Za posledních pět let jsem napsal minimálně sedm článků o tom, jak se vývoj titulu Skull and Bones od Ubisoftu (Assassin´s Creed Mirage, The Settlers - New Allies) odkládá. Už v roce 2013 měla hra určitý předobraz v podobě Assassin´s Creed Black Flag, z níž vychází, a já si nemohu pomoci, ale jedenáct let vytvářet titul, tvrdit o něm, že je prakticky AAAA zážitek (miluju, když si tvůrci nevidí do pusy) se vším všudy, a chtít za něj cenu, jaká byla tuším kolem 70 dolarů, tedy necelých 1700 korun, to je odvaha. Rok 2024 je tak pro mě zatím rokem odvahy ve všech směrech, protože recenzovaný titul je moje herní verze Madame Webb. Každá vteřina mě neskutečně bolí, chce se mi brečet, je mi smutno, mám chuť na přesnídávku, ale stejně u toho vydržím sedět, protože je to tak špatné, až je to úsměvné. Dámy a pánové, nasaďte čepice, ulovte papouška a vezměte k sobě své přátele, vyplouváme!
Assassin’s Creed IV: Black Flag z Wishe
Budeš nám tu celou recenzi brečet? Ano. Podobnost s Black Flag je vyloženě hmatatelná, až mi i chybí, že tam nepobíhá Edward Kenway se svou posádkou. Vím, že Skull and Bones z této hry vychází, ale vzhledem k době vývoje bych čekal, že se rozhodne počin někam povýšit, posunout, doplout s ním někam trošičku dál. Tvůrci se neuvěřitelně snaží a kvůli hromadám updatů je nutné si uvědomit, že já soudím momentální stav, který nutno také přiznat, že je daleko lepší než v momentě, kdy titul poprvé vplul mezi hráče. Stále má ale před sebou sedm moří, čtyři oceány, pár ostrovů, severní a jižní pól, několik souhvězdí, poníka a teprve pak si řekneme, že je hra STÁLE! v přístavu. Řádky, které níže uvidíte, totiž nebudou plné chvály a ód na korzáry, ale mého utrpení, jež jsem si musel v titulu prožít.
Moment, vždyť bylo asi milionkrát slíbeno neomezené plutí po oceánech! To tam není? Je. Jsou ho tam hektolitry. Jenže reálně hra obětovala pevninu za vodu. Respektive, zatímco po mořích se můžete plavit, jak uznáte za vhodné, a plnit úkoly, jež jsou nepřekvapivě asasínské (dones, udělej, potop), pevnina je omezená. To ani není možná to správné slovo. Souš je tak malá, že mi připomíná tragický film Mořský svět s Kevinem Costnerem v hlavní roli. Nevadí mi plout, naopak, jsem vodní typ, ale i já občas potřebuji na jedno vychlazené do baru, ne se jen prodírat vraky lodí, na něž narazím.
Ubisoft (poznejte více tohoto viníka) naštěstí připravil klávesovou zkratku, díky níž se vždycky dostanete rychlým cestováním zpět na loď. Abyste mohli kdykoliv vyplout za, já nevím, rabováním? Na to, jak moc titul ždímá Assassin’s Creed IV: Black Flag, absolutně nepočítejte s tím, že byste mohli vyhladit posádku nepřátelské lodi tím způsobem, že na ni skočíte. Ani náhodou! Cutscénu na vás! Takže většinu času trávíte exotickým jachtěním, plutím, střílením z děl a něčím, co je bratránek rabování. Jste takový polopirát. Střílet ano, zamazat si ruce ale ne.
Skull and Bones je o lodičkách
Pamatujete si ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku postavu Becky, která křičí BOATS! BOATS! BOATS!? Tak přesně z toho vychází Skull and Bones (za tento verš netřeba děkovat). Celý počin totiž usnadňuje jinak vždy otravný grind ještě otravnější metodou, že sbíráte banány a dřevo Z LODI. To znamená, že sice nejdete těžit na souš, ale stejně musíte na nějaké to místo doplout a ty materiály na vylepšování vaší bárky sbírat. Nejideálnější ale jsou momenty, kdy můžete páčit zámky nějaké té truhly s pokladem. Víte jak ve Skyrimu musíte trefit šperháky to správné místo? Tady stačí, když kliknete ve správnou chvíli, a je otevřeno. Geniálně zbytečné.
