Sid Meier's Civilization VII je nejnovějším přírůstkem v dlouholeté sérii tahových strategií, kterou vyvinulo studio Firaxis Games a vydala společnost 2K. Legendární strategie, jenž už mi roky nedává spát, a já si neustále říkám: „tah sem, tah tam, div světa navíc, trošku vědy, málo vesmíru, vyhlazení nepřátel, robotem proti barbarům je prostě ztráta času...“ Jenže letos se tvůrci Civilization VII rozhodli přinést řadu inovací a změn, které osvěžují zavedenou herní mechaniku a nabízejí nový zážitek z budování civilizace od pravěku až po moderní dobu a já nebudu lhát, hrozně mě to překvapilo a říkám si, že se moje milovaná „Cívka“ nechala trošku zhumankindit. Ale kdo ví, posuďte sami dle recenze.
Budeš to ty, nebo ty?
Civilization VII nenabízí tradiční příběhovou kampaň – ostatně ji snad nikdy nenabízela, co si pamatuji. Umožňuje ale vytvářet vlastní historické scénáře prostřednictvím dynamického vývoje civilizací. Hra je rozdělena do tří hlavních epoch: starověk, věk objevů a moderní doba. Každá z těchto epoch přináší specifické výzvy a možnosti, které ovlivňují strategii. Například ve věku objevů je kladen důraz na kolonizaci nových území a obchod, zatímco moderní doba se zaměřuje na technologický pokrok a globální politiku. V mnou oblíbeném starověku, 4000 let před naším letopočtem, jsem si zase mohl oblíbit ty nádherné skvosty dneska snad až mytologických divů světa.
Jedním z klíčových prvků hry je možnost nyní kombinovat různé vůdce a národy, což přináší větší variabilitu a umožňuje experimentovat s různými strategiemi. Například můžete vést starověký Egypt pod vedením Benjamina Franklina, Augusta, Kateřiny Veliké, Himiko, Charmelagne či Machieavelliho, což vytváří unikátní kombinaci bonusů a schopností. Tato flexibilita umožňuje prozkoumávat alternativní historické scénáře a vytvářet jedinečné příběhy, což je, jak jsem zmínil na začátku, přesně to, proč jsem si vcelku oblíbil i strategii Humankind. Právě té se recenzovaná tahová strategie svým způsobem docela podobá.
Hra také obsahuje speciální scénáře, které umožňují prožít klíčové historické události s možností ovlivnit jejich výsledek. Tyto scénáře nabízejí předem nastavené podmínky a cíle, které docela drsně testují vaše přemýšlecí schopnosti a poskytují odlišný herní zážitek oproti standardnímu režimu.
Sid Meier’s Civilization VII odstranila mé milované dělníky
Titul přináší několik zásadních změn v herních mechanikách, které ovlivňují způsob, jakým rozvíjet své civilizace (v Civilizaci, chápete). Jednou z nejvýraznějších novinek je odstranění tradičních dělníků. Místo toho města automaticky rozšiřují své hranice a vylepšují okolní území s každým novým obyvatelem. Tímto způsobem se zjednodušuje správa měst a více se tak můžete soustředit na jiný mikromanagement. Každé políčko na mapě může nyní obsahovat až dvě budovy, což také umožňuje efektivnější využití prostoru a plánování infrastruktury.
Další významnou změnou je zavedení dvou typů osídlení: měst a osad. Města slouží jako hlavní centra produkce a výstavby, zatímco osady poskytují podporu a lze je povýšit na města za určitý obnos zlata. Troufnu si říct, že ani ne za přemrštěné částky, když investujete rozumně, ještě než skončí starověk máte deset dobře velikých a zásobených měst. Tato mechanika přidává další vrstvu strategie při expanzi a správě území. Je ale nutné pečlivě plánovat, kde založit nová města a jak efektivně využít původní osady k podpoře svého impéria.
