Kdo hrál původní System Shock, toho musel Remake zákonitě potěšit. A musel potěšit i fanoušky v dnešní době trošku opomíjeného subžánru RPG FPS. Fanoušci her Deus Ex, BioShock nebo třeba Atomic Heart si rozhodně přišli na své. Bez původního System Shocku by totiž tyto jmenované hry nejspíš vůbec nevznikly. A pro ty z vás, kdo nikdy neměli šanci poznat původní System Shock, jedná se o velmi komplexní, nemilosrdné RPG FPS, kde váš jediný úkol je přežít a utéct z vesmírné stanice – řečeno velmi stručně a zkráceně.
Návrat slavné dvoudílné série System Shock si zasloužil nový kabát víc než kterákoliv jiná hra a díky crowdfundingu se Nightdive Studiu podařilo vytvořit staronový, ale stále unikátní zážitek. Remake System Shocku působí přesně tak, jako když si vzpomenete na originální hru. Přesně takhle vám utkvěla v paměti z dřívějších dob. Minimálně do té doby, dokud nepustíte originál a neuvědomíte si, že vzpomínkový optimismus je opravdové zlo. Nightdive Studios jsou dnes již ostřílení veteráni na poli remaků a mají na svědomí i povedené remastery her série Turok, ShadowMan nebo v poslední době vydaný Star Wars: Dark Forces.
„Jako Cyborg budeš SHODAN skvělým sluhou…“
Remake System Shocku šel mnohem dál, než aby přidal pár moderních technologií jako DLSS nebo ray tracing do původní hry. Na celé záležitosti totiž spolupracovali s původními vývojáři z Looking Glass Studios, aby se podařilo zachytit myšlenku, styl a gameplay originálu. Jedna z nejzásadnějších změn u tohoto remaku je totiž ovládání.
Hra se už neovládá jako ústřední topení atomové elektrárny. A i když zde máme Enhanced edici původní hry, stále se jedná o zážitek, jako byste se snažili hrát na klavír, zatímco vám po něm běhá kočka. Remake přinesl moderní ovládací standard a zjednodušil některé herní prvky natolik, že nepotřebujete vysokoškolský titul na otevření dveří.
Další neméně výraznou změnou je grafický zážitek. Hra je přímým důkazem toho, co se stane, když dáte Unreal Engine 4 do rukou lidem, kteří ví, co s ním mají vůbec dělat. Optimalizace je prakticky perfektní, hra jede bez problémů na mé mid-to-high end sestavě, a dokonce jede na úplnou jedničku například i na Steam Decku, kde si ji aktuálně užívám nejvíce.
A celý tenhle obecný talk bych zakončil soundtrackem, který se z velmi specifické MIDI retro futuristické taneční hudby přesunul do atmosférické kombinace temného ambientu a hutných digitálních sub-bassů s častými prvky drum and bass. I když otevřeně řeknu, že nový soundtrack je prostě parádní a ke hře sedí všemi deseti, není tak snadno zapamatovatelný a ikonický jako právě ten z původní hry. Ale k hudbě se ještě vrátíme o něco později
Před startem si zvolíte svou obtížnost, aby se hra přizpůsobila tomu, co máte rádi. Můžete si zvednout obtížnost hlavolamů, nepřátel nebo třeba komplexnost příběhu. Pokud vám vysloveně vadí, když se vám někdo snaží nacpat každý střípek příběhu lopatou do pusy, můžete jej naprosto vypnout a jít si po vlastní ose. Protože na to, co se děje okolo vás, vám bude stačit prostředí, v kterém se ocitnete. To vydá za více než tisíce slov.
Díky široké možnosti nastavení hry zde máte i mnoho příležitosti k opakovanému hraní. Parádní systém.
Ale teď už pojďme hrát!
Zdroj: IGDB
Když odbouráte AI všechny morální zábrany…
Pokusím se vysvětlit příběh tak, abych vás ušetřil spoilerů. Premisa této hry je aktuálnější, než by se mohlo zdát. Celý příběh se totiž točí okolo splašené umělé inteligence, která se rozhodla, že se stane Bohem a zničí lidstvo. Umělé inteligence jsou dnes skloňovány prakticky ve všech tématech moderního lidského života. A s otázkami ohledně této znepokojivé záležitosti nešetří ani System Shock prostřednictvím hlasových nahrávek, které budete nacházet svou cestou naprostým peklem.
