Songs of Conquest je strategická hra, která se očividně více než dostatečně inspirovala slavnou sérií Heroes of Might and Magic. Vývojářské studio Lavapotion hru pustilo do předběžného přístupu, a jak utíká čas, dočkáváme se stále dalších a dalších vylepšení. Už nyní se tak dá hovořit o plnohodnotné záležitosti, která svůj vzor v Heroes of Might and Magic III nejen dorovnává, ale místy mám pocit, že jej už i pokořila. Devadesátkové děti, které pořád nemohou z hlavy dostat nostalgii, zde mají hru, na kterou se recenze psala prakticky sama.
Kampaně, šarvátky a sexy žabáčci z bažin
Hned od prvního spuštění jsem věděl, že tuhle hru si užiji. Jako fanda příběhových singleplayerových kampaní jsem automaticky rozklikl hned tu první, kde jsem se seznámil s Cecílií z Arleonu – vládkyní, kněžnou, bojovnicí za lidská práva, budoucí kamarádkou rasy Fay a velice schopnou vůdkyní. Původně musím přiznat, že mi byla Cecílie lehce nesympatická, protože jsem nemohl z hlavy dostat Freydu z Heroes V, ale to mě brzy přešlo. Toto byla jiná vládkyně, schopná, spravedlivá a především úžasná stratéžka (tím chválím sebe). Kampaň měla pouze čtyři mise a všechny čtyři se i na tu těžší obtížnost dají odehrát do pěti hodin, což je velká škoda, protože s Arleonskými chcete trávit daleko více času.
Nejlepší jsou ale mezihry po splněné misi. Objeví se vždy píseň, která vám shrne, co všechno se událo během mise a jak vlastně skončila. Je to nádherná vychytávka, která podkresluje celou hru. Bohužel, Songs of Conquest má ty kampaně pouze dvě. V té druhé hrajete za mé nejnovější oblíbence, a to za Rany, národ sexy žabáků, kteří bojují za svou svobodu, aby utekli z otroctví. Jedná se o takový sympatický evergreen boje za svobodu, nicméně v momentě, kdy ho vede národ žabohumanoidů s velice radikálním vůdcem, se kampaň prostě nedá neužít. Hrdina neboli wielder Rask, První jezdec, je prostě žábaťák a nedá se mu vytknout vůbec nic.
I když si můžete myslet, že kampaní je málo, potěším vás aspoň jednou dobrou zprávou. Ve hře jsou národy celkem čtyři. K Arleonským a Raně patří ještě Loth a Barya. Lothané jsou víceméně nemrtví a podkreslují takové to hlavní téma záporáků. Baryové neurazí, nenadchnou, ale rozhodně jsou více než funkční.
Čtyři národy a dvě kampaně?
Je to bohužel tak. Kupříkladu v kampani Arleonu bojujete především s Lothanskými nemrtvými. Ačkoliv vám příběh vysvětlí, kde se vzali a proč tam jsou, nemáte ten pohled z druhé strany, což mi přijde trošku škoda. Všechny národy však plně vyniknou ve volných scénářích a platformě, kde si různí „modeři“ mohou navzájem sdílet své mapy. Nemusíte tak hrát jenom Songs of Conquest, ale zároveň si užít i nějaký ten cizí počin, a to musím říct, že je naprostá paráda, co se hře skutečně povedla.
Ostatně v editoru map si i vy sami můžete utvořit svůj vlastní svět se vším všudy a pak si ho samozřejmě zahrát. Předem vás ale upozorním, že utvořit si mapu není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud chcete skutečně něco hratelného, se všemi výhodami i nevýhodami hry, musíte si s tím pořádně vyhrát.Bohužel zde nastává i jeden velký problém – berte ho ale s rezervou, je to stále předběžný přístup. Pokud hrajete proti jednomu či více soupeřům, hra se začne bugovat, případně jede extrémně pomalu. Obrňte se tak trpělivostí, protože čím více armád či nepřátelských hrdinů je na mapě, tím déle budete čekat po každém vašem skončeném tahu.
Tahy jdou jeden za druhým, nikoliv třeba po týdnech
Zatímco v jiných hrách se vám jednotky objevují kupříkladu každý týden, Songs of Conquest vás nechá verbovat po každém ukončeném tahu. Hra tak jede daleko plynuleji. Vyšlete hrdinu po mapě, necháte si něco postavit, ukončíte tah a je na řadě soupeř. Aspektem, se kterým ale stále nejsem úplně spokojený, jsou městečka.
Na mapě jsou různé osady, kolem kterých budujete budovy. Můžou být surovinové, na zlato, kameny nebo dřevo, na jednotky, výzkumné laboratoře nebo věže, ve kterých bývá posádka, kterou onu osadu chrání. Jenomže během jednotlivých misí či lokací je jich na mapě docela dost a hra nemá pevně ustálenou logistiku, takže se buďto extrémně naběháte, nebo můžete doufat, že vám vaše armáda bude stačit. Naštěstí se hra skutečně postará o to, aby občas stačila.