Diplomacie byla také přepracována. Hra nyní nabízí víceúrovňové vztahy mezi národy, které se dynamicky vyvíjejí na základě akcí a globálních událostí. Spojenecké vztahy mohou přerůst v komplexní federace, zatímco rivality mohou eskalovat do ideologických konfliktů. Taková náboženská klasika. Tento systém přidává vcelku těžkou hloubku diplomatickým interakcím a nutí pečlivě zvažovat své kroky na mezinárodní scéně.
Neuvěřitelně plynulá a dobře optimalizovaná
Nejnovější díl přináší vylepšení v optimalizaci a výkonu hry. Hra běží plynule i na středně výkonných počítačích, což je výsledkem snahy vývojářů zkrátit dobu tahů a zlepšit celkovou plynulost. Nicméně nejkrásnější je samozřejmě na maximální detaily. Tento krok je obzvláště přínosný v pozdějších fázích hry, kdy počet jednotek a měst výrazně narůstá. Díky těmto optimalizacím se hráči mohou soustředit na strategii a plánování bez zbytečných prodlev. Já jsem toto neuvěřitelně uvítal, protože když si vzpomenu na Civilizaci V a moderní věk, kde načítání trvalo neuvěřitelnou dobu… no, ani nespočítám, kolik čajů jsem si stihl uvařit, než skončil tah.
Umělá inteligence v Sid Meier’s Civilization VII byla vylepšena tak, aby lépe reagovala a aktivně se přizpůsobovala aktuální situaci. Nepřátelské civilizace nyní jednají chytřeji a představují větší výzvu, což zvyšuje celkovou obtížnost a uspokojení ze hry. To platí i pro tu tradičně střední obtížnost, která by mohla, především nováčkům, představit zvláštní výzvu, jakou asi ne úplně uvítají. Já, jako zkušený civitador, jsem ji vyloženě uvítal.
Herní doba je navíc prakticky neomezená. Díky novým mechanikám jako je měnící se identita civilizací a vylepšená diplomacie hra neomrzí ani po desítkách odehraných hodin. Systém scénářů navíc přidává do hry další výzvy a umožňuje hráčům zažít historické události s vlastními rozhodnutími. Ostatně, jak jsem zmínil nahoře, proč by Napoleon nemohl vést Egypt? To vše znamená, že Civilization VII je titul, který je prakticky neohratelný. A za tím si stojím: jestli někdo řekne, že už narazil na všechny herní možnosti, lže vám. Je to typický Machiavelista.
Štědrost moderní animace
Grafická stránka Civilization VII zachovává charakteristický styl série – je přehledný, barevný a historicky inspirovaný. Zároveň je nově obohacený o plynulejší animaci a dovolím si říct, že větší realističnost vůči historii. Na první pohled se může zdát, že vizuální posun oproti předchozím dílům není tak dramatický, ale při bližším pohledu jsou jasné změny patrné. Města jsou nyní detailnější a mění se nejen vzhledem k technologickému pokroku, ale i podle terénu a geografické polohy. Například město postavené v horské oblasti vypadá jinak než to, které se rozprostírá v úrodných nížinách.
Jednotky a budovy mají propracovanější modely a animace, a i když mi tam neběhalahorda dělňasů, musím říct, že města byla až neuvěřitelně živá. Každá civilizace má jedinečný architektonický styl, který se mění v průběhu epoch. Evropa si zachovává gotické a renesanční prvky, zatímco asijské civilizace postupně přecházejí od tradičních pagod k moderním mrakodrapům. Atmosféra je prostě dokonalá a jestli hrajete na kulturní vítězství, tak prosím, tohle je tradiční dokonalost.
Hudební doprovod je dalším silným aspektem hry. Každá civilizace má svůj unikátní hudební motiv, který se vyvíjí v čase, podobně jako v předchozích dílech. Například tradiční africké rytmy mohou postupně přerůst v orchestrální kompozice, které reflektují postup civilizace do moderní éry. Dabing světových lídrů je špičkový a z Firaxis Games se rozhodli jít ještě dál – každý vládce mluví svým rodným jazykem. Jestli existuje hra s větší autenticitou, hoďte po mě kamenem, já ji asi vážně neznám. Celkově je audiovizuální stránka hry nejen krásná, ale také funkční a přispívá k celkovému prožitku.
