Nezastavujeme, máme zpoždění! Možná ani ne tak zpoždění, jako žízeň po krvi. Ano, přátelé, konečně je to tady. Kraksní parta dorazila tam, kam už od prvního dílu směřuje její letová dráha, ale všichni dobře víme, že bez těch pár odboček by to bylo až moc snadné.
Jednou jsi nahoře, jednou zase dole. Každé špatné období pomine a vystřídají ho prosluněné zítřky. Když jsem posledně odkládala šestý díl české knižní série Legie, cítila jsem se ublížená, podvedená a nadmíru smutná.
Když se spisovatel rozhodne, že u jedné knihy příběh rozhodně neskončí, už dopředu se mentálně připravuji na dobu, kdy přijde na lámání chleba. Čím více svazků vznikne, tím častěji v nich padají hlavy.
Je to tady, dámy a pánové! Jestli se i vám stýskalo po patáliích oblíbeného samce Kazimíra Nezbedy na krutopřísně nebezpečné planetě Luzná, valte voči. Česká knižní série Masomlejnek z pera Honzy Slívky se blíží do finále a vy rozhodně chcete být u toho!
Ať se na mě vrhnou duševní červi, jestli jsem vám někdy kecala. Pomalu, leč jistě, se blížíme do poloviny české knižní série Legie a moje proroctví se naplnilo už nyní. Možná budu následovat své vědmácké vlohy, oholím si hlavu a začnu na věštění pořádně židovat.
Kdesi v předaleké galaxii existuje místo, kde muži přicházejí o své sny. Není to ložnice po pár letech manželství, Tinder, vězení ani striptýzový klub. Planeta tisíců světel je feministické doupě, kde se sekají penisy bez řádného soudu.
Z průseru do průseru neboli z bláta do louže, jak praví jedno české přísloví. Tak by se dal jednoduše shrnout modus operandi posádky složené z existencí, které v týmu většinou nechcete.
Lidská tělesná schránka nenabídne nic moc zajímavého. Tato slova ve zkratce uváděla mou recenzi prvního dílu české knižní série Legie a já se při jejich psaní cítila jako prorok neochvějně kázající pravdu a nic než pravdu.
Postavte se před zrcadlo a sami sebe si dobře prohlédněte. Máte tu čest vidět živý exemplář člověka moudrého, latinsky homo sapiens. Věnujte, prosím, pozornost detailům. Tenká kůže, šišatá lebka, ochlupení jen na určitých místech, směšně drobné zuby a pouze dva páry končetin.
Jsou antologie, u nichž si člověk říká, že nejsou potřeba, ale také ty, které vlastně potřebujete, aniž byste o tom věděli. Právě o té druhé mluvím, Proměny Kafkovy Prahy bylo totiž něco, co jsem už dlouhé roky chtěl číst poté, co jsem skončil rozpolcený po dočtení Procesu.
Když každý rok píšu Ježíškovi pod stromeček přání k Vánocům, zjistil jsem, že čím jsem starší, tím více se má přání transformují do podoby seznamu knih, jež by mi mohl pod stromeček dovézt.
Už desetiletí přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby se střetli Sparťané s Jedi. Vím, že jsou určité herní simulátory, jež mi toto porovnání umožní, ale jak se říká, některá tajemství je lepší nechat skrytá.