Songs of Conquest má totiž velice zajímavý systém omezování, poeticky by se dalo říct, že „méně je více“. Hráč má omezený počet hrdinů, které můžete ovládat, a hrdina zase počet jednotek, které může mít v armádě. Nebudu lhát, když si na to zvyknete, je to naprostá paráda. Wieldeři totiž musí bojovat, dělat úrovně, zlepšovat se a tím odemykat například perk na uvolnění další řady do své armády. Překvapivě tak na začátku můžete mít hodně jednotek, ale žádné místo, a v pokročilejší fázi hry hodně místa na žádné jednotky. Aby to nebylo všechno, i počet všech vojáků je zastropovaný. Dá se to sice vyřešit tím, že si ve výzkumné laboratoři koupíte více místa v armádě a z povolených dvaceti lučištníků tak můžete mít padesát. Hra tím však automaticky předešla obrovským přečísleným armádám a i v té nejpozdější fázi se tak mohou utkat dvě naprosto rovnocenné armády, kde rozhodují skutečně schopnosti hráče v boji.
Tady je šachovnice a ukaž, co umíš
Pro fanoušky série Heroes of Might and Magic je bojový systém klasikou. Každý manuální souboj vás to hodí na „hexáč“ a vy musíte vašeho soupeře prostě přechytračit. Překvapilo mě však, jak velkou roli zde má hrdina, jeho zkušenosti a bonusy. Jakmile totiž sypete do silových a obranných zručností, včetně bonusů z herních artefaktů, můžete si prakticky vypiplat nezničitelného démona, který porazí kohokoliv.
Příkladem budiž poslední mise z kampaně za Cecílii. Ve finálním souboji jsem si zkusil hru jak s artefakty, tak bez artefaktů. Zatímco první souboj jsem prohrál cca o dva údery, druhý jsem se pokusil zahrát naprosto totožně a celému souboji jsem naprosto dominoval.
Šokem a velice milým překvapením je herní magie. Vy totiž nespotřebováváte manu, ale celý princip funguje na esenci. Každá jednotka v boji produkuje určitý druh této esence a vy s ní poté můžete sesílat různá kouzla. Když se tak dobře „nabijete”, můžete během jednoho tahu se svým hrdinou seslat klidně pět kouzel a soupeř neudělá vůbec nic. A ačkoliv hrdina nemůže použít kouzla kdykoliv, můžete si víceméně zakouzlit, kdykoliv je na tahu vaše jednotka.
Ze začátku jsem z toho byl trošku v rozpacích, ale nakonec mi došlo, že nehraju Heroes, ale úplně něco jiného. Kouzla esencí, jak jsem zmínil, produkují jednotky, jenomže každá produkuje naprosto jiný druh. Vy jste tak nucení se zamýšlet, i jakou armádu složit, abyste mohli používat co nejvíc druhů kouzel. Jedním slovem geniální. Navíc má hra možnost tzv. rychlého souboje, kdy počítač „odbojuje“ duel za vás. Je to takový spořič času, ale rozhodně s více ztrátami na jednotkách.
Pixely nemá nikdo rád, a kdo říká, že ano, lže
Asi rovnou řeknu, že nejsem fanoušek viditelných kostiček na mapě, především z důvodu nepřehlednosti. Ani Songs of Conquest se tomuto problému bohužel nevyhnul. Jasně, nemohu u takové indie hry asi počítat s topovou grafikou, ale párkrát se mi stalo, že jsem na mapě urputně něco hledal, ale nic nenašel, bohužel. Stejně tak můžete narazit na menší nepřehlednost u interaktivních míst. Není to ale nic, na co byste si nemohli zvyknout.
Rozumím tomu, že to spoustu hráčů předem i odradí. Nenechte se mýlit, zase tak hrozné to není. Hrdiny dokážete perfektně rozeznat, animace jednotek je precizní, mapy jsou až na pár malých detailů velice dobře vymodelované a efekty doplňující hru (především kouzla) nejsou ani trošku statické. Na závěrečném hodnocení se tak podepíše především jedna věc – jedná se stále o předběžný přístup. Hra není kompletní, ale už nyní mohu říct, že je to naprosto parádní skvost, který nabízí dostatek vlastní invence a je plný tvořivosti i zábavy pro všechny ostatní hráče. Inspirace Heroes of Might and Magic je sice zřejmá, ale i tak si místy Songs of Conquest bere pomyslnou korunu pro sebe.
Je to parádní hra. Kampaň je sice krátká, ale přijemná. Místy je zbytečně náročná, ale je to tahová strategie, tak co bych jiného čekal. Zajímavá rasa žabáků si dokáže získat srdce každého. Kvalitní soubojový systém, jednoduché ovládání a především ty skeče mezi misemi, to je něco úžasného. Bohužel hru sráží ještě stále nedodělané čekání mezi tahy a menší detaily na mapě. Ze začátku si totiž říkáte, že to nevadí, ale je to něco, co vás nepřestane nikdy obtěžovat.”