Jakožto bezejmenná postava, ale specifikovaná jako Hacker, se na začátku hry snažíte prolomit ochranu společnosti TriOptimum. Bezpečnostní složky vás však chytí a vy jste odvedeni do velicího sídla této společnosti. Tam vám sdělí Edward Diego, ředitel společnosti TriOptimum, že ví, o co vám jde a že ve hře může být určitý vojenský mikročip s neurálním rozhraním. Dá vám ho pod podmínkou, že na Citadel Station vypnete morální zábrany umělé inteligenci zvané SHODAN. A protože jste ti nejlepší z nejlepších, svou práci odvedete možná trošku lépe, než by jeden čekal. A jak sama SHODAN řekne – bez etických a morálních zábran může prozkoumat do hloubky své nové možnosti. Vy obdržíte svůj neurální interface a v léčebném kómatu strávíte přes půl roku. Ale tohle je střípek loru, který víte pouze, pokud jste hráli originál – nebo četli tuhle recenzi.
Budete si přát, abyste se z kómatu vůbec neprobudili!
Váš pohyb Citadel Station bych přirovnal k open world hře, kde jste v neuvěřitelně velkém vězení. Hodně rychle poznáte, že se někde stalo něco hodně špatného, a v prvních momentech hraní budete mlátit mutanty tyčí přes hlavu. Hra vás od počátku nebude vůbec, ale vůbec šetřit.
Co se týče boje nablízko, zde si dovolím menší kritiku – údery chladnými zbraněmi jsou, jako byste někoho mlátili polštářem přes hlavu. I když ten polštář má tvar instalatérského hasáku. Přál bych si, aby ten dopad tvrdého na měkké byl více macatý a rány zněly, jako když klepete řízky pěstí do rytmu kapely Rammstein. Tady se nám hráčům úplně nepoštěstilo, ale zase bych přeháněl, kdybych řekl, že je to vysloveně špatné. U laserového rapíru je ten pocit z překrojení nepřítele o něco lepší. Je to funkční. Tam bych to zanechal.
Zacházení se zbraněmi je už ale jiná a každá zbraň ve hře plní svou danou funkci. Například mini-pistole bude v počátečních fázích váš hlavní nástroj na zabíjení společně s tyčí, později přesedláte na elektropistoli a o dost později i na brokovnici a další srandy. Dostanete do rukou například také pulzní pušky nebo rychlopalný Skorpion. Zbraní je zde dostatek, ale protože máte omezený inventář, je nutné vždycky přizpůsobovat svůj arzenál tomu, co se aktuálně děje okolo vás. K tomu si ještě připočtěte upgrady a možnost různých druhů munice. Nudit se vážně nebudete.
Zdroj. IGDB
Je nutné vyzdvihnout, že oproti originálu vidíte celý model zbraně a díky velmi specifickému pojetí grafiky vypadají všechny zbraně skvěle. Retrofuturistika je velmi specifický žánr a System Shock, společně se světem Vetřelce nebo třeba i Blade Runnera, je jeden z jeho hlavních představitelů. I proto se zde setkáte s tím, že máte nádherné moderní osvětlení a ostré textury, které se ale rozpixelují v momentě přiblížení. Je to takový odkaz na dřívější doby a stále to koresponduje s celým worldbuildingovým aspektem hry. Hra ctí v mnoha ohledech originál a to se prostě počítá.
Nebude vás však vodit za ruku a některé mapy jsou bludiště, na druhou stranu layout jednotlivých podlaží Citadel Station dává logický smysl. Takže než abyste bloudili, budete si spíše připadat jako ten člověk, co hledá ve fakultní nemocnici jedno konkrétní oddělení. A to jsem se zatím vůbec nezmínil o sekcích hry v Cyberspace, kdy vstoupíte do digitálního světa SHODAN, abyste akčním způsobem lámali bezpečnostní systémy.
Ta kurzíva u slova „akčním“ je víc než potřeba. Původní System Shock měl tyto segmenty, kdy létáte v prostoru a střílíte nepřátele ve stylu her Forsaken a Descent, taktéž, ale tam se jednalo spíše o surrealistické pojetí geometrického pekla. Moderní kabát odstranil geometrické peklo a nahradil ho LSD tripem, který je v mnoha případech až pekelně těžký. Je to záležitost, která rozděluje fanoušky. A sám za sebe říkám, že i když bych Nightdive Studiu líbal nohy za to, jak věrní jsou originálu, vůbec bych nebyl zklamaný, kdyby Cyberspace v remaku nebyl. Naštěstí se obtížnost sekcí Cyberspace dá upravit na začátku hry. A důrazně doporučuji obtížnost snížit, protože na obtížnosti 2 (tedy doporučená) se reálně můžete zaseknout a hru prostě přestat hrát. Naštěstí je těch povinných sekcí málo a mnoho z nich je dobrovolných. Nevyhnete se tomu, ale můžete to minimalizovat.
