Hraní je staré jako lidstvo samo (miluji tuhle větu od Johana Huizingy). Nejde jen o videoherní průmysl, ale o širší fenomén, který formoval naši kulturu, vztahy i myšlení po tisíce let. Kniha Paříme: Paříme – Komiksová historie videoher od Edwarda Rosse, kterou vydalo oblíbené nakladatelství Host, nabízí poutavý pohled na tuto historii, od pár ukázek prvních deskových her (jejichž dějiny jsme pro vás také sepsali) až po dnešní sofistikované virtuální světy. Autor v ní kombinuje bohatý vizuální styl s hlubokým zamyšlením nad tím, proč vlastně hrajeme.
Autor:
Kresba:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rozměr:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Edward Ross
Edward Ross
Nakladatelství Host
Daniel Dolenský
208
barevný
brožovaná
167×229 mm
říjen 2024
978-80-275-2256-9
první
Zdroj: Host
Vyprávění s přesahem
Autor Edward Ross není jen historikem her, ale i nadšeným vypravěčem. Do knihy se promítá jeho osobní zaujetí pro téma, díky čemuž nepůsobí jako učebnice, ale spíše jako konverzace s někým, kdo vás chce vtáhnout do fascinujícího světa her. Jeho kreslená verze se objevuje v roli průvodce a provádí nás různými érami a významnými milníky v historii hraní, což jsme v naší redakci mimochodem třeba u her na konzole také udělali.
Nicméně, na rozdíl od běžných historických přehledů, se Paříme – Komiksová historie videoher nezaměřuje jen na vývoj technologií, ale i na kulturní a společenské souvislosti. Ross klade důraz na to, že hraní nikdy nebylo jen o zábavě – mělo významnou roli ve vzdělávání, vojenské strategii, sociálních vztazích a v posledních dekádách i v sebepoznání. Odhaluje, jak hry pomáhají lidem rozvíjet dovednosti, testovat hypotézy a dokonce reflektovat společenské změny.
Jedním z nejzajímavějších prvků knihy je zkoumání toho, jak se hraní měnilo v závislosti na technologickém pokroku a kulturních posunech. Autor sleduje cestu od pravěkých herních desek, přes šachy a jejich strategické využití (nutno ale podotknout, že pouze na pár úvodních stránkách, ale význam pro téma má tato část obrovský) až po první mechanická zařízení, jako slavný Mechanický Turek, což byl slavný podvodný šachový automat, který byl postaven v roce 1770 rakouským vynálezcem Wolfgangem von Kempelenem. Tvrdilo se, že dokáže samostatně hrát šachy proti lidským soupeřům, ale ve skutečnosti uvnitř skříně skrytě operoval lidský šachový mistr a tento „Turek“ si dokonce zahrál i šachy s Napoleonem a trvalo pomalu století, než se přišlo na to, že se jedná o podvod. Za toto historické okénko se omlouvám. Komiks se poté postupně dostává až k raným počítačovým hrám, které se z univerzitních laboratoří přesunuly do arkád a obývacích pokojů.
Zdroj: Nakladatelství Host
Paříme – Komiksová historie videoher krásně zobrazuje dějiny hraní
Velkou část knihy tvoří i zkoumání videoher jako umění a sociálního nástroje. Ross se zabývá tím, jak byly hry využívány ke vzdělávání, jak reflektovaly historické události a jak se staly prostředkem pro vyprávění příběhů. Neopomíjí ani etické otázky, například problematiku násilí ve hrách a jeho vliv na společnost, což je téma, které bylo často spojováno s morální panikou, jenž je vlastně fenoménem dodnes. Pokud nevíte, jedná se o moment, kdy se videohry stávají terčem veřejného pobouření a strachu, obvykle kvůli domnělému negativnímu vlivu na hráče, zejména na mládež. Tento strach často přehání nebo zkresluje skutečné dopady her a bývá podnícen médii, politiky či rodičovskými skupinami. A ano, i toto jsem se naučil.
