Druhý díl trilogie Legacy, Odkaz oceli, od Matthewa Warda už řádí v českých knihkupectvích a stejně jako v případě prvního jej na český trh přineslo nakladatelství Host. První díl série jménem Odkaz popela jsme již recenzovali a závěr trilogie jménem Legacy of Light zatím sice nebyl přeložen, ale určitě už se plánuje jeho překlad i vydání. Pokud jste nečetli recenzi prvního dílu, neváhejte to rychle dohnat, a jestli ano, ale ještě jste nepřečetli knihu samotnou, nebojte, zrecenzuji vám ji bez spoilerů.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Matthew Ward
Host
Daniela Orlando
815
černobílý
pevná s přebalem
březen 2023
978-80-275-1405-2
první
Zdroj: Nakladatelství Host
Opět je zde hromada textu a připočtěte nutnou znalost Odkazu popela
První díl byl velice mohutný. Druhý je ještě o malinko mohutnější, ale ne natolik, aby to čtenáře vyloženě odradilo. Samozřejmě, je to už přes osm set stran textu a jsou v něm k nalezení zbytečné pasáže, naštěstí to není nic natolik hrozného, aby vás to vyvedlo z kontextu knihy. K tomu je nutné připočítat ještě jednu horší zprávu, je zde spousta odkazů na díl minulý.
Neznáte-li Odkaz popela, osobně bych řekl, že nemáte absolutně žádnou šanci se v Odkazu oceli zorientovat. Příběh je spletitý, robustní, chaotický, a do veškeré historie, již jsme mohli poznat v první knize, se dostává ještě více dějin. Prakticky vše se znásobuje, rozrůstá, objevuje se více detailů, popisů, rozhovorů a především v první třetině knihy musíte znát začátky legendy. Autor Matthew Ward je sice mistrem jazyka a popisů (za jejich bezchybný překlad vděčíme Daniele Orlando), jen neznalost v tomto případě absolutně neomlouvá.
Osobně vidím problém především v určité nevyváženosti, protože první třetinu knihy plavete v hromadě detailů, jež vám možná něco říkají, a na konci se střetnete s chaosem, když se příběhové linie začnou prolínat a míchat. To by asi nemusel být problém, jenže už to působí příliš přeumělkovaně a vzhledem k novým postavám a řešení událostí mi to přijde tlačené až moc na sílu.
Zdroj: Nakladatelství Host
Odkaz oceli se odehrává rok po Odkazu popela
Protože jsem slíbil, že nebudu v recenzi spoilerovat děj, řeknu vám jen pár malých vodítek, jež vám stejně v ničem nenapoví. Do druhého dílu vstupují i přes některé nastavené zákonitosti magie vyšší bytosti, konkrétně bohové (to se dočtete i na přebalu), a ti naprosto převrací dění. Rozumím tomu, že autor chtěl přifouknout příběh, ale myslím, že místo klasické pumpičky na kolo vzal kompresor a ten pustil na maximum. Působí to nekonzistentně. Trávíte stovky stran porozuměním textu nového světa, jejž najednou smete vysavač.
Nejlépe působí střed knihy. Oproti chaosu, jímž si projdete v první polovině čtení, a hnaní se kupředu ke konci, tedy posledním dvěma stům stran, střed působí skvěle. Doslova bych řekl, že v něm se Matthew Ward našel. Děj je jasný, striktní, epický, nesložitý a velmi dobře pochopitelný. Je to snad také jediná část knihy, kdy jsem si dlouhou dobu neřekl: „A PROČ?“ Ideálně tu opět působí všichni hrdinové, vedlejší postavy a nakonec i samotní bohové.
Po událostech prvního dílu se muselo leccos změnit a překvapivě to oproti jiným pokračováním Odkaz oceli ustál s elegancí a grácií. U známých postav jde vidět, že příjemně dospívají s knihou a získávají určité zkušenosti z událostí, jaké se jim dějí. Nepůsobí staticky, vyvíjí se. Někdy i směrem, jaký byste nečekali. Miluji tyto knižní hrdiny a v druhém díle jsou alfou, betou i omegou.
Válka přichází, bojte se, smrtelníci!
Velký prostor si pro sebe ukrajuje válka a znovu mohu říct, že si s tím autor poradil výborně. Udržuje svůj námět, bitvy se odehrávají a mají vždy pro knihu důležitý význam. Není to, jako když Edmure Tully dobývá mlýn. Vykreslování detailů, nyní ještě obohacených o nový druh nadpřirozena, mě bavil a opět mi to ukázalo, že Matthew Ward je zkušeným řemeslníkem.
Námět knihy je více než dobrý, vyprávění samo o sobě geniální. Nyní už mě ale oproti prvnímu dílu iritují pohledy postav. Rozdělení do kapitol je v pořádku, bohužel stíhat sledovat osoby, které zrovna ze svého úhlu vyprávějí dění, oddělené jen malou mezerou mezi odstavci, zde bylo nadmíru neuchopitelné. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem byl začtený, hltal děj, strana za stranou mi utíkala a najednou bum. Mohl jsem vše číst odznovu, změnil se vypravěč.
Možná to vypadá, že zbytečně moc kritizuji, ale Odkaz oceli je skutečně skvěle napsaný, a to i přes otevírání kontroverzních témat jako LGBTQ+ nebo lidé s handicapem. Příběh samotný je epická jízda za ještě epičtějším závěrem s epickými důsledky. Osobně si jen myslím, že první díl je lepší. To bývá u trilogií snad i pravidelné, že pokračování před závěrem bývá lehce utahanější.
Matthew Ward bourá určité fantaskní bariéry a to v takovém množství, že tvoří jeden fenomenální příběh. Bohužel, druhý díl doslova řve, že je nutné znát díl první a bez něj nemáte byť minimální šanci se chytnout. To by v trilogii neměl být problém, ale zde je těch odkazů skutečně až příliš. Postavy jsou dokonalé, jejich vývoj je parádní, příběh epický, témata, jež se otevírají, jsou zajímavá. Jen je škoda, že to není jako první díl, který je v mých očích skutečně lepší. Doufám, že autorovi nedošel dech a třetí díl mě vystřelí z bot, protože Trezijané si zaslouží víc než důstojný závěr.
