Co je lepší než Clash of the Stars? Přece Clash of Super Heroes! Než se ovšem mohli superhrdinové střetnout, museli dva giganti současné popkultury navázat spolupráci. Capcom, jedna z nejstarších a nejvýznamnějších videoherních společností na světě, na počátku 90. let získal licenci na postavy a příběhy z proslulého vydavatelství Marvel Comics. Než bylo toto partnerství zhruba po deseti letech dočasně rozvázáno, vzniklo sedm výborných arkádových her, které jsme si ovšem dlouho nemohli legálně zahrát na domácích zařízeních. Naštěstí Capcom rád vydává souhrnné kompilace svých dávných hitů. Díky tomu spatřila světlo světa i kolekce Marvel vs. Capcom Fighting Collection: Arcade Classics.
Vzestup a pád arkádových her
Většinu titulů, které jsou v kolekci obsažené, propojuje více než jen značky Capcom a Marvel a bojový žánr. Je tu například i souvislost technického charakteru: Pětice her byla původně vydána na arkádovou desku CP System II, která v arkádových hernách debutovala právě v období prvních námluv mezi japonskými herními vývojáři a americkými tvůrci komiksů. Jen nejstarší zahrnutá hra, The Punisher (1993), ještě stihla vyjít na starším modelu CP System Dash, zatímco nejnovější Marvel vs. Capcom 2: New Age of Heroes (2000) již těžil z tehdy moderního systému NAOMI od společnosti Sega. Hardwarovou architekturou se jednalo o blízkého příbuzného domácí konzole Dreamcast, takže hry vycházející na obě platformy měly i podobnou grafiku.
Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že v Marvel vs. Capcom Fighting Collection najdeme hry z doby, kdy sice arkádové automaty zůstaly velmi populární v Japonsku, ale na Západě si mezitím prošly turbulentním cyklem znovunabyté popularity (za níž nakonec stály právě bojovky), po níž následoval rychlý úpadek. Lze to ostatně hezky demonstrovat na prvních domácích portech, kterých se hry z kolekce dočkaly: Většinou vyšly na původní PlayStation a Saturn, přičemž na druhé jmenované konzoli vždy vypadaly lépe díky její větší operační paměti a celkově robustnější podpoře pro arkádovité 2D hry. Jenže přesto to byl právě Saturn, který skončil komerčním neúspěchem. Vyšel totiž v době, kdy již měli hráči zájem o jiné věci než o věrné porty arkádových titulů.
Superhrdinové a pouliční rváči
Hry z kolekce spojují také herní principy a ovládací schéma vybudované na základech Street Fightera II. Z čehož také nutně vyplývá, že se vzájemně velmi podobají svou hratelností a ještě více grafikou. Jednotlivé assety, jako jsou sprity postav, pozadí nebo zvuky, se v nich opakují. Už dobový tisk také těmto titulům recyklaci již viděného vyčítal. Jenže takto to prostě ve světě arkádových automatů chodí – her stavějících na postupném rozšiřování a vylepšování detailů je daleko víc než těch, které přicházejí se zásadními inovacemi.
Street Fighter II má taky jako vzor k napodobování výjimečně dobrou pozici. Je přece právě tou hrou, která spustila lavinu moderních bojovek a položila základy jejich hratelnosti. Pokud jste jej (už dlouho) nehráli, zkusím vám ho připomenout. Zatímco na Západě o něco populárnější Mortal Kombat staví na přístupnosti, Street Fighter II je překvapivě komplexní hra založená na opravdu bravurním zvládnutí technik virtuálního boje. V Mortal Kombatu se od sebe postavy liší vlastně jen sadou speciálních útoků a vzhledem, zatímco ve Street Fighterovi II má každý bojovník či bojovnice své unikátní charakteristiky. Speciální útoky a dlouhá komba ve Street Fighterovi také kladou vyšší nároky na provedení, zejména na přesné pohyby joystickem. To vše z něj dělá mimořádně zajímavou hru pro turnaje.
Thanos je nevyhnutelný
Pokud tedy máte Street Fightera II (a jeho pozdější verze) dobře nacvičeného, budete se v Marvel vs. Capcom Fighting Collection cítit jako doma. Nejstarší capcomácká bojovka s marvelovskými postavami, X-Men: Children of the Atom (1994), je příběhově inspirovaná komiksy. Ovšem pozor, poněkud kontraintuitivně nikoli stejnojmennou sérií, která vyšla až později. Vzorem je místo toho tehdy čerstvá série Fatal Attractions.
