O autoru Johnu Gwynnovi někteří z vás už určitě slyšeli, ostatně i jeho knihu Moc jsme u nás nedávno recenzovali. Upřímně rovnou k začátku řeknu, že dnešní řekněme „moderní“ autoři fantasy mi častokrát nesednou, protože se občas až příliš přizpůsobují současným trendům a jejich počiny nebývají úplně dotažené do konce. Netýká se to to třeba R. F. Kuang a její Makové války či Dračí republiky nebo mé oblíbené stálice Anthonyho Ryana, který zaválel i s prvním dílem nové série, Vyvrhelem. Nakladatelství Host naštěstí umí vybírat, a tak je tu druhá série Johna Gwynna Krvopřísežní. První díl se jmenuje Stín bohů, a je tak čas vyjít na slunce.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
John Gwynne
Host
Roman Tilcer
512
černobílý
pevná
říjen 2022
978-80-275-1121-1
první
Vítejte v novém fantasy světě, inspirovaném vikingskou historií a mýty
Já vím, já vím, už je to tu zase, vikingové. Poslední desetiletí se s nimi vážně roztrhl pytel a chvílemi to snad i vypadá, že tam, kde není krásný ramenatý blonďatý fešák jezdící na vlkovi a zabíjející své nepřátele kladivem chrlícím blesky, se nejedná se o popkulturní tvorbu. John Gwynne na to však jde jinak. Autor se inspiruje kulturou, krutostí a nemilosrdnými válečníky, ale svět mrtvých bohů je něco jiného, promyšlenějšího a zatraceně dobře sepsaného.
Autora vůbec nezajímá, jestli o jeho světě něco víte, či nikoliv. Hodí vás do něj a plavte. Jenomže to udělá s grácií a elegancí, takže vás učí plavat na břehu, sice ve sněhové vánici, ale na břehu. A jak tak krásně sněží, spouští se postupně lavina, která nabaluje hromady informací, sílu a rychlost, než vás epicky vyvrhne v otevřeném konci, po němž mrštíte knihu do zdi, protože tohle si nezasloužíte.
Co si naopak zasloužíte, je malý nebo promyšlený slovník severských slov, která se v knize objevují. Přiznám se, že moje starogermánština od té doby, co jsem skončil základní školu, utrpěla a pár vysvětlivek by se hodilo. Ne tak toliko jako třeba v Kristoffově Nikdynoci, jen malinká troška, která by pomohla v lepší orientaci.
Stín bohů je skvěle napsaný
Drsné, hnusné, tvrdé, přesto realistické prostředí v historii světa po pádu bohů? Splněno. Říká se, že člověk člověku vlkem, a v případě Stínu Bohů to platí dvojnásob. Vikingská brutalita a způsob vesnického, nebo chcete-li kmenového života je nádherně podaný, a jde z něj jasně vidět, že první díl má jasný úkol. Má budovat svět a připravit čtenáře na to, co je v následujících dílech čeká. Už nyní sedím na zadku, v další etapě určitě prosednu svoji lenošku. Každopádně je to z velké části tím, že mi kniha sedla především představováním světa. Je mi jasné, že pokračování už bude jiné, daleko akčnější.
Samotný příběh se točí kolem tří ústředních postav Orky, Varga a Elvy – sledujete tedy tři linky, u nichž tušíte, že se v jednom bodě budou muset určitě střetnout. Samotné hlavní postavy jsou ale naprosto dokonalé. Orka je matka válečnice a určitým způsobem může symbolizovat oblíbenou Lagerthu ze seriálu Vikings. Dokonalá bojovnice, hrdá matka, silná žena. Druhou hlavní postavou je jarlova dcera (něco jako malá princezna) Elva Ohnivá pěst, která zase touží po tom, být sama sebou, a nikoliv jen matrací pro nějakého chlapa. Dovolím si přirovnání k disneyovské pohádce Rebelka a princezně Meridě. Do třetice je tu uprchlý otrok Varg, jenž se stane členem Krvopřísežných bojovníků a má jediný cíl, najít vrahy své sestry. To je prostě frajer a nemám k němu bohužel hrdinu k připodobnění.
Jejich charaktery jsou ale budovány poctivě a víceméně od píky. Poznáte je, odhalujete jejich minulost, pohnutky, touhy. Projdete s nimi vzestupy i pády. U každé vteřiny, kterou s nimi strávíte, vám mohu říct, že rozhodně nebudete litovat. Především když postavy umí trousit naprosto dokonalé dialogy. Kupříkladu ten Orky: „Jsem krev. Jsem smrt. Jsem pomsta.“ V této knižní pasáži jsem se málem podělal strachy.
Pro někoho bomba, pro někoho škraboška
V jednoduchém vysvětlení, Stín bohů může některé čtenáře nudit. Zatímco já si budování světa a odhalování jeho minulosti neskutečně užívám, dovedu si představit, že čtenáři, co fandí svižným příběhům, zde budou trpět. Sága ale teprve začíná, a tak si nemyslím, že by bylo nejmoudřejší hodit ručník jen tak do ringu. Tento svět toho může hromady nabídnout a věřím, že to také udělá. Nutno ještě pochválit překladatele Romana Tilcera, který zde skutečně zaválel a i ty složité pasáže dal krásně na talíř.
Stín bohů je úžasný. Otevírá dveře do drsného a násilného světa na pokraji dalšího zhroucení. Epická sága teprve začíná a já doufám, že jen tak neskončí. John Gwynne je geniální vypravěč a stejně jako u Moci jde krásně krok za krokem, připraven vám ukázat, že magie, mýty, legendární válečníci ani nepřátelé nikdy neomrzí. Bohužel trošku hutnější start může čtenáře občas potýrat a starogermánština místy také nepomáhá. Nicméně palec nahoru, tohle stojí za čas každého čtenáře.
