Vždy, když se řekne ozvěna, vzpomenu si na Grinche Jima Carreyho, jak ve své jeskyni debatuje sám se sebou o tom, zda je větší idiot on, či ono echo, které mu vrací emoční údery. Nechci říkat, že nakladatelství Mighty Boys Comics, jež k nám Ozvěny přináší, vybralo tento psycho-hororový komiks právě kvůli tomu, ale budu v to doufat. Něco takového jsem totiž ještě v rukou nedržel (kam se hrabe Konec liDCtva, Carnage: Naprostý masakr či Muzeum), a vzhledem k tomu, jak dlouho jsem se oklepával z úžasného hereckého výkonu Christiana Balea ve filmu Americké Psycho z roku 2000, musím notně přiznat, že bez baterky a baseballové pálky teď už nikam chodit nebudu. A jestli někdy budu mít děti, budou na kšírách.
Autor:
Kresba:
Autor obálky:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Joshua Hale Fialkov
Rahsan Ekedal
Rahsan Ekedal
Mighty Boys
Filip Štěpánek
168
pevná vazba
květen 2022
978-80-907931-2-5
první
Autoři u nás zatím nejsou moc známí
Tvůrcem příběhu je spisovatel Joshua Hale Fialkov, který už je v hororovém žánru vcelku známou osobností. Jeho počiny jsou například The Bunker, Vampire nebo Elk´s Run. Tento americký autor za dnešní recenzovaný komiks získal dokonce i nominaci na velmi prestižní Harvey Award. Za své dílo Tumor se zase přiblížil k Eisner Award. Pracoval ale také pro Marvel, kde má na svědomí Ultimate FF: Strangest Ever, Avenging Spider-Man: Threats and Menaces nebo Ultimate Comics Ultimates: Disassembled. Jeho zkušenosti se v Ozvěnách skutečně projevily.
Kreslířem je v dnešním případě můj nový nejméně oblíbený tvůrce Rahsan Ekedal. Ne kvůli tomu, že by se mu dílo nepovedlo, naopak. Ekedal pracoval na hromadě dalších děl, z nichž nejvíce asi září díla ze série Warhammer nebo Think Tank. Nyní je konec představování, jdeme se pustit do recenze.
Zdroj: Mighty Boys
BOJÍM SE! Bojím se! Bojím se…
V příběhu se seznámíte s Brianem Cohnem, jenž trpí schizofrenií, kterou zdědil po svém otci. S ním nemá moc dobré zkušenosti z raného života, a o to více se bojí, protože jeho vlastní manželka čeká dítě. Naštěstí má pilulky, které mu pomáhají umlčet všechny hlasy v jeho hlavě a umožňují mu žít skoro normální život. Jak se říká, jeden prášek by mohl vždycky vyřešit problémy.
Brian se dokonce rozhodne odpustit svému otci ležícímu na smrtelné posteli. Ten mu ale řekne poslední slova, dovolím si citovat: „Mrtvý holky… tolik mrtvých holčiček… V průlezu… pod domem na Haymakerově ulici. Musíš najít tu bednu. Haymakerova třináct třicet devět.“ A konec. Jeden život vyhasl, Brianova psychóza se rozjíždí během prvních osmi stran na plno, já z té jízdy mám radost a užívám si, že nejsem osobně za volantem.
Příběh komiksu Ozvěny totiž graduje velmi zvláštním, a přesto nečekaným způsobem. Je to horor, jasně, věděl jsem to. Jenomže psychotický děj, kde hrdina je stejně nevyzpytatelný jako hroch, než otevře tlamu. Což je sakra dobře! Takhle by měl být horor napsaný, připravený a naservírovaný. Snídaně, druhá snídaně, sváča, oběd, druhý oběd, sváča, večeře a druhá večeře a stále nemáte dost. Zhltnul jsem děj jako malinu a nelitoval ani jedné vteřiny, až do jednoho určitého momentu, který skutečně autorovi neodpustím, ale o něm vám nic neřeknu, protože bych vám vyspoileroval celou knihu. Kulantně řeknu, že pocit stejné lítosti, zoufalství a zmatení z hlavní postavy jsem snad ještě nezažil. Sakra, možná že na konci jsem chvilku i Brianem byl, natolik neskutečně dobře je dílo napsané.
Zdroj: Mighty Boys
Ozvěny jsou ozvěna vnitřního hlasu možná každého z nás
Asi všichni jsme zažili pocit, že nás někdo sleduje. Jdete si po chodbě v noci na záchod, právě jste dohráli Silt, Redfall nebo Blair Witch VR a stále máte pocit, že je něco za vámi, plíží se, pozoruje vás, chce vás zničit, zabít. Nenápadně zrychlujete krok, zhasínáte či rozsvěcíte a běháte po místnosti tam a zpět jak jantaři. Nyní si představte, že stejně jako hlavní hrdina v tomto pocitu setrváváte po celý život. U něj je to ale ještě vystupňovanější. Sám se pohybuje na hranici reality, slovy Barneyho Stinsona – možnemožného. Udělal jsem to či ono, či nikoliv? Je skutečně ten můj osobní démon nemoci po mém otci? Jsem to zlo všude kolem já? Asi by se nad těmito Ozvěnami dalo mávnout rukou, kdybychom měli pohádkovou kresbu, ale tady byl Rahsan Ekedal.
Kresba je naprostá bomba. Je sice černobílá, což mě trošku mrzí, ale jinak na ní nelze vůbec nic vytknout. Je perfektní a naprosto pasuje k příběhu. Osobně z toho radost nemám, protože o to více jsem se bál. Bezútěšnost příběhu, žádná naděje, jen deprese, tma, šedá, bílá, stín, zoufalství. Každá jednotlivá stránka mě navnadila na další, stejně jako se můj pocit stísněnosti zvedal. Hlavně mi skutečně tvůrci navodili otázku, co je sakra halucinace a co reálný život? Briane, já ti chci pomoct, ale jak?
Chtěl jsem dát komiksu plný počet bodů, protože něco podobného jsem držel poprvé. Bohužel, jakmile příběh končí, objevuje se neuvěřitelných čtyřicet stránek bonusů. Osobně mě to vytočilo. Alternativní obálky jsou sice skvělé, doslovy autorů jsou zajímavé a tak dále. Jenže já jsem právě prožil něco, co mě donutilo sedět pod lampičkou v rohu a hlídat stíny v bytě. Potřebuji si odpočinout a zpracovat to, ne se brodit z mého pohledu z větší části zbytečnou nadstavbou. Polovinu bonusu považuji za přidanou hodnotu k ničemu a mé zmatení z komiksu vystřídal na chvilku vztek, protože jsem si právě k palačinkám nasypal pepř se solí. Škoda.
Ozvěny jsou skvost. Snad nikdy ve mně komiks nevyvolal takové pocity zoufalství jako toto dílo. Perfektní příběh, zajímavá zápletka, ale především brutální surová kresba jsou ozdoby, kterých se nejde nabažit. Bohužel jsou tu ty dle mého názoru zbytečné bonusy, kvůli nimž počin neocením plným počtem bodů.
