Těžko se věří, že měsíc po svém vydání nemá kolejnicová střílečka Operation Wolf Returns: First Mission VR na Steamu ani deset uživatelských recenzí. Vždyť přeci náleží k proslulé značce! Nebo aspoň proslulá byla v časech, kdy se za těmi nejlepšími hrami chodilo do arkádových heren. Kde mohli francouzští vývojáři z Virtuallyz Gaming či vydavatelé z kdysi významné společnosti Microids udělat chybu? V následující recenzi se pokusíme objasnit, jestli právě za vaši pozornost hra stojí, nebo se můžete rovnou připojit k těm, co ji ignorují.
Návrat ztraceného žánru
Fenomén Operation Wolf se zrodil roku 1987, když první hru tohoto jména uvedla na arkádové automaty průkopnická společnost Taito. V jádru jednoduchá scrollovací 2D střílečka zaujala nejen svižnou akcí, ale především způsobem ovládání. Nepřátelské bojovníky hráči kosili pomocí napodobeniny krátkého samopalu Uzi, v jejíchž útrobách se nacházel vestavěný motor simulující zpětný ráz při výstřelu. Díky tomu bylo hraní velmi vtahující a vzrušující.
Kromě (značně kompromisních) portů na různé domácí platformy se Operation Wolf pochopitelně dočkala několika pokračování. Hned to první, Operation Thunderbolt z roku 1988, přidalo pseudo-3D levely využívající škálování spritů. O šest let mladší Operation Wolf 3 se vrátila k čistě 2D pojetí, ale pixelartovou grafiku vyměnila za tehdy módní digitalizované fotografie. Čtvrtý a již plně trojdimenzionální díl, Operation Tiger, vyšel zřejmě na přelomu let 1998 a 1999 – různé zdroje se v přesném vročení neshodnou. Nejnovější pokračování tedy přichází po pauze dlouhé více než dvacet let. A vlastně to není moc překvapivé. Od dob, kdy vyšly z módy arkádové herny, katodové obrazovky i světelné pistole, upadly kolejnicové střílečky vesměs v zapomnění a částečné obrody se dočkaly až se současným (relativním) úspěchem domácích VR headsetů.
Pozor, prudká zatáčka!
I ve virtuální realitě se ovšem žánr musí potýkat s nepříjemnými limity. Jestliže první, dvourozměrné rail shootery lákaly především na zážitek z používání světelných pistolí, ty moderní ohromovaly spektakulárními sekvencemi jako z akčních filmů. Jako reprezentativní příklad vzpomeňme třeba sérii Time Crisis, jejíž dosud poslední, pátý díl se na arkádových automatech objevil roku 2015.
Jenže právě bombastické výjevy, v nichž létá i to, co nemá peří, se vývojáři bojí do virtuální reality přenášet. Mnoho uživatelů VR headsetů se potýká s kinetózou, kterou rychlé a prudké pohyby herního prostředí radikálně umocňují, a nikdo se nechce prezentovat hrou, k níž si hráči jako příslušenství budou muset pořizovat balení kinedrylu.
Pohybově nejdivočejšími kolejnicovými střílečkami pro virtuální realitu tak zůstávají Until Dawn: Rush of Blood a The Dark Pictures: Switchback VR od Supermassive Games, v nichž se hráč doslova pohybuje po kolejích groteskní, pekelné horské dráhy. Většina ostatních titulů příslušného žánru, třeba diptych Crisis Brigade nebo Zombieland: Headshot Fever, raději omezuje pohyb na teleportaci mezi předdefinovanými statickými body.
V zajetých kolejích
Lze uvítat, že Operation Wolf Returns se plynulého pohybu neštítí, nicméně stále v tomto směru zůstává opatrnou a konzervativní. Hráč se prostředím sune vždy po přímce a spíše pomalým tempem, takže není ohrožován nevolností, ale jen digitálními protivníky. Ti se mohou zjevovat kdekoli kolem něj, ale za záda či na okraj zorného pole mu je hra umisťuje jen občasně. Operation Wolf Returns se tedy v zásadě hraje podobně jako její slavná arkádová předkyně.
K dispozici je čtveřice zbraní: základní pistole má nekonečný počet nábojů, zatímco pro útočnou pušku, krátký samopal a brokovnici už je třeba střelivo sbírat. Dočasně se hráč může chopit i granátometu, raketometu či stacionárního rotačního kulometu. Tak jako v předchozích dílech série se ovšem nevyplácí bezmyšlenkovitě střílet na vše, co se pohne. V bojových zónách se totiž nachází i civilisté, kteří buď v panice prchají pryč, nebo jsou uvězněni a čekají, ať je příchozí hrdina osvobodí rozstřelením zámku.
Když to začne drncat
Operation Wolf Returns si sice zachovává základní mechaniky původní série, ale to bohužel neznamená, že zprostředkovává i srovnatelný prožitek. Souběh několika dílčích problémů vede k tomu, že střílení digitálních panáčků negeneruje ve VR tolik adrenalinu jako kdysi u arkádového automatu.
