Kde získali Rebelové plány Hvězdy smrti? Kanonické vysvětlení samozřejmě najdeme ve filmu Rogue One: Star Wars Story. Ale fanoušci videoher vědí, že existuje i jiný příběh. Ten, v němž hraje hlavní roli žoldák Kyle Katarn a jeho parťačka Jan Ors. Střílečka Star Wars: Dark Forces, v níž se obě postavy poprvé objevily, vyšla v březnu 1995, tedy pouhý rok a pár měsíců po Doomu. Zejména v tuzemsku nakonec zůstala zastíněná navazujícími díly s podtitulem Jedi Knight, které hratelnost rozšířily o využívání Síly a souboje se světelným mečem. Čerstvý remaster od osvědčených Nightdive Studios je však jasným důkazem toho, že i původní Dark Forces je velmi kvalitní a v mnohém pozoruhodnou hrou.
Můj rodný Doom
Ačkoli mezi vydáním žánr definujícího Doomu a Dark Forces neuběhlo mnoho času, je nutné uznat, že akčních 3D her z pohledu první osoby v tomto období vyšlo docela hodně. Jen hrstka z nich však vykazovala vyšší ambice a neupadla téměř okamžitě v zapomnění. Mezi tituly určenými pro počítače kompatibilní se standardem IBM stojí za zmínku vlastně jen Heretic a s přivřením obou očí snad ještě Rise of the Triad (jeho plná verze je jen nepatrně starší než Dark Forces).
O odpověď na Doom se samozřejmě snažili i vývojáři pro jiné platformy. Majitelé počítačů Apple si mohli zahrát první díl trilogie Marathon (od Bungie, pozdějších tvůrců série Halo) a na komerčně neúspěšné konzoli Atari Jaguar vyšel Alien vs Predator. Dříve obdivované počítače Commodore Amiga, které se s příchodem Doomu náhle staly beznadějně zastaralými, na první FPS úspěšně překonávající jejich technické limity musely ještě několik měsíců čekat.
Jelikož měl Doom v mnoha směrech revoluční charakter, až do konce 90. let se všem střílečkám z pohledu první osoby říkalo „Doom klony“ (u nás častěji „doomovky“). Mnozí hráči i herní novináři přitom zarputile trvali na tom, že všechny takové hry jsou vlastně neinvenčními variacemi téhož a posun u nich lze pozorovat maximálně v technické kvalitě grafiky. Možná i tato přezíravost nakonec vedla k tomu, že se dnes na Dark Forces nevzpomíná tak, jak by si pro své kvality zasloužilo (navzdory pozitivním dobovým recenzím).
Jedi přichází
Dnes již máme dostatečný odstup na to, abychom mohli se sebevědomím v hlase prohlásit, že Dark Forces rozhodně nejde smést ze stolu jako pouhé přenesení Doomu do světa Star Wars. Vůči svému slavnému předchůdci vykazuje významné posuny v technickém zpracování i v herním designu.
Společnost LucasArts, toho času známá hlavně díky klikacím adventurám, původní hru postavila na vlastním 2,5D enginu Jedi. Ten disponoval možnostmi, které v Doomu scházely – hráč může skákat, přikrčit se nebo se rozhlížet nahoru i dolů (byť samozřejmě se zkreslenou perspektivou). Vesmírné stíhačky a některé další objekty ve hře jsou dokonce zpracované jako 3D polygonové modely, i když obvykle nepotažené texturami.
Dalším rozdílem spočívá v důrazu kladeném na příběh. Zatímco v Doomu se smrsknul na jednoduchou expozici shrnutou na jedné stránce manuálu, děj Dark Forces se postupně vyvíjí během samotného hraní. Většinu vyprávění na sebe berou psané instrukce k jednotlivým misím a občasné animované cutscény, nicméně některé zvraty se odehrají přímo během průchodu levely. Propracovaný příběh přinesl do žánru FPS již v úvodu zmíněný Marathon. Dark Force ovšem patří body za to, jak intenzivně se mu daří hráče do děje vtáhnout a dát mu pocit, že je sám aktérem velkého galaktického dobrodružství.
