Dnes je to už 30 let, co je mezi námi konzole Sony PlayStation. To je opravdu hodně dlouhá doba. Zvláště když vezmeme v úvahu, že kolem 30 let se podle různých statistik pohybuje mediánový věk hráčů videoher. Pro polovinu milovníků a milovnic digitální zábavy je tak původní PlayStation (ze zvyku obvykle označovaný PSX, což bylo jeho provizorní označení v době vývoje) zařízením, které si v době jeho největší slávy ani nemohou pamatovat. Konzole se však prodávala až do počátku roku 2006 (!) a celou dobu se těšila velké přízni. A kdo nemá zkušenosti s ní samotnou, je alespoň seznámen s jejím dědictvím, neboť značka PlayStation dominuje konzolovému hraní dodneška.
V redakci jsme se ku příležitosti dnešního slavnostního dne rozhodli, že zavzpomínáme, co pro některé z nás osobně PlayStation znamenal. Ať už jsme ho přímo měli doma, hráli na něm u kamaráda, nebo o něm jen závistivě četli v herních časopisech.
Miroslav Libicher: Sní pécéčkáři o černých cédéčkách?
I když mě vždycky bavily arkádovité hry, jako mnoho dalších hráčů v Česku jsem byl vychován jakožto člen PC Master Race. Byl jsem totiž dost šťastný na to, abychom doma už v půlce 90. let měli počítač, ale ne až tak šťastný, aby mi byli rodiče ochotní pořídit ještě konzoli. PlayStation byl v Česku drahý (vzhledem ke kupní síle obyvatelstva zcela extrémně) a z pohledu rodičů také zbytečný, když se na něm nedalo dělat nic užitečného a vycházely na něj převážně akční hry, o nichž ani nešlo tvrdit, že tříbí logické myšlení. Několik let jsem tak o PlayStationu mohl jen číst v časopisech a obdivně vzhlížet ke každému, kdo se ve třídě pochlubil charakteristickým „černým“ cédéčkem. A taky jsem byl věrným divákem slovenského pořadu Maxihra, v němž diváci přes telefon s tónovou volbou hráli Crashe Bandicoota o ceny.
Změna v mém životě přišla ve chvíli, kdy jsem si díky emulátoru ePSXe mohl Crashe Bandicoota sám zahrát na počítači. V následujících letech jsem pak hry z PlayStationu i jiných konzolí, co mi byly v dětství upírány, doháněl právě díky emulaci. Fyzicky jsem si koupil až PlayStation 3, a to v době, kdy už se vlastně jednalo o retro konzoli. Aktuální PlayStation 5 jsem ovšem kupoval hned při launchi, a dokonce patřím mezi ty, kteří jej kvůli špatné dostupnosti v české distribuci nakonec sehnali v Polsku.
Andrej Holátko: PlayStation za vysvědčení
Na první PlayStation mám opravdu hezké vzpomínky! Myslím, že mi bylo kolem deseti let a byl zrovna rok 2000. S rodiči jsme měli takovou dohodu ohledně motivace k učení. Když na vysvědčení budou samé jedničky, tak mi pořídí právě PS One, menší a víc sexy verzi původního PlayStationu. Čím měly být horší známky, tím horší měla být odměna.
No, na konci roku to nebylo moc veselé a podle tabulky odměn jsem si vyučil první Game Boy. Ano, ten černobílý… jaké ale bylo moje obrovské překvapení, když jsem druhý den po vysvědčení viděl ve svém pokoji tu krásnou krabici, na které bylo kolečko, křížek, čtverec a trojúhelník! K tomu jsem dostal ještě hru Star Wars Episode I: The Phantom Menace, která stála v té době dobré dva tisíce. Když jsem se ptal otce, jak to, že mi nekoupil Game Boy, tak odpověděl, že mu v obchodě řekli, že už se dávno neprodává. A tak začala moje cesta s konzolemi od Sony, která trvá už 24 let!