Tak co je vlastně špatně?
Hledat chybu tam, kde by neměla být, je vždycky hrozně, ale hrozně těžké. Já jsem naštěstí šťoural a samozřejmě jsem si několik chyb našel. Začnu tím, že přírodní katastrofy mě stály tolik nervů až si říkám, že nechápu, jak lidstvo přežilo. Na nervy mi lezly neustálé výbuchy sopek, vylévání řek a nikdy nekončící opravy poničených budov. Titul nenabízí ani jednu mechaniku, jak se dá těmto katastrofám předejít. Jasně, autenticita, historie, všechno je to krásné, ale moje nervy na mé říční město byly jen jedny.
Druhá věc je vítězství se zaměřením na náboženství. Jasně, na kulturu vyhrávají profesionálové, protože je to náročné. Dobyvatelé zase podle mého nemají takový prožitek ze hry, protože jen každého likvidují. Vítězství na vědu? Fajn, ale nuda. Osobně mě vždycky bavilo založit „Lachtanství“ jako oficiální náboženství a nechat ho rozšířit po celém světě. Civlization VII mi to ale neskutečně usnadnila. Misionáři tady létají neskutečnou rychlostí, ale co je hlavní, objevují se až v době zámořských objevů, do té doby si věřte v Poseidóna, Saturna, Osira, Peruna, je to všem úplně jedno.
Předposlední je otázka: Kde je informační supermega moderní doba? Nejsem nějaký futuristický blázen, ale Sid Meier’s Civilization VIIkončí přistáním na měsíci, dál jsem se vlastně ani neměl možnost dostat. Já chci svoje roboty a užívat si pokrok společnosti i tímto směrem. Nicméně to neznamená, že první rozšíření s tímto nepřijde, uvidíme.
Sid Meier’s Civilization VII není o národech
Poslední, co bych jako fanoušek celé série vytkl, je,že nemohu hrát za „svoji civilizaci v civilizaci“. Jakmile si zvolíte svého vůdce, tak se protne s jinou civilizací. Když jsem měl svého egyptského Napoleona nebo pruskou Ašóku, trošku mi to lezlo na mozek. Nebudu lhát, já měl vždycky hrozně rád právě budování civilizace spojené s vůdcem. Nyní vlastně nehrajete za národ, ale za vůdce. Budujete říši? Jasně. Ničíte ostatní nebo je chcete překonat? Jasně. Ale mít nad sebou Mongoly, když z nich za pár hodin možná budou Francouzi? Ale prosím. To mi prostě vadilo, ale je to také možná tím, že jako staromilec některé změny nedávám.
Hra je jinak sama o sobě zábavná, komplexní a nesmírně návyková. Dokáže pohltit na desítky až stovky hodin. Její hlavní síla spočívá ve variabilitě a možnosti přizpůsobit si hru vlastním stylem. Každá partie je jiná, a to nejen díky náhodně generovaným mapám, ale i díky rozšířeným možnostem vývoje civilizací. Titul vás nutí experimentovat s různými přístupy – mírovou diplomacií, agresivním expanzionismem nebo technologickou nadvládou, což je super, ale já to chci dělat s jednou civilizací, proto mi tenhle „humankidismus“ prostě nesedí.
Sid Meier’s Civilization VII je triumfem v sérii tahových strategií a posouvá sérii na novou úroveň. Díky vylepšené diplomacii, hlubší hratelnosti a technickým inovacím se jedná o jeden z nejlepších dílů v historii značky. Přestože některé změny mohou být pro dlouholeté fanoušky překvapením, většina z nich přispívá k lepšímu hernímu zážitku, jako je úbytek dělníků, který musím kvitovat. Nicméně přírodní katastrofy či strádání po informační době, jsou pro mě překážky, které neodpustím. Velkou výhodou ale je, že se tu neobjeví rozdíl mezi nováčkem a znalcem série. Tento počin je totiž přístupný úplně všem a díky obrovské variabilitě si jej užije každý fanoušek. Za to vám ručím.
