Myšlenka, že ve vesmíru nejsme sami, se postupně stále víc a víc zdá být skutečná. Přestože se lidstvu dosud oficiálně nepodařilo navázat kontakt s jinou rasou žijící mimo Zemi, mnozí přesto věří v existenci Oblasti 51 ne jako výzkumného centra leteckých sil, nýbrž jako skryté základny pro schraňování a utajování mimozemské aktivity. Jak to by to ovšem vypadalo, kdyby se scénáře nejrůznějších sci-fi příběhů nakonec vyplnily a lidstvo se ocitlo pod útokem z vesmíru? Měli bychom vůbec šanci s nimi bojovat? Tuto myšlenku se pokouší ztvárnit titul Somerville, recenzovaná videohra od studia složeného z některých bývalých členů vývojářského týmu stojícím za tituly Limbo a Inside.
Nepochopení je dar
Vedete ničím nerušený život na britském venkově, máte báječnou ženu, s ní dítě, krásný prostorný dům se zahradou, na ní garáž, v ní auto a celou rodinnou idylku doplňuje věrný psí společník. Všechna tato radost života je rázem ta tam, jakmile jednoho večera k zemskému povrchu sestoupí vesmírné lodě jakožto zvěstování mimozemské invaze. V roli otce, tedy hlavy rodiny, bude na vás, abyste se o své blízké postarali a zajistili jim bezpečí. Jenže události naberou příliš rychlý spád a od manželky s dítětem budete rázem odděleni. Během pátrací mise vás cesta provede zničenou krajinou s pozůstatky lidského vlivu, jež nahradily trosky, nebezpečné stroje, vesmírné lodě a všudypřítomné ticho. Dostat se do bezpečí a schovávat se možná nebude tou správnou cestou, jak apokalypsu přečkat.
Somerville v první řadě sází na atmosféru. Během cca tří hodinového zážitku neuslyšíte jediné vyřčené slovo z čehož tedy vyplývá, že vyprávění není tolik detailní a spíše se spoléhá na vizuální podněty. Směřování děje a jeho interpretace je čistě na výkladu každého hráče. Najdete zde spoustu příležitostí zapojit fantazii a jednoduše si chybějící mezery samovolně vyložit. V tom je rozhodně velký potenciál, protože díky tomu se musíte zamyslet, a kdo ví, třeba si uvědomíte pravou podstatu založenou na ponaučení či nějakém tom lidském moudru. Na druhou stranu se najdou tací, kterým díry v příběhu mohou vadit. Už teď mohu prozradit, že Somerville dělí hráče na dvě poloviny. Jedni jsou hrou fascinováni a berou ji jako umělecké dílo, kterým bezesporu je, a druhá skupina poukazuje na několik stěžejních chyb, jejichž existenci nemohu ani já zamlčet. Zdá se, že budu muset svést svůj vlastní vnitřní boj o to, jaké hodnocení si Somerville nakonec vyslouží. Do závěru je však ještě daleko, tak si pojďme probrat ty slabé i silné stránky.
Fázový přechod v praxi
Somerville je pomyslně členěn na dvě poloviny. V první se snažíte dostat z venkova do města pouze za doprovodu psího parťáka. Že se vám kolikrát vytratí z dohledu a o pár desítek minut se znenadání zjeví přímo před vámi, zkusíme ignorovat. Druhou částí titulu cestujete společně s celou rodinou. Jediným správným směrem je vpřed, ale občas narazíte i na možnost uhnout z předem vytyčené trajektorie a prozkoumat několik odboček ukrývajících drobná stvoření. Pokud odbočkám nehodláte věnovat pozornost, nic se nestane, protože kromě achievementů jejich nalezení nic neovlivňuje. Autoři se do prostředí rozhodli umístit hromadu nenápadných vodítek, aby hráčům napověděli kudy kam. Agresivní návštěvníci z jiné planety ovšem nepředstavují jediné nebezpečí. Smrt vám může přivodit i pád z velké výšky, proto dávejte pozor, kam šlapete.
