Filosofové říkají, že žijeme v postmoderní situaci, v níž originalita již neexistuje a ani principiálně existovat nemůže. Jakékoli nové dílo je nutně remixem děl předcházejících, protože toho již bylo vymyšleno tolik, že nejde přijít se skutečně novým nápadem. Praktičtěji založení lidé, třeba marketingoví pracovníci, to říkají méně vzletně a více lakonicky: Je lepší něco dobře okopírovat, než špatně vymyslet. Tohoto hesla se nejspíš drželi i vývojáři skákačky Nikoderiko: The Magical World, které lze vytknout snad jen to, kolik toho odkoukala od žánrových klasik. V této recenzi se konkrétně zaměříme na updatovanou verzi s přívlastkem Director’s Cut, která oficiálně vychází 15. dubna 2025. Stávající vlastníci základní hry získají update zdarma.
Je to Donkey Kong? Je to Crash Bandicoot? Je to Nikoderiko!
Nikoderiko je debutem studia VEA Games, které sídlí na Kypru, ale zaměstnává především ruské vývojáře. Původní hra vyšla koncem prosince, přičemž nově vydávaný Director’s Cut obsahuje nové levely, ale především vylepšenou grafiku a hratelnost. Jedná se o (převážně) 2,5D skákačku s antropomorfními zvířátky a spoustou sebereflexivního humoru. Hry tohoto typu byly velice populární na přelomu 5. a 6. konzolové generace (v éře PS1 a PS2), ale později musely vyklidit cestu „dospělejším“ titulům, které spíše než na rodinné publikum, cílily na edgy teenagery. Dnes se tak skákačky přesunuly především do indie teritoria a jsou obvykle zpracovány ve 2D a v retro stylizaci. Nikoderiko svým produkčním zázemím sice také patří mezi menší projekty, ale ambicemi a kvalitou zpracování se snaží vyrovnat velkým jménům, jako je třeba skákačkový titán Nintendo, nebo nedávno znovu oživená série Crash Bandicoot.
Nejvýraznějším vzorem pro Nikoderiko je bezpochyby subsérie Donkey Kong Country, zejména poslední díl s podtitulem Tropical Freeze. S ním recenzovaný titul sdílí nejen pozici kamery a grafickou stylizaci, ale také mnoho klíčových mechanik a nápadů. Ovšem s tím rozdílem, že Nikoderiko je výrazně jednodušší a jeho fyzika i paleta pohybů připomíná spíše Crashe Bandicoota. Ten je ostatně další zjevnou inspirací a v několika málo momentech se perspektiva dokonce přepne do klasického 3D. Nikoderiko navíc obsahuje typický „crashovský“ level, v němž hlavní hrdina utíká před nebezpečím směrem do kamery. Třetí výraznou a zjevnou inspirací je pro tuto novinku evropská skákačková klasika Rayman.
Kobry a mangusty
Vraťme se teď k otázce toho, jak do sebe nová díla nutně inkorporují ta stará. I kulturní remix totiž pořád může být spojený s různými mírami inovace. Vezměte si třeba filmy jako Star Wars nebo Matrix. Když je rozeberete na prvočinitele, zjistíte, že jednotlivé prvky už někde k vidění byly. Star Wars mohutně čerpají z japonských čanbara filmů, z westernů, z Duny, z Johna Cartera, z francouzského komiksu o Valérianovi a Laureline a mnoha dalších zdrojů, ale jako celek působí originálně. Není žádný jiný film, který byste si se Star Wars spletli, byť se o to mnohé neúspěšně pokoušely. Nikoderiko mezi taková díla nepatří. Spíš by se dal přirovnat k filmům jako Sedm statečných a Pro hrst dolarů, které se drží jednoho konkrétního vzoru (v prvním případě Sedmi samurajů a v druhém případě snímku Jódžinbó) a zdařile jej převádí do jiného prostředí.
Děj Nikoderiko se točí kolem dvojice mangust (nebo promyk, chcete-li) jménem Niko a Luna. Tito zvířecí dobrodruhové usilují o získání pokladu, který se nachází na očarovaném ostrově. Když už ho mají na dosah, okrade je o něj zlotřilý baron Grimbald, vůdce gangu kober. Oba hrdinové si to s ním tedy musí jít vyřídit. Na své cestě se musí v lineárně nadesignovaném světě probít sedmero biomy, v nichž se obvykle nachází čtyři klasické levely a jeden souboj s bossem. Hrát můžete buď sami pouze za Nika, nebo se k vám někdo v rámci gaučového multiplayeru může připojit jako Luna.
