vše společně pracuje na tom, aby udrželo hráče v nejistotě – nejen herní, ale i příběhové. Co z toho se reálně děje? A kdy? A co z toho brát pouze symbolicky?
Nad tím vším zároveň visí stín Našeptávače a jeho hlasu, který vás nabádá k tomu nejhoršímu. Pokud jej necháte zvítězit, je to game over. Zato vy coby Anthonyho svědomí představujete poslední zbytky svobodné vůle a můžete se rozhodnout, jestli se alespoň pokusit o vzdor a hledat vykoupení. Skóre se zde počítá na prolitou krev a špatná rozhodnutí, protože závěr příběhu není daný a závisí na vašich činech.
Naštěstí máte svůj notes a nápovědu v podobě vnitřního oka, která vás většinou nasměruje k cíli. Dělá to tak, že k vám – velice naléhavě – promlouvá přímo.
Kresby jako z deníku
Zmatení z toho všeho pomáhá i nezaměnitelný grafický styl. Vzpomeňte si tak na všechny různé expresionistické obrazy a črty, přeneste je do pixelů a představte si celou hru v podobném podání. To je Gray Man, a navíc toto šílenství pojímá interaktivně.
Některé ze scén tak opravdu věrně vyvolají dojem noční můry, případně budete mít pocit, jako byste se propadli do jedné z těch internetových creepypast (anebo česky děstovin) o digitální zábavě, která vás postupně při hraní zničí. Tomu ostatně odpovídá i soundtrack, který je skoupý na hudbu, ale bohatý na nejrůznější znepokojivé zvuky.
Postavy vypadají jako načrtnuté tužkou, prostředí střídají víceméně realistické (i když rozbité) barevné kulisy s – mnohem zvláštnějšími – černobílými. Obojí má přitom mnoho detailů, takže pixel hunting zde funguje velice doslovně. Usnadní vám jej ale barevné vyznačení, alespoň na nižších obtížnostech.
Celkový nereálný dojem podporují texty, které se tematicky pohybují na hranici srozumitelnosti. Jednak totiž mísí češtinu s angličtinou, jednak kupí kvanta pravopisných chyb. Kromě toho mají rozlišení odpovídající zbytku hry, míhají se rychle a krvavě rudé písmo na hnědém nebo šedém pozadí máte jen sotva šanci rozluštit.
Zmatek, kam se jen podíváte
Zároveň je ale tenká hranice mezi úmyslně a neúmyslně špatným herním designem, přičemž The Gray Man má tu smůlu, že se často netrefí. Pro začátek je třeba zdůraznit, že nespolehlivý vypravěč trpící nejrůznějšími přeludy je sice vděčný příběhový námět, ale příliš se nekamarádí s intuitivní hratelností. Kolikrát tak něco nefunguje a není možné odhadnout, jestli jde o designový nedostatek, bug, anebo záměr.
Kupříkladu cutscény se prolínají s hratelnými pasážemi, aniž by šel poznat jejich začátek a konec. Hráč tak má chuť klikat všude možně, aby zjistil, jestli je možná interakce, následně mu vyskočí achievement, že úspěšně přeskočil vzpomínku, a přitom načítací obrazovka varuje, že ignorovat příběh se zde nevyplácí…
Minihry trpí podobným nedostatkem. Scéna se dvakrát třikrát zopakuje, poté příběh pokračuje a nevíte, jestli jste byli úspěšní, nebo jen s postihem můžete jít dál. Nedostatek zpětné vazby v situaci, kdy záleží na vašich rozhodnutích, všechno akorát ztěžuje.
Ovšem zvláště problémy s inventářem, kde někdy mizí předměty, nedají se použít, přepnou se do anglických popisků nebo se zduplikují, jsou jasný bug.
Tápejte ve své vlastní hlavě
Nepomůže tomu ani grafika. Kurzor myši se občas rozhodne zmizet a opět není jasné, kdy jde o úmysl; to platí i pro herní menu nebo části rozhraní. Pohyb po místnostech má vlastní zákonitosti, takže místo klasických možností podívat se vlevo/vpravo a otočit se zpátky nabízí každá obrazovka jiné směry. Jednou sice dostanete k dispozici mapu, ale většinou si musíte směry zapamatovat, navíc s problikávající myší.
V jiných scénách začnete podléhat Našeptávači či jinak blouznit a obrazovka se vám zatáhne pulzujícími pixelovanými črtami. Jako zobrazení psychózy to funguje, ale když opakujete znovu a znovu jednu scénu, snažíte se přijít na další postup, a přitom ani pořádně nevidíte na herní pole, přijdete si jako masochista. Podobné stavy se občas vyskytnou náhodně, jindy podle toho, co jste právě viděli/udělali, někdy to zase vypadá na časový limit… ale to jen těžko zjistíte. Pokud jste fanoušci kanálu AVGN, můžete to znát jako „fuck-around-and-find-out kind of game“. Po několika hodinách sice metodou pokus–omyl na většinu mechanik přijdete, ale většina lidí mnohem dříve buď sáhne po návodu, nebo hru úplně odloží.
Zábava pro vytrvalé
Dnešní doba nás na takto neprůhledná díla už naštěstí docela připravila. Často se proto najdou komunity, které analyzují hru snímek po snímku, pitvají do nejmenších detailů každý útržek příběhu a skrze fóra se doberou k interpretacím, na nichž se většina zúčastněných víceméně shodne. The Gray Man by do této kategorie mohl spadat také, neboť obsahu nabízí dostatek, autorský záměr je patrný a rychle se střídající obrazy vybízejí k podrobnému zkoumání.
Při bloudění hrou tu ale budete sami za sebe, jedinou pomocí vám bude oficiální průvodce. Komunita je jinak malá a achievement za dokončení příběhu zatím získala jenom dvě procenta hráčů. Za to pravděpodobně může šílený (metaforicky i doslova) poslední level, který i s návodem může zabrat několik hodin…
…což se dá brát jako výzva. Pokud tedy holdujete obtížným adventurám a poctivě se vším prokoušete, věřím, že si přijdete na své. Odměnou vám bude nejen několik různých konců, ale také bonusy v menu, týkající se hry i jejího vývoje.
Je více možností, proč byste si The Gray Man mohli chtít zahrát… Možná patříte mezi fanoušky purna. Možná chcete podpořit českou nezávislou scénu. Možná vás zajímají sérioví vrazi a chtěli byste nahlédnout do jejich psychiky. A všechno z toho vás dovede k titulu s unikátním příběhem i grafikou, jen nečekejte jednoduchý ani vybroušený herní zážitek. Na tom se koneckonců většina recenzí ze Steamu shoduje.
