Píše se rok 2083 a tentokrát podle všeho opice zdědily Zemi. Naši nejbližší biologičtí příbuzní shromažďují zdroje v ruinách měst, sdružují se do tlup a společně znovuobjevují starou technologii. Pokud však chcete svou skupinu dovést k úspěchu, musí vaši svěřenci co nejlépe spolupracovat. Podobnost s jistou sci-fi franšízou je čistě záměrná. Po MLEM: Vesmírné agentuře a Včelíně tak přichází už třetí nedávná desková hra, která nechá lidi vyhynout a jejich místo zaplní zvířaty. Na druhou stranu, kdo jiný by na to měl mít právo než lyonští Catch Up Games – z Francie byl koneckonců i Pierre Boulle, který napsal původní Planetu opic.
Svět po nás vám zabere zhruba tři čtvrtě hodiny a zahrát si jej můžete v jednom až šesti hráčích. Na český trh jej přináší vydavatelství Blackfire.
Return to monke
Upoutat by vás mohl rovnou obal, protože vyobrazená rozpadlá věž v pozadí vypadá až podezřele česky. To má ostatně každá verze jinak – v závislosti na lokalizaci tak kreslené opice stojí před rozpadajícím se Big Benem, Koloseem nebo třeba Braniborskou bránou. Nevím, kolik her už tuto možnost využilo, ale Svět po nás za to zaslouží body navíc.
Ve stejném duchu můžete pokračovat i při koukání na komponenty, protože zejména hráčské desky se povedly. Tematicky na nich fialové opice rabují jachtu, červené vám dají počitadlo z omlácených dopravních značek a tyrkysové znovuobjevují krásy fotbalu. S Vincentem Dutraitem (HEAT, AQUA) autoři nesáhli vedle. Jakmile si ale začnete všímat drobností, už to taková sláva není.
Insert je tak zvláštně poskládaný, že vám místy prosvítá tmavý karton, lehce se promáčkne a nabízí čtyři oddíly pro pět druhů karet. Surovinu, která je podle návodu obilí, musí kvůli hernímu designu představovat černá zrnka a opět (stejně jako v MLEMu) někdo dostal geniální nápad dát hráčům na výběr mezi navzájem splývajícími fialovými a růžovými žetony. Také návod by zasloužil ještě trochu péče, protože po jazykové i typografické stránce působí dost ledabyle. Pravidla pro automu – tedy sólový režim – navíc tvoří zvláštní list, který se vám snadno zmačká.
Alespoň že na ty karty se kouká vážně hezky.
Apes alone weak
Ve Světě po nás se ujmete party opic, abyste ji dovedli k vítězství společným sběrem zdrojů a postupným přibíráním nových členů. V praxi to znamená, že vaši tlupu tvoří balíček s kartami primátů, které mají tři řady rámečků. Horní rámeček vám zajišťuje suroviny, prostřední umožňuje vytvářet vlastní efekty a spodní obsahuje rozdílné tematické bonusy.
Pokud rámečky přesahují přes okraj, pro vyhodnocení je musíte uzavřít podobným rámečkem z druhé karty. Některé dávají čistý zisk, jiné podmínku, za které dostanete zdroj nebo můžete provést akci. Můžete tak například vyměnit zdroje za jiné, zaplatit za opakování akce nebo dostat vítězné body navíc.
Na začátku každého kola proto vytáhnete ze svého balíčku vrchní čtyři opice, seřadíte je co nejvýhodněji podle rámečků a vyhodnotíte jejich efekty. Jakmile jste hotovi, vyberete jeden ze čtyř žetonů opic, který vám umožňuje další strategie – mandrilové získávají vítězné body, gorily umožňují vyřadit z balíčku nechtěné karty a šimpanzi umí opakovat akce. Orangutani dávají energii, díky níž můžete využít jeden ze tří sdílených bonusových předmětů. Nakonec si za své suroviny můžete dokoupit jednu kartu opice daného druhu, která bude mít podobné bonusy ve svých rámečcích. Poté sklidíte žeton i svou vyloženou tlupu, vezmete si další čtyři karty z dobíracího balíčku a začíná nové kolo. Cílem je zde nasbírat osmdesát vítězných bodů.
Zmínku si zaslouží ještě karty přehledu kola, které víceméně toto všechno dokážou shrnout ani ne na dvaceti řádcích. Po pravidlech tak budete sahat minimálně.
Apes together strong
Je tedy jasné, o co tu půjde. Při vykládání tlupy se zpočátku snažíte nasbírat co nejvíce surovin, abyste měli za co kupovat nové karty. Jakmile se začnete speci(aliz)ovat jednotlivými opicemi, stočí se vaše strategie k zisku bodů, používání předmětů, opakování efektů nebo odstraňování karet výměnou za zdroje. Přitom si stále rozšiřujete zásobu o dražší, ale lepší karty a zbavujete se těch nejslabších.
Jakmile si sestavíte jakžtakž slušný balíček a spustíte konečně nějaká složitá komba, můžete se radovat… vy sami. Pravidla totiž tvrdí, že vyhodnocování karet probíhá zároveň, a přitom neříkají, jak přesně to máte provést. Můžete se sice střídat a každý svůj tah vysvětlovat, což je o něco společenštější, ale i ve třech lidech to podstatně zdrží hru. Jinak si každý z vás minutu nebo dvě bere suroviny, posune pár ukazatelů a pak čeká na další fázi. Akorát doufejte, že přitom nezkusil podvádět.
Při vykládání žetonů si pak můžete za pár zdrojů zkopírovat efekt od souseda, což je také jediná interakce v celé hře. Jinak si celou dobu všichni jedete jen na svém. Znovuhratelnost zachraňují víceméně jenom sdílené bonusové předměty, které se náhodně losují na začátku partie. To je však velice málo, a ani ten uspokojivý pocit z engine buildingu vám nevydrží věčně.
Maximálně můžete vyzkoušet hrát v režimu pro jednoho hráče, kde vaším soupeřem bude King Kong – automa. Ta dostává bonusy přímo, bez ohledu na rámečky, velice rychle hromadí zdroje a neustále vylepšuje balíček. Musíte za ni sice táhnout vy, ale ve finále ten zážitek příliš rozdílný není – možná je dokonce lepší. V sólo režimu totiž berete zdroje napřed od automy, takže doopravdy musíte reagovat na svého protivníka a taktizovat.
Hru pro jednoho tak nemůžu úplně hanět, ale je celkem na pováženou, že snad zabaví i více než partie se skutečnými lidmi.
Svět po nás určitě nabízí krásný vizuál a poměrně uspokojivý pocit, jakmile si nastřádáte dobré karty a začnete řetězit jejich akce. Jinak je to ale natolik neinteraktivní zábava, že si ji opakovaně užije jenom málokdo. S hodnocením, které si hra vysloužila na serveru BoardGameGeek, se tak nakonec nedá moc nesouhlasit.