Jan Pinc: Přenosný Sympatický Přístroj
První herní konzole, kterou jsem kdy měl, bylo (už lehce použité) PSP. Bylo mi třináct a můj tehdejší počítač sotva spustil něco novějšího než Half-Life, takže zrovna PSP se mi na nějakou dobu stalo hlavním zdrojem zábavy, který, ironicky, zůstával většinou doma.
Přitom jsem na něm – kromě neprávem zapomenutého Dead Head Freda – ani moc exkluzivních titulů nehrál; místo toho jsem skrze porty doháněl klasiky právě z PS1. Bloudil jsem v česky přeloženém Silent Hillu, snažil se utéct ze sídla v Resident Evilu a v mezičase prochodil desítky hodin snů v LSD: Dream Emulatoru.
O něco později přišla vypůjčená PS Vita. Na ní jsem zase přičichl k Hotline Miami, znovu a znovu zkoušel dohrát Spelunky nebo Plants vs. Zombies, po škole jsme sedávali v šatně a dokola si předávali úkoly z Frobisher Says…
To už je ale dobrých deset let zpátky. PSP se mezitím odebralo do křemíkového nebe, a když jsem si nedávno znovu půjčil Vitu, byla to spíš jen taková nostalgická chvilka. Stolní konzole mě s výjimkou pár hodin Blacka na PS2 a občasného hraní při různých párty úplně minuly, ale na handheldy od Sony doteď vzpomínám rád.
Zdeněk Samec: PlayStation nás naučil relaxaci
Stejně jako Míra, vůči němuž jsem ovšem o něco mladší, jsem vyrůstal především na počítačích. Můj vztah k herním konzolím nebyl tak vřelý, bavily mě sice arkádové automaty, ale mít doma přístroj, co se připojí k televizi a bude sloužit jen na hry, bylo z mnoha důvodů složité. S PlayStationem jsem se sice setkal na návštěvách u kamarádů, ale nikdy jsem po něm příliš netoužil. Kromě jiného jsem nebyl schopen přijmout ovládání pomocí gamepadu, byl jsem totiž příznivcem klávesnice a myši. Smířil jsem se s tím, že pověstné série jako God of War a Metal Gear Solid mi budou nejspíš do konce dnů zapovězeny (což nakonec nebyla pravda, pozn. autora).
Výhody PlayStationu jsem objevil až mnohem později, když jsem se stal vlastníkem modelu PS4 Pro. Konzolové hraní naučilo komunitu gamerů při hraní více odpočívat, což jsem si uvědomil, když jsem začal poprvé hrát akční adventury na ovladači. Jen si srovnejte takový StarCraft, vyžadující naprosto přesnou koordinaci (a také velmi ukázněný posed), s moderním akčním RPG typu Dragon Age. Hry se staly více promíjejícími, a tudíž přístupnějšími stárnoucí hráčské populaci. Tím nechci říct, že by hraní na konzoli nemohlo být výzvou. Jen si myslím, že přesun hráče od židle na gauč mnoha věcem pomohl a naučil nás vážit si vlastního času.
Tereza Seidlová: Začalo to trojkou
Pro mě značka PlayStation představuje něco jako nedostižný sen z dětství. Pamatuji si, jak na základní škole byli všichni, kdo měli doma PlayStation 2, považováni za největší frajery. Já jsem to tehdy moc nevnímala, ale s příchodem PlayStationu 3 mě ten svět začal fascinovat. Neměla jsem vlastní konzoli, ale často jsem hrávala u kamaráda. Bylo to jako vstup do jiného vesmíru – fascinovalo mě všechno, od GTA až po hry jako Gran Turismo, ve kterých jsme spolu závodili.
Později jsem se k PlayStationu vrátila díky partnerovi, který PS3 má. Zase jsem se ponořila do světa, který byl napůl nostalgie a napůl objevování. Hraní je pro mě hlavně o sdílení zážitků – i když jsem prý tak levá, že mi DualShock do ruky nepatří. Možná jsem nikdy nebyla herní profesionál, ale značka PlayStation mě vždycky spojovala s lidmi kolem mě, a to je to, co mě na ní baví nejvíc.