Kdo nezabloudí v bludišti…
K vyvolání imerze vývojáři z LucasArts využili také důmyslný level design, jenž se může opřít o technické přednosti enginu Jedi. Rozsáhlé úrovně jsou na svou dobu nebývale komplexní, neboť je možné designovat mosty či budovat více pater na sebou. Díky tomu se Dark Forces vzdaluje abstraktnosti a zjevné umělosti bludišť z Doomu a naopak má nakročeno k uvěřitelným, reálně působícím lokacím, které definují třeba Duke Nukema 3D.
Hráč v pixelovaté kůži Kyle Katarna jednoduše nehledá cestu ven, ale musí během misí plnit konkrétní (byť triviální) úkoly. Když má hotovo, ve většině případů jej čeká návrat do výchozí lokace, odkud je vyzvednut vesmírnou lodí.
Hratelnost oživují i environmentální hádanky nechávající hráče přemýšlet, jak se dostat na konkrétní místo. Kromě vítaného zpestření však mohou přinášet i frustraci, neboť ve fúzi s komplikovanou architekturou levelů občasně vedou k zákysům. Dnes se vývojáři za každou cenu snaží zabránit vzniku situace, kdy hráč jednoduše neví, jak dále postupovat. V 90. letech si ovšem takové starosti nikdo nedělal, a tak přehlédnutí spínače nebo nepochopení principu určité hádanky může snadno vést k zoufalému bloudění. Ostatně někdy ani nemusí být zcela zřejmé, že kupříkladu soustava spínačů rozmístěných v různých místnostech nějakou hádanku tvoří.
Nevylučoval bych přitom, že tvůrci s občasným tápáním a zakysnutím zcela vědomě kalkulovali jako s něčím, co protáhne herní dobu. S dobrou znalostí levelů a bez umírání lze Dark Forces prosvištět velice rychle – určitě pod 5 hodin. Původní Doom lze ovšem snadno pokořit zhruba ve stejném čase.
Bojuj, zemři, opakuj
Pravděpodobnost, že průměrný hráč dokáže Dark Forces na první pokus projít bez jediného úmrtí, je každopádně velmi malá. Jakkoli souboje nedávají mnoho prostoru k taktizování, jsou vcelku nemilosrdné. Nepřátel je mnoho, zatímco ukazatele zdraví a štítů mohou spadnout na nulu velice rychle.
Je tedy vhodné postupovat opatrně, protože v Dark Forces není možnost manuálního uložení. Tu nahrazují automatické checkpointy a systém životů. Jakmile jsou všechny vyčerpány (defaultně jsou k dispozici tři), je nutné hrát celou misi od úplného začátku. Zároveň není bez ztráty postupu možné hru v průběhu mise prostě vypnout. V tom bych však nespatřoval velký problém, jelikož se v levelech tak jako tak podstatně lépe orientuje, má-li je hráč v čerstvé paměti.
Nemožnost si průchod pojistit klepáním na tlačítko quick save za každým rohem samozřejmě vede k většímu napětí. I tak se ale těžko zbavuje podezření, že jde o další mechaniku, která má hraní především natahovat.
Anyway, I started blasting
Prozatím jsem se věnoval výčtu prvků, v nichž je Dark Forces lepší či alespoň komplexnější než původní Doom. Nyní však přichází na řadu důležitý aspekt, v němž naopak zaostává. Jsou to souboje. Pocitu z přestřelek a jejich audiovizuálnímu podání se těžko něco vytýká, neb obojí je na vynikající úrovni. Pěkně naanimované sprity nepřátel a špičkový zvuk dokáží snadno vyvolat iluzi, že se hráč během přestřelek se Stormtroopery nachází přímo v jednom z filmů Star Wars. Chvályhodným faktem je, že jsou všechny zbraně založené na počítání dráhy projektilů (nikoli na jednodušším hitscan systému). Ty se dokonce od některých povrchů divoce odráží, což je jednak audiovizuálně efektní a jednak to přináší nutnost střílet s rozmyslem.