Silně lineární cestu komplikují všemožné překážky ve formě logických hádanek. Nejednou budete uvádět do chodu generátor, plížit se před zraky nepřátel nebo rovnou odstraňovat jakési podivné sutiny, jejichž původ by se rozhodně dal považovat za vesmírný. Vaše bezejmenná postava hned ze začátku získá tajemnou sílu, díky níž bude moct měnit molekulární strukturu oněch mimozemských sedimentů nacházejících se takřka na každém kroku. Abyste tak směli pokračovat dál, budete tuto neznámou látku měnit na kapalnou nebo ji necháte zpevnit pomocí světelných zdrojů jakožto katalyzátorů. Hrátky s hmotou jsou ty nejvíce uspokojivé části hry. Chytré využívání této duální schopnosti bude celou alfou i omegou upřímně dost jednoduchých hlavolamů. Nad jejich řešením se málokdy pozastavíte, a ještě méně zaseknete, protože jsou všechny na velmi podobné bázi a vývojářům v tomto ohledu zřejmě chyběl krapítek kreativity. Je ovšem dost možné, že jen nechtěli narušovat, či dokonce ztěžovat atmosférickou povahu hry, a tak se drželi hesla „méně je více“.
Co se vleče, neuteče
Co mi občas pilo krev, je tempo titulu. Chápu myšlenku, že se Somerville nesnaží nikam chvátat a chce hráči dopřát dostatek času na ponoření se do všech událostí, aby do sebe, jakou houba, vstřebal veškeré dostupné informace a vyvodil z nich závěr, ale pokud čekáte, že se po zmáčknutí tlačítka Shift hlavní postava rozeběhne smělým sprintem vpřed, bude vás zřejmě čekat nemilé překvapení. Pomalá rychlost chůze mi po většinu času nikterak nevadila, ale najdou se určité sekvence, kdy se taťka rozhodne nasadit poloviční tempo a v tu chvíli si říkáte, jestli se v těch nejnevhodnějších případech náhodou nesnaží kapitulovat. Proto jsem vždy uvítala vytržení z vleklé reality skrze několik akčních sekvencí. Ty většinou zahrnují zběsilý útěk před nebezpečím, vyhýbání se překážkám a pohotové hledání úkrytu.
Mnozí Somerville přirovnávají k simulátoru chůze, protože každé prostředí nabídne jinou míru interaktivity, ale ani u těch nejpropracovanějších neočekávejte, že si kteroukoliv věc povalující se po zemi budete moct vzít do rukou. Velkou část hry budete skutečně pouze chodit, ale přesto bych titul nepovažovala za simulátor. Je to spíše jako interaktivní sci-fi film s vlastní myšlenkou, kterou se snaží předat. Pokud ke hře budete přistupovat jinak, nebo od ní nedej bože očekávat něco jiného, budete zklamaní. Hratelnost je sama o sobě plytká, monotónní a využívá stále těch stejných mechanik, ale upřímně si nejsem jistá, zda je to dobře, nebo naopak.
Vážně jsem nevinná! Přísahám!
Co ovšem mohu popsat s jistotou, je technický stav. Dovolím si tvrdit, že moje herní mašina sice nepatří k těm nejlepším, co nové technologie nabízí, ale určitě se nejedná o vykopávku. I přesto při spuštění hry procesor tak úpěnlivě kvílel, jako když jde prase na porážku, až jsem měla pocit, že dveře od bytu brzy vyrazí komando hájící práva herních součástek za to, že doma týrám jednoho z jejich svěřenců. Naštěstí po pár minutách nářek ustal, já stále neměla želízka na rukou a vše se rozeběhlo tak, jak má. Už jsem si začala chrochtat blahem a utřela si pot z čela, když tu náhle přišly poklesy snímků, lagy a nejednou se hlavní postava zasekla v textuře. Musím sice konstatovat, že tyto technické chybky nastaly pouze párkrát za celou hratelnou dobu, ale jejich přítomnost přesto nemohu nezmínit, protože o sobě daly dost jasně vědět.