Když popoplujeme trošku stranou, musím říct, že stavba (ano, stavba) vlastní lodi a její upravování je asi jediným důvodem, proč do těchto vod vkročit. Ačkoliv grind může být (a je) otravný, právě neustálé posouvání mých veslic kupředu mě bavilo. Umisťovat děla, zpevňovat lodě a přepadávat ostatní nakonec může být srandou. Stejně jako pojmenování si vlastní lodi. El Plivanec prostě pluje, kam se mu zachce, smiřte se s tím.
S tím souvisí samotné námořní bitvy. Když opomenu souboje s ostatními hráči, kde rozhoduje částečně herní um, i proti NPC jsem se dokázal zapotit. Oproti Black Flag jsou přestřelky rychlejší, dravější a agresivnější. Sice nelikvidujete soupeře z očí do očí, tedy na palubě nepřátel, ale zažíváte arkádovou námořní bitvu, a musím říct, že to má své kouzlo. Navíc se soupeřům i rozsvítí slabina jejich lodi, takže přesně víte, kam máte mířit. Trošku ironičtější je se tam pak trefit a zjistit, že se vlastně nic nestalo. Nehledě na to, jakou jobovkou ze svého arzenálu to slabé místo trefíte. Nicméně dělová koule, funkční klasika. Plamenomet na vodě mi přišel směšný.
Největší překvapení byl pro mě vliv počasí a oceánu. Tedy že široké lodě se na vlnách více houpou a v plné rychlosti si dokonce můžete skočit. Onen vliv oceánu na mou bárku mě bavil a ukázal mi, že alespoň někde tvůrci zapojili mozkovny. Existuje totiž takový všeobecný trend, v němž se věří, že v moment, kdy položíte loď na moře a ona se nepotopí, vše bude vždy v pořádku. Ani náhodou. Voda je živel, který život nejen dává, ale umí si ho i vzít, a velmi mile mě překvapilo, že ve Skull and Bones jsem si tento fakt musel připomenout.
Takže moment, jsme piráti, nebo ne?
Ano, jsme, nebojte. Chvilku poté, co započnete svou příběhovou výpravu stát se pirátskou legendou, si můžete vytvořit postavu i k obrazu svému. Tu budete dokonce moci i později měnit v přístavu před zrcadlem, budete-li po tom toužit. Co je ale horší, i když ze sebe budete dělat jakéhokoliv sympaťáka, vše ostatní kolem vám přijde zbytečné, včetně konverzačních voleb. Ve většině rozhovorů máte na výběr tři možnosti, ale vzhledem k tomu, že vás vlastně nikam neposouvají, je podle mého skromného názoru k ničemu je tam mít.
Ale posádku sis mohl vybrat, ne? Kdepak ty suchozemská kryso! Ve chvíli, kdy mě po úvodní bitvě zachránila Asnah Yatim s týpkem s libovým jménem Crew (jako posádka, chápete), jsem už měl svou první důstojnici jasnou. Vlastně jsem ani neměl možnost ji vyměnit. To nejhorší ale je, že jsem si myslel, že právě ona bude takový můj průvodce pirátským světem a utvořím si s ní nějaký ten vztah. Měla by stát mou pravou rukou, důvěrnicí, kámoškou posádky, zatímco mě ta může nenávidět. Jenomže zde není ani nejmenší prostor, aby ten vztah vznikl. Skull and Bones se snaží natvrdo udělat paralelu mezi vámi a Asnah podobnou té Edwardově a Adewalého. Tady ale nějak nemám ani co říct. Je to jako sedět v práci vedle kolegy, kterého prostě musíte tolerovat, protože tam byl, je a bude.