Zásadní zádrhel ale představuje poměrně nízká praktická variabilita zbraní i nepřátel. Většina protivníků se principiálně chová podobně. Ani mnohé zbraně od sebe co do funkčnosti není lehké rozeznat, zvlášť když řada z nich sdílí totožné náboje. Přestřelkám tak chybí výraznější taktický prvek. Povětšinou není nutné zvažovat, jakou zbraň použít dle situace a konkrétního nepřítele. Blaster E-11, standardní puška Stormtrooperů, která je k nalezení hned v prvním levelu, je natolik univerzální, že se hodí prakticky pro všechny případy, a téměř nikdy není doopravdy nutné přepínat na jinou zbraň. Nejmenší využití jsem naopak našel pro ruční granáty, které je těžké házet se správnou trajektorií a v mnoha případech ohrožují spíše samotného Kylea než jeho protivníky.
Síla se probouzí
Jako tvůrci remasterů jsou Nightdive Studios již natolik osvědčenou značkou, že téměř postrádá smysl kvalitu jejich práce podrobněji rozebírat. Star Wars: Dark Forces Remaster si ovšem zaslouží pozastavení alespoň nad dvěma svými aspekty.
O ten první se často otírají reakce některých hráčů i novinářů: Dle jejich soudu je remaster prakticky zbytečný, neboť pro původní Dark Forces existuje fanouškovský source port The Force Engine, který vypadá stejně a je k dispozici zdarma.
Pomiňme teď, že uživatel The Force Engine si stále musí zakoupit původní hru. Nejdůležitější je, že práce na remasteru rozhodně neskončila u pouhého převedení původní hry do moderního KEX Enginu. Nad fanouškovským portem ční oficiální remaster především přepracováním mnoha assetů - zejména textur, spritů a animovaných cutscén – do vyššího rozlišení. Vzhledu hry tato práce navíc (podle vyjádření Nightdive Studios se nejedná o dílo umělé inteligence) významně pomohla, aniž by utrpělo původní výtvarné řešení.
LucasArts spadne a Nightdive si za něj nohu zláme
Co by se však remasteru vytknout mělo, jsou netriviální technické zádrhely. Z velké části nejspíše vycházejí z limitací zdrojového kódu původní hry, s nímž v Nightdive Studios museli pracovat. To nicméně může být hráčům, kterým něco nefunguje, zhola jedno. Hrstce grafických glitchů bych velkou váhu nepřikládal. V jednu chvíli jsem ale zjistil, že příčinou mého zoufalého bloudění byl pouze haprující skript: Dveře, co se měly otevřít, se neotevřely a nezbylo než celou misi restartovat. Taková chyba se lehce odmávnout nedá.
Největší zrada se nachází v misi s pořadovým číslem osm, která se odehrává v zasněženém prostředí. Pokud hra běží příliš rychle, výpočet klouzání po ledových plochách nefunguje a hráč se může snadno zaseknout na místě. Chyba existuje již v původní hře a je ostudné, že se propsala i do remasteru. Zvláště když fanouškovský The Force Engine ji podle všeho odstraňuje.
Po chvílích paniky a usilovného googlení jsem se po digitálním ledu k cíli nakonec doklouzal tak, že jsem přepnul omezovač snímkové frekvence ze 144 fps na 60 fps. S touto grafickou volbu se ale pro změnu objevil citelný microstuttering. Vývojáři ho vysvětlují nešikovným způsobem, jímž je v původní hře nastaveno časování, a dodávají, že jde o problém těžko řešitelný. Což je trpká zpráva ve chvíli, kdy 60 fps odpovídá zcela běžné obnovovací frekvenci mnoha monitorů a televizních obrazovek.
Nightdive Studios se to znovu povedlo. Prostřednictvím Star Wars: Dark Forces Remaster zpřístupňují hráčům titul, který si nezaslouží zapadnout a po mnoha letech od svého vydání stále působí kompetentně a relevantně. Speciálně milovníci franšízy Star Wars a fanoušci stříleček z pohledu první osoby by remasterované Dark Forces neměli minout. Technické a designové problémy plynoucí hlavně ze stáří původní hry nejsou natolik závažné, aby pokazily zábavu.