Za největší nešvar hry přesto považuji ovládání… neohrabané ovládání. Abyste mě chápali, už při prvotním nastavení jsem měla radost, že titul nabízí možnost hrát přes W, A, S, D, šipky, myš kombinovanou s klávesnicí nebo přes ovladač. Z nějakému mně neznámého důvodu jsem se s první volbou musela rozloučit, protože velký taťka odmítal chodit doleva. Kombinace myši a klávesnice se taktéž nejevila jako provozuschopné řešení, a kdo jste ode mě už pár recenzí četl, jistě víte, že se s ovladači nekamarádím. Zbyly mi tedy šipky, jediná a ta skoro nejhorší možnost. Řekla jsem si, že to nebudu brát negativně a pokusím se k nepřízni osudu přistupovat jako k výzvě, protože na šipkách jsem naposledy hrála Vlak ve školní družině na základce. Co se v mládí naučíš, jako když ve stáří najdeš, říkali, ale povím vám, byla to fuška si zvyknout. Situaci mi vůbec nezlehčoval ani krkolomný pohyb, za což z velké části dávám vinu občasně podivným kamerovým úhlům a interakcím. Někdy zkrátka jen těžko odhadnete vzdálenost mezi vámi a předmětem nebo mezi vámi a pákou… nebo mezi vámi a temnou propastí, když na scénu pohlížíte z podivné strany.
Strach ze samoty
Abych si neustále jen nestěžovala na to, že se celý svět spiknul proti mně a zrovinka v té době, co jsem Somerville hrála, se nadpřirozené síly rozhodly přerušit spojení mezi klávesou A a počítačem, jsou určité věci, za něž chci hru velice pochválit. Somerville si zakládá na vizuálu, protože skrze něj vypráví příběh, určuje emoce a předává určité poselství. Umělecké ztvárnění titulu je jeho největší předností a pomáhá formovat pohlcující atmosféru. Jednotlivé scény působí tajemně a díky mimozemskému faktoru budete neustále na trní, kdy a odkud se na vás vrhnout nepřátelé. Svou část práce odvádí ponurá paleta barev v rozmanitých odstínech šedé, na které dobře kontrastují fialové paprsky zkázy, naoranžovělá vodítka ukazující směr cesty či tolik důležité světlo. Titul velmi dobře pracuje s kontrasty, ať už se jedná o hru světel a stínů, nebo ohlušující ticho s náhlými výkyvy různých vjemů. Osvětlení má úžasnou dynamiku a dodává prostředí daleko hlubší prostor.
Navzdory tomu, že postavám po většinu času není vidět do obličeje, jejich psychické rozpoložení rozeznáte díky dobře zvládnutým a vhodně přehnaným pohybům či gestikulaci. Prostředí je překvapivě bohaté na detaily a audio zasáhne vždy, když má. Některé pasáže budete procházet v naprosté tichosti, že vás od pocitu osamění bude dělit šplouchání vody, kapky deště či křupání větviček pod nohama. Jakmile bude mít hudba tendenci gradovat, můžete si být jisti, že přichází něco velkého. Plno okamžiků vás však zvládne překvapit, když se z druhé strany obrazovky bez jakýchkoliv upozornění vynoří nebezpečí nebo se propadnete do hlubin. Somerville vás dokáže udržet v napětí z neznáma a o tom může málokterý titul pouze snít.
Somerville zanechává rozporuplné ohlasy, přičemž jedni pějí ódy na jeho dechberoucí umělecký vizuál plný potenciálu a druzí naříkají na neúplnost příběhu. Pro mě byl titul jako jízda na horské dráze. Jednou jste nahoře a jednou dole, neustále očekáváte, co bude za další zatáčkou, máte strach, možná úzkost, ale ve finále se bavíte. Přesně tyto pocity ve mně hra zanechala, a abyste mohli říct to samé, přistupujte k ní jako ke kusu experimentálního umění, protože jinak můžete její přednosti vnímat jako negativa, a to by byla škoda.
