Přátelé, je to tady! Konečně stojíme na prahu před branami finále, které rozhodne o osudu lidského pokolení. Budou se pozemšťané stále klanět k plochým nohám vesmírných švestek, nebo Kapitán Bouchač ukáže, že jeho přezdívka není pouhým výplodem choré mysli ruského poručíka?
Když jsem naposledy odkládala osmý díl české knižní série Legie, byla jsem jako na trní, co za další eskapády posádku Kraksny potká. Jakmile jsem však vzala devátý svazek do rukou, začalo ve mě hlodat zmatení.
Jednou jsi nahoře, jednou zase dole. Každé špatné období pomine a vystřídají ho prosluněné zítřky. Když jsem posledně odkládala šestý díl české knižní série Legie, cítila jsem se ublížená, podvedená a nadmíru smutná.
Když se spisovatel rozhodne, že u jedné knihy příběh rozhodně neskončí, už dopředu se mentálně připravuji na dobu, kdy přijde na lámání chleba. Čím více svazků vznikne, tím častěji v nich padají hlavy.
Z průseru do průseru neboli z bláta do louže, jak praví jedno české přísloví. Tak by se dal jednoduše shrnout modus operandi posádky složené z existencí, které v týmu většinou nechcete.
Lidská tělesná schránka nenabídne nic moc zajímavého. Tato slova ve zkratce uváděla mou recenzi prvního dílu české knižní série Legie a já se při jejich psaní cítila jako prorok neochvějně kázající pravdu a nic než pravdu.