Koutek hudebního doprovodu
Mezi tím, co budete řezat mutanty, střílet kyborgy a hledat každý jeden poslední zbytek munice, vás bude doprovázet dobrý soundtrack, který ovšem není tak zapamatovatelný, jako je typické pro boomer shootery poslední doby. I když Jonathan Peros odvedl s OST výbornou práci, dokázal bych si pro hru, která vůbec nešetří svou brutalitou, představit i hudbu z dílny Andrewa Hulshulta. Ačkoliv náznaky tvrdšího soundracku tady jsou například v úrovni Executive, nemohu si pomoci a oproti ztřeštěné hudbě původní hry není zkrátka tak zapamatovatelný. Když si pustíte původní soundtrack například z první úrovně Medical a následně ten nový, nejspíše zvednete překvapením obočí. Hudba je totiž něco, co fanoušky opět rozděluje na dva tábory do dnešní doby. Původní MIDI soundtrack používal adaptabilní knihovny tehdejších zvukových čipů, a tak na každé sestavě počáteční doby křemíkové zněl soundtrack trošku jinak. Mnoho hráčů doporučovalo hudbu v System Shocku vypnout už tehdy a mnoho hráčů doporučuje to samé i u Remaku.
U původního System Shocku hráči prostě nebyli připraveni na rave párty, zatímco budete ustřelovat hlavy kyborgům. U remaku nebyli hráči připraveni na to, že nedostanou svou rave párty během akce. Za mě je to něco, co k té hře zkrátka patří a vytváří právě tu jedinečnou retrofuturistickou atmosféru.
Vesmírný Takešiho hrad
System Shock má i své občasné trollící momenty, kde vás hlavní arcinepřítel SHODAN bude zásobovat mutanty a různými přepadení s cyborgy, pokud jí nezničíte její oči – tedy kamery. A co je nutné podotknout a vyzdvihnout – hra se s vámi nebude ani trošku mazlit. Budete umírat, a to často. Budete se muset snažit, protože každé setkání s nepřítelem je smrtelné nebezpečí. Je to jedna z těch her, kde i podlahová Roomba má na sobě z nějakého důvodu elektrokanón. A to si dovolím říct, že je hlavní předností celé hry. Vývojáři se nebáli dát vám okusit obtížnost staré školy, která nezpochybnitelně patřila k originálu. Nepřátelé budou schovaní na těch nejméně očekávaných pozicích, budou vám lézt do zad, budou v přesile a vaším úkolem je se přes tenhle Takešiho hrad plný nástrah dostat až na konec.
Nebudu vám zde spoilerovat, co všechno vám hra provede a jak moc budete vytočení, až to zjistíte. Nechám zde pouze tuto větu, protože jestli se do této hry pustíte a do těchto sekcí se prostřílíte, určitě si na tuto recenzi vzpomenete. Budou to přesně ty momenty, kdy si uvědomíte, že váš nepřítel skutečně není logicky smýšlející člověk. Zatímco si budete říkat „Který inženýr tohle proboha navrhoval?!“ a budete se vracet přes čtyři levely kvůli jedné neprozkoumané chodbě, začnete SHODAN skutečně nenávidět. Vaše motivace tohle zlo zastavit jenom poroste. Je to nekonečná hra na kočku a myš, kde vy představujete tu myš a SHODAN kočku. A postupem času se z myši stane obrovská krysa, která jde kočku kousnout do zadku. Postup tímto Takešiho hradem a ten pocit, že malými krůčky vítězíte nad nekonečně mocnou umělou inteligencí, dá pocit zadostiučinění, jako když v Soulslike hrách porazíte bosse, u kterého stojíte už týden. Je to extrémně návykové.
System Shock Remake je plnotučný nástupce hry, která kdysi inspirovala velké množství her po ní příchozích. I když měla velký vliv na herní svět, z nějakého důvodu si nezasloužila tolik pozornosti jako jiné kultovní hry své doby. Pokud hledáte survival horror ve stylizované grafice, nevadí vám hledat různé karty a milujete dungeon crawlery, System Shock Remake byste si neměli nechat ujít. Tahle hra je důkazem toho, že remaky videoher mají smysl, pokud se zachová původní obtížnost, stylizace a myšlenka. Celkově by si ji neměli nechat ujít fanoušci titulů subžánru FPS RPG, jako je například Deus Ex, BioShock nebo třeba i bohem zapomenutý Neurohunter. Pro mě jako fanouška tohoto žánru se jedná o téměř dokonalý počin.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Ivo Matyšek.
