Říká vám něco firma City Games? Spíš ji ale budete znát pod jejím současným názvem CI Games. Polští vývojáři, kteří se vydali cestou kvantity. Pod svým původním názvem od svého vzniku v roce 2002 chrlili čtyři, někdy i pět her ročně, až do svého přejmenování a „zvážnění“ v roce 2013. Za svého působení nám tedy nadělili slušnou várku většinou akčních her z pohledu první osoby. Hry od City Games měly jedno společné – byly levné. Přesně takový typ her, kterých byly plné koše ve výprodejích v obchoďácích. Kvalita titulů tomu odpovídala.
Sniper: Art of Victory patří mezi tuto sortu výprodejových her. Pokud bych si měl ospravedlnit, proč se v dnešní době pouštím do hry od City Games z roku 2007, hledá se mi jakýkoliv argument špatně. Možná je v tom trochu nostalgie, když jsme před dvaadvaceti lety s bráchou z podobného koše vytáhli prvního Mortyra a koupili ho na základě pěkných obrázků na big boxu(!). Možná mám pořád v paměti legendárně špatnou střílečku Sniper: Path of Vengeance, kterou se mi podařilo dohrát před čtyřmi lety. Možná chci prozkoumat evoluci série Sniper od City Games, kterou v roce 2010 odstartovala hra Sniper: Ghost Warrior s tím, že Sniper: Art of Victory je nejspíš jejím zkušebním předchůdcem. Možná jsem si prostě jen chtěl zastřílet bez jakéhokoliv očekávání.
Skutečně odstřelovačem, ale ničím jiným
Sniper: Art of Victory neklame názvem jako výše zmíněný Sniper: Path of Vengeance. Hratelnost je opravdu přizpůsobená odstřelovací pušce a to natolik, že se s ničím jiným prakticky nedá střílet. Hlavní hrdina na dálku trefí všechno, zato na blízko vůbec nic. Pistoli má jen na ozdobu a střílet například ze samopalu, je vyloženě za trest. Jednou za celou hru jsem využil granáty, jinak se mi žádnou jinou alternativní zbraní nepodařilo nikoho zabít. Když už jsem jednou ostřelovač, tak se vším všudy. Odstřelovačka je nejlepší i v boji na blízko. Absolutně nemá smysl si brát do ruky cokoliv jiného.
Vítejte ve druhé světové válce. Je válka, takže není potřeba žádný příběh. Ti zlí jsou jasní a na vás je co nejvíc z nich postřílet a dostat se na konec mise. Jednoduché zadání je jednoduché i v praxi. Stačí je všechny postřílet na dálku. S reakční dobou lenochoda, kterou nepřátelé oplývají, se není čeho obávat. Je to jako střílet do kuželek. Ve Sniper: Art of Victory není důležitý adrenalin, nýbrž správné dýchání, a to se dá bezchybně naučit už v první misi. Poté přijde druhá, třetí, čtvrtá, pátá, a když se začíná večer konečně rozjíždět, po osmé misi hra skončí. S délkou asi dvě hodiny hrubého času. Co víc chtít za dvě eura, že? V roce 2007, při plné ceně 250 korun, to by byla jiná káva.
Opravdu hodně krátká herní doba
Nepamatuji si, že bych kdy hrál takto krátkou komerční hru. Sniper: Art of Victory dovádí svoji herní dobu až do absurdna, protože nemá začátek ani konec. Na začátku se někde objevíš, aby to zčistajasna na konci skončilo. Bez fanfár a bez titulků. Titulky jsem si musel pustit separátně v menu. V čem tedy tkví smysl celého titulu? Samotné střílení dvěma typy pušek s hledím je pěkně zpracované. Hýbání mušky v rytmu dechu je docela zábavné. Balistika ani zohlednění větru zde sice neexistují, ale trefovat se do malého terčíku je i tak fajn. Navíc, při dobře načasovaném výstřelu, vám hra ukáže efektní zpomalený záběr. Sice bez efektu pronikající kůlky do těla, ale zpomalovačka to je a to se počítá.
Grafika je na svou cenovou kategorii ucházející a celkem dobře funguje. Za celou herní dobu jsem nenarazil na zásadní bug. Prostředí se pěkně mění. Začnete v zelené krajině podobné té naší, projdete se po rozbombardovaných evropských městěch, abyste putování zakončili v poušti severní Afriky. Sniper: Art of Victory pohání Chrome Engine 2 od společnosti Techland, na kterém běží například známá westernová akce Call of Juarez. Ozvučení už tak slavné není, největší výtku mám k provázání hudby a samotných zvuků. V menu můžu ztlumit jen sound. To znamená zvuky i hudbu dohromady. Pokud chci slyšet hru, musím přetrpět i naprosto příšernou hudbu.
Zábavné střílení v levném hávu
Mohl bych tedy Sniper: Art of Victory shrnout. Grafika a zpracování jsou průměrné. Jsou funkční a nekladou neřešitelné překážky. Příběh zde hledat nemusíte, celý vtip tkví v tom, najít cestu na konec úrovně. Samotné střílení je celkem zábavné a to je to hlavní. I když je to jen s jedním druhem zbraně. I když u toho hraje příšerná hudba. I když je prostředí celkově nevýrazné a zadané úkoly směšné. Hra skončí po tom co najdete a zničíte rádio, čímž odvypráví svůj příběh a skončí dříve, než se začnete nudit. Naopak si ale nestihnete ani užít zábavné aspekty hry. Herní doba Sniper: Art of Victory je fakt drsná. Nebyl velký důvod, proč hru hrát tenkrát a není žádný důvod, proč ji hrát dnes. Maximálně kvůli snadnému zářezu do herního deníčku.
Duchem je hra podobná o tři roky staršímu titulu Mortyr 2, akorát se sniperkou, což přesně splnilo má očekávání. I toto dílo ve své době vyšlo na fyzickém nosiči s pěknými obrázky a za výhodný peníz. Hry od City Games jsou jako malé burgery v mekáči. Dobré na chuť, ale radši se moc nepřejídat, protože nemají velkou nutriční hodnotu.
Jestli máte dohrané všechny ostatní hry zaměřené čistě na práci s odstřelovací puškou, zkuste to. Sniper: Art of Victory díky své délce a obstojnému pocitu z ostřelování nezačne nudit, ale ani na delší dobu nezabaví. Jeho plusem je, že funguje na nových systémech a dá se často na Steamu koupit ve slevě za půl eura. Jinak není velký důvod, proč tuto hru v dnešní době hrát.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Milan Koubský.