Původní Operation Wolf ubíhá rychlým tempem. Nepřátelé se objevují ve velkých počtech, ale většinu z nich jde zabít jednou ranou, takže se člověk snadno může cítit jako Arnold Schwarzenegger v Komandu. Nejnovější VR pokračování naopak sází na odolnější nepřátele zjevující se v menších skupinkách, takže jejich likvidace není tolik prodchnutá adrenalinem. Škoda, že si tvůrci nevzali příklad z indie titulu Operation Warcade, který dává hráči lepší přehled nad bojištěm a zahrnuje ho velkorysými zástupy protivníků. Od této hry, jež se ostatně Operation Wolf otevřeně inspiruje, by si také hoši a dívky z Virtuallyz Gaming mohli vypůjčit systém specifických úkolů, simulaci fyziky a zničitelné prostředí. Tohle vše by mohlo z Operation Wolf Returns učinit méně fádní a více motivující zážitek.
Neohrabané zbraně
Pokud bychom měli hru hodnotit podle míry, do jaké se jí daří v hráči vzbudit slastnou iluzi, že se proměnil v neohroženého akčního hrdinu, pak prohraje i s takovým Pistol Whipem. Ten je sice primárně rytmickou hrou, a nikoli střílečkou, ale přesto se může pochlubit důmyslně rozmístěnými nepřáteli a větším množstvím vizuálního spektáklu.
Na tomto neuspokojivém výsledku má svůj podíl i nabídka zbraní. Útočná puška svou univerzálností odsuzuje všechny další dostupné flinty do role nouzových prostředků, po nichž má smysl sahat, jen pokud dojdou náboje. Třeba brokovnice příliš užitečná není, protože ve hře se nenachází mnoho pasáží, v nichž by se nepřátelé objevovali v adekvátní blízkosti. Zbraň má navíc absurdní a těžko čitelný rozptyl. V některých případech její projektily zcela ignorují zákony klasické fyziky a s jediným výstřelem zabijí všechny nepřátele v okolí, přičemž jindy sotva ublíží zlosynovi, který ze vzdálenosti několika metrů naběhnul přímo do záměrného kříže. Obě obouruční zbraně (tedy útočná puška a brokovnice) navíc zviditelňují nezvedené ovládání. Chce-li jimi totiž člověk mířit přímo před sebe, musí vykroutit ruce do nepřirozené a nekomfortní polohy. Ideálně nefunguje ani přepínání zbraní, které prostě občas odmítá reagovat na pokyny z ovladače.
Krátké nohy, krátká hra
Volba karikaturně stylizované, kreslené grafiky je sice odklonem od dosavadního vizuálního stylu série, ale lze ji zahrnout spíše mezi pozitiva. Operation Wolf Returns díky ní může vypadat poměrně atraktivně, i když v rámci úspory výkonu používá jednoduché modely. Pozdvihnuté obočí si ovšem zaslouží postavy nepřátel. S přehnaně krátkýma nohama a disproporčně rozměrnými trupy nevypadají úplně vábně. Více péče také mohlo být věnováno texturám. Mnoho z nich je ve zbytečně nízkém rozlišení a zdá se, že grafické rozdíly mezi verzemi pro PC a pro stand-alone headsety Oculus 2 jsou velmi malé. To je určitě škoda, když uvážíme, že Oculus 2 je hardwarovou výbavou vlastně takovým lepším mobilním telefonem a snadno jej překonají i slabší počítačové sestavy.
Ačkoli se v některých místech cesta rozbíhá do dvou směrů, mezi nimiž si lze vybírat, hra nabízí minimální motivaci pro opakované hraní. Dokonce ani jednotlivé stupně obtížnosti se příliš neodlišují a na jakoukoli z nich se dá do zdárného konce dorazit bez větších obtíží. Pobyt ve virtuální džungli lze o trochu prodloužit díky horde módu, v němž na stojícího hráče nabíhají vlny nepřátel ze všech stran, ale nemá cenu předstírat, že to je bůhvíjak zábavná kratochvíle. Je tedy nutné počítat s tím, že obsah Operation Wolf Returns vystačí zhruba na dvě až tři hodiny zábavy. Samozřejmě, hry pro virtuální realitu často krátké bývají, a to i ty, co jsou opatřeny daleko troufalejší cenovkou.
Operation Wolf Returns: First Mission VR patří mezi hry, na nichž se těžko něco chválí, ale přesto si nezasluhují ani výsměch nebo ostré odsudky. Bledne ve srovnání s povedenějšími reprezentanty svého žánru, stále ovšem dokáže obstojně pobavit. Doporučit se tak dá hlavně hráčům, kteří mají rádi VR střílečky kolejnicového typu a ocení i ty průměrnější. Nebo začátečníkům, jimž přijde vhod nízká obtížnost.
