Osobní zpověď o významu konzole PlayStation pro můj život, která byla příliš dlouhá na náš kolektivní článek:
Poprvé jsem PlayStation viděl u kamaráda. Bylo to po Vánocích v lednu 1999 a já poprvé viděl herní hokej v pohybu. Konkrétně to bylo NHL 99, což ve skutečnosti na PS1 vůbec nebyla dobrá verze. Už v té době se autoři série NHL chvástali realistickým hokejem. Hráčům ve verzi na PS1 EA naservírovalo podivně rozpohybované hráče o dvaceti fps. Nám to ale nevadilo a hráli jsme proti sobě do omrzení. Samozřejmě jsem bez pořádného tréninku většinou prohrál. Jak mělo NHL na PlayStationu vypadat a hýbat se, ukázal až NHL 2000. Poprvé jsem také viděl hry Resident Evil II, Silent Hill, Oddworld: Abe's Exoddus, Metal Gear Solid, a vypadaly krásně. Hlavně jejich animace. Tehdy jsem nechápal slova jiného kamaráda s novým počítačem, kterému se to graficky nelíbilo a říkal, že je PCčkář.
O něco později dostal PlayStation i bratránek. Na začátku samozřejmě bez paměťové karty. Po jejím pořízení jsme se rozhodli, že se složíme na nějakou originálku. Demo CD z PlayStation magazínu a půjčené hry sice byly fajn, ale bez očipovaného přístroje byl výběr hodně omezený. Mimochodem, piráti se v té době nebáli veřejně nabízet své služby ve všemožných inzerátech. S bratránkem a ještě s bratrem jsme složili krásných devět stovek a v krámu koupili asi to nejlevnější, co tam bylo. V té době se nové hry prodávaly za 1999 korun. O Heart of Darkness jsme nevěděli nic, a byla to dobrá volba. Později jsme se stali přeborníky ve hře This is Football a já dohrál svou první a jedinou single hru Omega Boost.
Na Vánoce roku 2000 Ježíšek přinesl počítač a tím naše konzolové šílenství nadlouho skončilo.
Druhá éra
Nutkání koupit si PlayStation 3 jsem měl někdy na začátku roku 2013, kdy jsem ho viděl ve výloze jednoho bazaru za pětikilo. Přišlo to ale až na Vánoce 2017, kdy nám Ježíšek přinesl novou televizi a já měl skvělý nápad, že by nebylo od věci jí vyboostit nějakou herní konzolí na případné párty hraní. Měl to být jen příležitostný doplněk, nic pro intenzivní hraní. Proto volba padla na již starší PlayStation 3 Slim 320GB z bazaru. První hry se měly přizpůsobit původnímu párty plánu a byly to hry NHL: Legacy Edition, Gran Turismo 5 a Virtua Fighter 5. Zároveň mi to ale nedalo a musel jsem vyzkoušet série Uncharted, God of War a hru The Last of Us, které mě naprosto pohltily a zároveň zredukovaly mé hraní na PC.
Na dlouhé večery jsme také s přítelkyní/ženou vytuhli v kooperacích u her Hunted: The Demon's Forge, Diablo 3 a Child of Light. PS3 byl velký objev i díky tomu, že jsme záhy zjistili, jak dobrý je to multimediální přístroj. Že supluje funkce chytré televize a zdaleka není jen na hry. Pořízení PlayStationu 4 bylo jen otázka času.
PSP a Vita
Při cestách do práce, někdy na začátku 2020, mě napadla myšlenka pořídit si handheld. Sice na úkor obsáhlejšího čtení knížek, ale když musíš, tak musíš. Jako první přišel na řadu PlayStation Portable (PSP), který nebyl špatný. Hry z bazaru byly levné a šlo na tom emulovat hry z prvního PlayStationu. Pro mě bylo trochu nepohodlné rozvržení herních tlačítek, protože jsem chtěl hrát hlavně hry, které vyžadují dvě analogové páčky. Přesto jsem stačil dohrát God of War: Chains of Olympus / Ghost of Sparta, Resistance: Retribution, Syphon Filter: Dark Mirror, Killzone: Liberation nebo na PS1 první Resident Evil či Medal of Honor.
Brzy přišla nevyhnutelná evoluce v podobě PlayStation Vita, kterou považuji za nejlepší volbu pro konzolového retro gamera, jaká může být. Nechci tady šířit příliš warezu. Na druhou stranu, většinu starých herních vykopávek na konzole už dneska nové neseženete. Dnes už je Vita takový menší poklad. Pokud ji ještě někde máte na půdě, nezbavujte se jí. Pokud ji uvidíte ve výloze zastavárny (jako já nedávno), kupte ji. Z důvodu počátečního prodejního neúspěchu a jejího brzkého konce už jich moc není a stále živá komunita po nich prahne. Osobně mám v plánu ji vyměnit až za novou přenosnou konzoli od Sony.
PlayStation 4 Pro až současnost
Na jaře roku 2020 jsme si v covidové době pořídili nový PlayStation 4 Pro a k tomu prodejce v krabici dodal Death Stranding. První platinová trofej padla a zároveň s tím zjištění, že po sedmnácti letech mohu hrát herní novinky, aniž bych v hardwaru nechal bambilión peněz. Death Stranding mě svou grafikou uhranul a já skoro přestal hrát na PC, protože poté přišel The Last of Us II, na který jsem se tak těšil, že jsem nelitoval plné ceny a koupil ho jako novinku. Tím začala současná éra mého konzolového hraní. Hraji pořád a hrát budu. Kooperace už hraju i s dětmi za četných výčitek mé drahé polovičky, že je vedu špatným směrem. Jak to mám ale říct naší současné PlayStation 5? Streamovací kanály umí, ale urazil bych ji, kdybychom na ní nehráli.
Jo, jo, PS5 je super. Původní verze je sice velká jako kráva, ale Astro Bot, s ní dodaný, dokázal do konzolového hraní dostat i nejmladšího syna. Otázka je, jestli to spíš není zkáza než výhra. Hry na nejnovějším Unreal enginu vypadají skvěle a ray tracing parádně. PS5 Pro je lákavý. Já ale musím zatnout zuby a počkat si až na PS6. Kdybych to měl kupovat tak často, už by se možná vyplatilo spíš PC.
A co PlayStation 2?
Éra PS2 mě zcela minula, protože se celá překryla s počítačovým obdobím. Stal se ze mě PCčkář a grafika druhého PlayStationu v porovnání s počítači nebyla žádný zázrak už od začátku. Ze zpětného pohledu mi ani nic jiného nezbývalo. Nevydělával jsem, blbě se učil a prosit rodiče o drahý přístroj, který by byl jen na hry, by neprošlo. NHL 2001 a 2002 jsme mastili i na kompu a nějaká konzole nebyla vůbec v mysli. Nedávno jsem dohrál pár her přes emulátor PCSX2. Konkrétně to byly Medal of Honor: Frontline a Return to Castle Wolfenstein: Operation Resurrection, ale nebyl jsem z toho tak nadšený, abych šel do něčeho dalšího. První PS3 verze konzolí sice měly zpětnou kompatibilitu, ale to už jsou dnes docela sběratelské kousky. Nejzásadnější exkluzivity pro tuto platformu se sice podívaly i na PS3, ale z toho jsem hrál snad jen první dva God of Wary.
Článek pro Gaming Professors napsal Milan Koubský