Čímž nenápadně tvořím lodní můstek a předejdeme k tomu, po čem piráti tak často toužili, a jako Pablo Escobar to řeknu klasikou: „Plata o Plomo“, tedy stříbro, nebo olovo? Obchod je samozřejmě důležitou součástí hry a za stříbro si můžete koupit především vybavení, které nechcete rabovat nebo grindit. Ušetříte si tak zdlouhavý proces a má osobní rada je utrácet, nešetřit. Peníze budou, vždycky. Nakonec dokonce speciální, pomocí nichž si můžete koupit materiály i na černém trhu. Co tak zbývá? Jasně, reálná měna. Hra stojí dva tisíce, ale proč do ní další tři čtyři nenasypat kvůli kosmetickým úpravám nebo roztomilé kočičce? Tu kočku nekupujte za skutečně peníze, časem přijde možnost ji získat za měnu černého trhu. Nemáte zač.
Tak dáme alespoň dýmku, ne?
Piráti jsme, loď máme, úkoly známe, stříbro jsme zarobili, co nám tak zbývá? Zmínit ještě nějaký ten herní crafting. Ten se dá shrnout na vaření rumu a výrobu opia. Co jiného chtít. Nicméně právě za prodej opia se dá získat měna na černý trh, za niž si můžete koupit kočičku. Tu na lodi stejně neuvidíte, ale to sem nyní nepatří.
Čím se naopak budete moci kochat, je velmi sympatický vizuál mnou odborně pojmenovaný „akvarijní rybička“. Skull and Bones má totiž na to, jak moc ho tu kritizuji, velmi krásnou a rozmanitou faunu. Delfíni, velryby, hrošíci nebo můj oblíbený (byť polonefunkční) lov žraloků dodávají hře nádhernou vedlejší kulisu a vás to přibližuje tomuto jinak herně chudému pirátskému světu. Ono totiž plavit se skrz Afriku až k Indii je prostě krásné a tvůrci si touto předností byli sakra jistí.
Hra tak sice nevypadá extrémně moderně, o jejím vizuálu se dá hojně spekulovat. Viz vlastně momenty, kdy před vámi na moři až skoro „lacině“ vybuchuje nepřátelská loď, ale atmosféricky bych řekl, že je to vlastně fajn. Jasně, Assassin’s Creed IV: Black Flag vypadá možná i lépe než tato letošní hra, ale dle mého nemá takovou dobrodružnou atmosféru. Prosím, nepleťte si to s pirátskou, k níž má sakramentsky daleko. Vizuál neurazí ani nenadchne, ale rozhodně na mě zafungoval.
To se nedá říct o audiu. I v Odyssey mi posádka pěla lepší ódy než ti moji dřeváci ve Skull and Bones. Hraje totiž neustále jedna a ta samá ambientní hudba, již si zpočátku užíváte a postupně o ni ztrácíte zájem, že vám ani nedochází její přítomnost. Jak by řekl můj kamarád Sépiják: „Kdo žije v Ananasu na dně moří, měl by tam i zůstat. Je čas hrát na klarinet, protože ten tuhle párty alespoň trošku oživí.“
Ty jsi tu recenzi na Skull and Bones napsal hrozně odlehčeně. Ano, protože tvůrci z Ubisoftu s tímhle vtipem začali. Počin je dělaný pro hráče deset let zpátky a po všech komplikacích, jimiž si prošel během vývoje, se na to vývojáři měli zvysoka vykašlat. Místo piráta se stanete lodí, buďte jako loď, myslete jako loď, ciťte jako loď. Dneska to ale vůbec nestačí. Žalostné tempo, hrozivá hratelnost, nudný příběh, žádná pevnina, šílený grind, otevírání truhel, to všechno stojí v titulu za starý hák. Musím uznat, že já si rád pluji do neznáma, ale ne, když mi hraje ta samá smyčka. Přiznám tak hře lodní bitvy a tím končím, protože mě nic jiného nenapadá. Když k tomu ještě nakonec připočtu cenu, je mi líto mého finančního prasátka, jako když jsem koupil Redfall. Zase na druhou stranu mě obrali piráti, no ne?
