Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Moje žena mi koupila brožuru jménem Píseň krve a řekla mi, že se jí velmi líbil obal. Nebudu lhát, tato reklama mě malinko odradila a dlouho jsem na knihu koukal skrz prsty. Nakonec jsem první díl Stínu krkavce od Anthonyho Ryana otevřel a Vélin al Sorna jako hlavní postava se katapultoval do mých deseti nejoblíbenějších fantasy hrdinů. O další čtyři knihy později s Vélinem v hlavní roli, kde v Černé písni zakončil svůj příběh, jsme se od nakladatelství Host (najdete u nás recenze knih Maková válka nebo Královská spravedlnost) dočkali ještě jednoho menšího díla z pera Anthonyho Ryana, sbírky povídek Písně temnoty.
Cítím ještě povinnost vám dát rychlý brífink, kdo je Anthony Ryan. Jedná se o skotského spisovatele sci-fi a fantasy, který proslul nejen sérií Stín krkavce, ale i trilogií Draconis Memoria. Ta u nás také vyšla, ale upřímně, pro mě osobně se nestala srdcovkou jako příběhy s Vélinem. Autor vystudoval dějiny středověku a skoro celý svůj život žije v Londýně. Do roku 2012 pracoval jako úředník, než se v roce 2012 vydala jeho první kniha. Od té doby je autorem na plný úvazek. Ostatně, už brzy vyjde kniha Vyvrhel z jeho nové trilogie Úmluva oceli.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Anthony Ryan
Host
Markéta Klobasová
304
černobílý
měkká vazba
červen 2023
978-80-275-1577-6
první
Jak znějí Písně temnoty?
Jak už jsem zmínil výše, jedná se o sbírku povídek. Pokud si myslíte, že se dočkáte opět dalších příběhů v čele s Vélinem, budete ihned zklamáni. V knize jsou k nalezení čtyři – Zástupy mrtvých, Lord výběrčí, Paní vran a Souboj dvou zel. Pojďme si je jednotlivě bez spoilerů představit.
První je Paní vran, příběh královské špionky Derly ve městě Varinshold snící o pomstě. Potkáme se krátce i se známým Frentisem, jenž příběh Paní vran také započne. Jedná se o jednoduchý příběh s příjemnou lineární linkou, velmi dobře napsaný a představující tajemná zákoutí Sjednoceného království.
Nejdelším příběhem jsou Zástupy mrtvých, v nichž je hlavní postavou známý bratr z šestého řádu, Sollis. Ten je ve svém modrém plášti vyslán se sestrou pátého řádu Elorou do hor za hranicemi království, na území válečného kmene Lonaků. Jejich mise? Nalézt květinu, jež by se mohla cestou k léku na vážnou nemoc známou jako Rudá ruka. Příběh se samozřejmě zkomplikuje a Sollis se musí postarat, aby byla mise úspěšná. Zde se jedná o čistě hrdinskou fantasy, která může připomínat epické příběhy Davida Gemmella. Tedy premisa jasná, jak vše dopadne?
Třetím příběhem je Lord výběrčí. I v něm vystoupí Sollis, ale pouze jako vedlejší postava. Tou hlavní je Jehrid al Bero (ten se objevil i v Zástupech mrtvých, jen tak pro informaci). Nyní je hlavním cílem hlavního hrdiny zničení pašerácké bandy. Je to doslova křížová výprava, na níž Jehrid jde přes mrtvoly, a to s veškerou grácií. Především se povídka vyznačuje svou brutalitou, přesto právě Lord výběrčí je možná nejlepší povídkou knihy. To záleží samozřejmě na preferencích čtenáře.
Povídka Souboj dvou zel jako by nakonec do knihy vůbec nepasovala. Nejenže je až zbytečně krátká, ale je vyprávěná z pohledu historika popisujícího vznik odporného otrockého Volarského císařství. Zde spíš Anthony Ryan ukazuje své historické vzdělání, díky němuž dokáže retrospektivně i z cizího pohledu napsat dějiny jedné významné události. Je to, jak by to vlastně bylo ve fiktivním světě, kdyby se vše odehrálo v reálné historii. Takové už jsou holt příběhy o genocidách.
Zdroj: Host
Zavřete oči, odcházím psát jiný příběh
To si určitě pomyslel Anthony Ryan, když psal Písně temnoty. Ty příběhy jsou samy o sobě skvělé. Poznáváme historii už jednoho napsaného univerza, zjišťujeme více příběhů o známých postavách a vychutnáváme si autorovo mistrovství. Epika z díla sálá ve velkém a styl, kterým se spisovatel proslavil, se nezměnil. Vyčůrané postavy, epický příběh, brutalita, násilí a temná atmosféra světa, kde je máloco růžové a zahalené duhou. Nikoho asi nepřekvapí, co zde neštymuje.
Je to obrovská nesourodost povídek, které jsou vloženy do jedné knihy. Příběhy sice plní svůj úkol a obohacují velmi bohaté univerzum, ALE! Když jsou povídky blízko u sebe a nenavazují, působí to nahodile a trošku zbytečně. Tón, na nějž kniha hraje, je především nostalgický a bez Vélina nemůže fungovat. Bohužel i postavy, o nichž příběhy pojednávají, musela většina čtenářů s ledovým klidem zapomenout. Dumat poté, kdo je sakra Derla nebo Jehrid, muselo zatraceně bolet.
Osobně jsem přesvědčen, že by na povídky zabral model à la Andrzej Sapkowski, tedy, kdyby v příbězích takto oddělených vystupoval sám Vélin nebo alespoň někdo z jeho blízkých bratrů ze šestého řádu. Kenise, Barkuse nebo Dentose bych skutečně ocenil více. Možná i další pokračování princezny Lyrny, Vélinova otce Kralika nebo jak se sám král Janus al Nieren zbláznil.
Písně temnoty rozhodně stojí za přečtení fanouškům Sjednoceného království. Stojí i za to, si je přečíst jen na základě toho, že autor je mistr písma a ty příběhy jednotlivě jsou zajímavé a upoutají. Bohužel, zde je máme v edici a v té působí nahodile a zbytečně. Nepasují k sobě, neladí, nekamarádí se. Kdyby se zvolily i jiné hlavní postavy, které si skutečně zaslouží hlubší poznání, neváhal bych a narval plný počet bodů, stejně jako jsem kdysi udělil Písni krve. Musím bohužel hodnocení snížit, a to především kvůli podání, v jakém povídky vyšly.