Mrštná mrška
Nikoderiko: The Magical World není hra vyloženě jednoduchá, ale v nemilosrdném světě plošinovek patří bezpochyby mezi ty více vstřícné. Jelikož máte neomezený počet životů, můžete se opakovanými pokusy nakonec naučit i ten nejzapeklitější úsek. Infarktové pasáže jako z Crashe Bandicoota zde nejsou. Na druhou stranu se vám hra nesnaží nijak pomoct, pokud v jednom místě opakovaně umíráte. V těžkých chvílích, kdy by vám Crash soucitně přidal checkpoint navíc nebo doplnil ochrannou masku Uka Uka, se tady dočkáte jen humorné hlášky z úst samotného Nika.
Níže položená laťka obtížnosti předchází frustraci a napomáhá tomu, aby hra byla svižná a plynulá. A taková skutečně je. Design levelů se všemi masožravými kytkami, vodními pasážemi, hroutícími se plošinkami a vystřelovacími sudy opravdu nápadně připomíná Donkey Konga Country. Mangusta Niko je nicméně přeci jen rychlejší a mrštnější potvůrka než těžkopádný gorilí samec Kong. Zcela bezešvé jsou také přechody ze 2,5D perspektivy do 3D. Levely jsou sice lineární, ale v určitých místech nabízí volbu cesty. Díky tomu se otevírá příležitost pro pokročilejší hráče, kteří chtějí vysbírat všechna tajná zákoutí a bonusy (k nimž je někdy náročné se proskákat). Ti, kdo si naopak chtějí hru ulehčit, mohou zase zvolit trasu, na níž se vyhnou obtížným výzvám.
Nápadný původ prostředí a nepřátel
Silnou stránkou Nikoderiko: The Magical World je grafické zpracování, které stylem i kvalitou připomene nového Crashe Bandicoota či zremakovaného Spyra. To je na indie hru debutujícího týmu solidní úspěch. Kromě vizuální krásy rozmanitých levelů je třeba ocenit také design nepřátel. Úhlavními nemesis mangust jsou samozřejmě kobry, ale Niko si musí poradit kupříkladu také s ježky či ostnatými kraby. Veškerá nepřátelská havěť ve hře působí osobitě, má skvělé expresivní animace a vlastní sadu útoků i slabin. Na některé nebezpečné živočichy je třeba skočit, jiné srazit svižným sklouznutím se po zemi. Další jsou vůči útokům zranitelní jen z určité strany a na jiné je třeba použít environmentální pasti, nebo po nich hodit nějaký předmět.
Hratelnost zpestřuje také možnost různá zvířátka osedlat – od divočáka přes žábu, netopýra a mořského koníka až po dinosaura. Každý z těchto živočichů se samozřejmě pohybuje (a tudíž také ovládá) jiným způsobem a má svůj vlastní unikátní útok. Třeba divočák může do nepřátel i překážek narážet jako buldozer, žába plive projektily po parabolické dráze a dinosaurus je schopen jednoho protivníka jednoduše zchramstnout a poté jej zase vyvrhnout. Při hraní tedy nikdy nepřichází stereotyp a nuda.
Pár problémů by se našlo
Původní hra po vydání trpěla technickými problémy, zvláště ve svých konzolových verzích. Při hraní Director’s Cut na PC jsem ovšem žádné zádrhely nezaznamenal a vše běželo naprosto svižně, plynule a responzivně. Když jsem chvíli zkoušel základní verzi hry, přišlo mi, že dinosaurus má nepříjemně nepřesné ovládání, ale v Director’s Cut tomu tak již nebylo.
Postěžovat bych si ovšem mohl na dva částečně technické a částečně designové problémy, jimiž trpí i jiné skákačky. Předně mi u 3D pasáží trochu vadilo, že kamera je posazena až příliš nízko a má o něco širší zorné pole než lidské oko. To zkresluje perspektivu a negativně ovlivňuje vnímání hloubky prostoru, což je u plošinovky nepřehlédnutelné. Pak jsou také ve hře pasáže, v nichž utíkáte před nějakou hrozbou a obrazovka automaticky scrolluje po vertikální, nebo horizontální ose. Bohužel tak činí dost pomalu, takže místy musíte vyčkávat a nemáte šanci získat náskok. Niko navíc ani nedovede vyskočit na místo, které ještě není přímo zobrazeno. Pokud se o to pokusíte, jednoduše narazí na neviditelnou bariéru.
Nikoderiko: The Magical World je okouzlující a až překvapivě vydařená skákačka, která potěší ostřílené hráče do stejné míry jako začátečníky, včetně dětí. Nepřekypuje originalitou a opírá se výhradně o prvky, které už jsme někde viděli, avšak činí tak se suverénní lehkostí a bravurou. Zatímco třeba Kao the Kangaroo působí jako sympatická, ale stále zřetelně nízkorozpočtová a méně propracovaná nápodoba slavných AAA titulů, Nikoderiko se jim kvalitativně vyrovnává. Jméno studia VEA Games si píši do deníčku, neboť od něj lze důvodně očekávat velké věci.