Milan Koubský: Vzpomínky na PS1
Poprvé jsem PlayStation viděl u kamaráda. Bylo to po Vánocích v lednu 1999 a já poprvé viděl herní hokej v pohybu. Konkrétně to bylo NHL 99, což ve skutečnosti na PS1 vůbec nebyla dobrá verze. Už v té době se autoři série NHL chvástali realistickým hokejem. Hráčům ve verzi na PS1 EA naservírovalo podivně rozpohybované hráče o dvaceti fps. Nám to ale nevadilo a hráli jsme proti sobě do omrzení. Samozřejmě jsem bez pořádného tréninku většinou prohrál. Jak mělo NHL na PlayStationu vypadat a hýbat se, ukázal až NHL 2000. Poprvé jsem také viděl hry Resident Evil II, Silent Hill, Oddworld: Abe's Exoddus, Metal Gear Solid, a vypadaly krásně. Hlavně jejich animace. Tehdy jsem nechápal slova jiného kamaráda s novým počítačem, kterému se to graficky nelíbilo a říkal, že je PCčkář.
O něco později dostal PlayStation i bratránek. Na začátku samozřejmě bez paměťové karty. Po jejím pořízení jsme se rozhodli, že se složíme na nějakou originálku. Demo CD z PlayStation magazínu a půjčené hry sice byly fajn, ale bez očipovaného přístroje byl výběr hodně omezený. S ním a ještě s bratrem jsme složili krásných devět stovek a v krámu koupili asi to nejlevnější, co tam bylo. V té době se nové hry prodávaly za 1999 korun. O Heart of Darkness jsme nevěděli nic, a byla to dobrá volba. Později jsme se stali přeborníky ve hře This is Football a já dohrál svou první a jedinou single hru Omega Boost.
Na Vánoce roku 2000 Ježíšek přinesl počítač a tím naše konzolové šílenství nadlouho skončilo.
Patrik Klicman: Ilegální turnaj organizovaný pětiletým
Na konzoli PlayStation 1 si pamatuji, jako by to bylo včera, i když je to už bezmála deset let, kdy jsem na této konzoli hrál naposledy nějakou hru. Popravdě poprvé jsem držel v ruce PlayStation, když mi bylo pět let a můj táta jej hrdě tenkrát přivezl, protože prostě se strejdy chtěl hrát u nás doma hry. Což se vlastně původně i dařilo. Disney hry jako Tarzan nebo Hercules jsou dodnes mými srdcovkami, následovaly tituly jako Tekken 3 (mimochodem to je hra, co jsem na ní hrál před těmi lety naposledy), Spider-Man 1 a Spider-Man 2, naprostá závodní šílenost v podání Rollcage, Spyro, Crash Bandicoot, ale mojí největší srdcovkou se stal titul Iron & Blood: Warriors of Ravenloft. Že jste o něm nikdy neslyšeli?
To ani tenkrát kamarádi u nás na sídlišti. Takže když mě naši jednou nechali doma samotného, protože museli něco zařídit, získal jsem to privilegium být poprvé sám doma a hrát hry (prosím, nevolejte na ně Ospod, už je pozdě), co by se také mohlo za třicet minut stát. Jenomže zazvonil kamarád, já nechtěl hrát sám, a tak kamarád pozval kamaráda, kamaráda, kamaráda a nakonec u nás byl turnaj v Iron & Blood: Warriors of Ravenloft, kde se u nás sešlo vážně hodně dětí. Nikdo nic neukradl, zábava byla až do konce, táta dokonce byl takový frajer, že hrál s námi. Nicméně když děti nakonec odešly, trest přišel a celkový výsledek byl, že jsem dalších asi šest let už sám doma zůstat nemohl. A to nejhorší? Ten turnaj jsem nevyhrál.