Zásadní otázkou knihy je také reprezentace ve hrách. Ross podrobně rozebírá, jak byl herní průmysl dlouho zaměřen na bílé mužské postavy a jak se postupně začalo měnit vnímání genderu, rasy i handicapu ve virtuálních světech. Ukazuje, že hry mohou být nástrojem pro inkluzi a sebepoznání – například pro transgender hráče, kteří si v online prostředí mohli bezpečně „testovat“ svou identitu, k čemuž velice pomáhaly především RPG tituly, kde si vlastně mohli všichni dělat, co chtěli. Velkou pasáž samozřejmě musí autor ukázat na toxicitě online hraní, a to i na pěkně ukázaných případech (ano uvědomuji si, že pěkně ukázaná toxicita je hloupost).
Zdroj: Nakladatelství Host
Není to jen o problémech
Naštěstí se Edward Ross soustředí v počinu Paříme – Komiksová historie videoher i na pozitivní stránky herního světa. Představuje příběhy vývojářů, kteří se snaží rozbít stereotypy, a popisuje, jak si různé komunity přizpůsobily hry podle svých potřeb – například uprchlíci budující své ideální domovy ve virtuálních světech nebo nezávislí tvůrci, kteří využívají hry k vyprávění osobních příběhů.
Nezapomněl jsem na něco? Samozřejmě ohodnotit vizuál. Ten je velice jednoduchý, ale až překvapivě efektivní a krásně edukativní dílo splývá s designem. Kresba nepůsobí přeplácaně, ale přesně vystihuje atmosféru a myšlenky jednotlivých kapitol. Dokonce řeknu, že není ani přeplácaná barvami, dalo by se říci, že je spíše vybledlá. Ale kouzelná, elegantní a nádherně k sobě s dílem sedne. A to nejdůležitější? Udrží pozornost.
Bonus na závěr? Víte, původním zaměřením jsem historik a kniha obsahuje poznámkový aparát. Ano, počin obsahuje poznámky, ludografii i bibliografii. Nebudu lhát, strávil jsem v nich poměrně hodně času, možná i více než přečtením samotného komiksu. Proč je to důležité? Protože někde ty informace autor sehnal, a já se rád obohacuji o další díla, a že jich sakra v těch poznámkách použil. Perfektní.
Co tak mohou být negativa? Je to komiks. Ačkoliv vypadá dobře a informací je tam habaděj, je třeba dodat, že některá témata, jež jsou obsáhlejší, jako šikana a rasismus, prostě nedokáže pochytit tak dokonale. Tenhle mix komiksu a vědy by k sobě šel dohromady, kdyby bylo dílo, řekněme, tak o 100 stran a 500 ilustrací delší. Nemyslím to zle vůči autorovi, ale jak jste si v recenzi všimli, je zde hromada prozkoumaných témat, a některé pouze na dvoustraně. Takže když si vezmete, že je zde 200 stránkový komiks, a 40 stran je z toho poznámkový aparát, což je prakticky pětina, jak moc dobře a do detailu může být vše rozebrané?
Paříme – Komiksová historie videoher se mi závěrem hodnotí hrozně těžko. Pokud hledáte knihu, která vás provede fascinujícím světem her s lehkostí, vtipem a zároveň hlubším vhledem, tady ji máte. Ten seznam informací, a co vás to všechno naučí, je enormní, na klasiku jako je Mechanický Turek jsem vážně skoro zapomněl. Autor si je navíc moc dobře vědom, že hraní je zábava, a taková má být. Byť se tak nebojí vstoupit do spousty herních vod a rozebrat jak problémy, tak výhody a krásy herního světa, bohužel, na to je komiks moc malý. Doporučím jej ale každému nadšenci a milovníkovi dějin, protože své místo ve vašich knihovnách určitě má.
