Jsem jeden z těch lidí, co běhají za každou hrou, jež by jim mohla navodit byť jen trochu nostalgie. Ostatně Wallachia: Reign of Dracula nebo Tiny Thor jsou toho u nás na webu jasným důkazem. Pocket Bravery od vývojářského studia Statera s vydavatelem PQube mi tak na první dobrou padlo do očí. A proč? Kde jinde bych si dneska mohl zahrát titul inspirovaný Street Fighterem v mixu s Fatal Fury? Návrat do 90. let jsem očividně potřeboval víc, než jsem si myslel.
Soustřeď svůj Ichor, mladý padawane
Jste jedním z mála výjimečných lidí, již dokážou nasměrovat jedinečnou energii známou jako Ichor a porážet s ní nepřátele. Proč byste to měli dělat? Protože vy, stejně jako všichni bojovníci s touto energií, máte své důvody, víc říkat netřeba. Story Mode soustředěný kolem hlavního hrdiny Nuna je příběhem o pomstě, v rámci níž máte za cíl zničit zločineckou organizaci The Pack. Zní to slibně, že?
Bohužel to slibně skutečně pouze zní, Story Mode je v Pocket Bravery prakticky jen nadstavba. Příběh je jedno velké klišé a Nuno je snad nejnudnější hlavní postavou, s níž jsem se kdy setkal. Nezachrání to ani ostatní postavy kolem něj, což je bohužel škoda. Příběh titulu až neuvěřitelně moc ubližuje a tvůrci se měli zaměřit na to hlavní, po čem všichni fanoušci těchto mlátiček touží – na režim Arcade.
Pocket Bravery je odvážná kapsa
Skutečně se doporučuji zaměřit na mlátičky v podobě arkády. Vybíráte si různé postavy, z nichž každá má své vlastní schopnosti, pohyby a bojový styl. Mým osobním favoritem je Daisuke, protože má vcelku příznivý dosah. Hráči si určitě oblíbí Ming Mei kvůli jejím speciálním schopnostem nebo Ndidiho kvůli jeho obrovské výdrži.
To mě přivádí k jedné podstatné věci, s níž jsem při takovéto mlátičce nepočítal. Jsou to statistiky jednotlivých hrdinů. Síla, výdrž nebo rychlost jsou u válečníků rozdílné a musíte je zohlednit. Kupříkladu s Daisukem nemám problém porazit nikoho z nepřátel, ale s Ndidim jsem se skutečně potrápil, tenhle obr je pro mě skoro neporazitelný.
Souboje vyrovnávají speciální útoky. Každý hrdina má své a účinností se též liší, od masivních závěrečných až po základnější s větším poškozením. Osobně mám hrozně rád, jak je každý hrdina pojatý po svém, ale vadí mi, že musím odehrát souboj s každým z nich, abych věděl, který mi skutečně nejvíc sedí. Ve Story Modu to skutečně Nuno totiž nebyl, a to kvůli tomu, že mi s ním pořádně nešlo ovládání.
Z určitého hlediska by se měl Pocket Bravery ovládat snadno a dobře, jde tu o Základní pohyby dopředu a dozadu, skrčení, výskok plus údery a obrana. Bohužel, právě Nuno a později i Hadassa mi prostě lezli na nervy. Ovládání je natolik snadné, až tyto dvě postavy nemají potřebu reagovat na své rozkazy. A to jsem prosím hrál na ovladači. Na klávesnici je dle mého hra absolutně nehratelná. Pamatujete si, jak se tvořila komba například u Little Fighters? Tohle je něco naprosto podobného, jen totálně nefunkčního. Ovladač je nutností.
Problém je obtížnost soubojů
Počin nemá nastavení obtížností. Soupeři jsou extrémně agresivní, a tak je každý souboj výzvou, protože AI vás klidně vydrtí dvanáctiúderovým kombem, ani se nestihnete nadechnout a je po bitce. Nemyslím, že jsem špatný hráč her, tudíž si stojím za názorem, že je nutné mít vyvinutější hráčský um, abyste ostatní zápasníky strčili do kapsy. Pro někoho to rozhodně může být bonus, bohužel se tím titul odřezává od širšího publika.
Jestli jsem s něčím extrémně spokojený, je to grafická podoba. Rozdílnost od hrdinů po komba je neuvěřitelná, a když se soustředíte i na krásnou plynulost celého titulu, je zde nádherně připravená mlátička, jíž skoro nic nechybí. Postrádá sice kouzlo klasických arkádovek, ale přesto umí svým vizuálem více než upoutat, a to i kdybyste měli hru jen vyzkoušet. Zvuk vsadil na retro klasiku, tudíž se připravte na spoustu hekání a křičení u úderu, z nichž ani jeden není bohužel tak zapamatovatelný jako „Hadouken!“.
Pocket Bravery mě zaujal svým nápadem, ale odradil svým provedením. Nádherný vizuál, rozdílní válečníci a skvělá komba by mi stačili ve hře před dvaceti lety. Dnes mi přijdou všechny nápady, s nimiž se titul prezentuje, až předpotopní. Nejsou v ničem iniciativní, viz Story Mode, jenž je v titulu jedna velká zbytečnost. Stále se však jedná o nadprůměrný počin vzhledem k množství her, které se nyní chrlí na hráče jako vodopád.