Ve hře se každopádně utkávají dvě skupiny mutantů – jedna je vedená Profesorem X a druhá pochopitelně Magnetem, jenž plní rovněž úlohu finálního bosse. Velmi povědomá streetfighterovská hratelnost je rozšířená díky rozsáhlejší paletě pohybů (je například možné provádět kotouly) a velkému důrazu na vertikální prostor. Jednak je možné z jednoho bojiště propadnout do jiného, ale hlavně lze vyskočit do vysoké výšky a ve vzduchu provádět složitá komba.
Navazující Marvel Super Heroes (1995) je v principu velmi podobnou, ale znatelně vylepšenou variantou předchozí hry. Díky tomu patří mezi ty, které mě z celé kolekce bavily nejvíce. Námět bude čtenářům nepochybně velmi blízký, neboť vychází ze slavné komiksové série The Infinity Gauntlet, jíž se volně inspirovaly i filmové trháky Avengers: Infinity War a Avengers: Endgame. Nejenže s marvelovskými hrdiny, mezi nimiž je tentokrát i Captain America, Iron Man nebo Spider-Man, musíte porazit Thanose, ale ještě během soubojů využíváte Kameny věčnosti, které fungují jako speciální power-upy.
Superhrdinové, shromážděte se!
Další čtyři bojovky z Marvel vs. Capcom Fighting Collection se opírají o mechaniku tag-team soubojů. To znamená, že si volíte vždy dva hrdiny či hrdinky, mezi nimiž lze při hraní volně přepínat. Zatímco jedna postava bojuje, druhé se pomalu doplňuje část ztraceného zdraví. Hry X-Men vs. Street Fighter a Marvel Super Heroes vs. Street Fighter jsou téměř identické. Největší rozdíl najdeme ve skladbě marvelovského týmu – v prvním případě jej samozřejmě zastupují jen X-Meni, v druhém superhrdinové z různých komiksových sérií.
Následující Marvel vs. Capcom: Clash of Super Heroes pole hrdinů rozšiřuje z druhé strany, neboť za slavnou herní společnost už nebojují jen postavy ze série Street Fighter, ale třeba také žoldák Hiryu z akční arkádové plošinovky Strider, android Mega Man nebo protagonisté z jiných bojovek.
Když pěsti nestačí
Na Marvel vs. Capcom: Clash of Super Heroes názvem i konceptem navazuje Marvel vs. Capcom 2: New Age of Heroes, s přehledem nejpopulárnější hra kolekce. Dnes již byla víceméně vystřídána novějšími tituly, ale v době vydání patřil Marvel vs. Capcom 2 k jedné z nejvyzdvihovanějších bojovek vůbec. Od dříve zmíněných her se odlišuje graficky i hratelností. Zatímco sprity postav zůstaly ve 2D, hardwarové možnosti systému NAOMI umožnily vytvořit 3D polygonová pozadí. Hratelnost se stále drží tag-team základu, ale původně dvojčlenné týmy rozšiřuje o třetího hrdinu. Mezi trojicí postav jde nejen přepínat, ale také je využívat pro několik různých druhů asistence v boji, což hratelnost více prohlubuje. Aby ovládání nebylo moc komplikované, hra narušuje dosavadní zvyklosti série a rozlišuje jen dva základní druhy úderů a kopů. Postav je celkem 56, takže trvá dlouho, než hru projdete se všemi.
Posledním titulem z kolekce je samozřejmě The Punisher, který se mimo arkádové automaty oficiálně podíval poprvé (pomineme-li výrazně osekanou a „cenzurovanou“ verzi pro Segu Mega Drive). Ten se zcela odlišuje svou žánrovou příslušností, neboť se nejedná o bojovku, nýbrž o beat 'em up ve stylu slavného Final Fightu. Zaběhlé herní stereotypy ovšem oživuje poměrně velkým důrazem na používání střelných zbraní. Hlavní hrdina Frank Castle vytáhne pistoli pokaždé, když je podobně ozbrojen některý z protivníků. Střelba dodává hře na svižnosti a přispívá k tradiční capcomácké velkoleposti. Díky tomu je jedním z vůbec nejzábavnějších zástupců žánru. Osobně ji mám rád podobně jako Cadillacs and Dinosaurs (vyšla ve stejném roce a na totožný systém), který bohužel na svůj oficiální domácí port teprve čeká.
Běží to dobře, ale moc to neukládá
Víceméně všechny hry z kolekce patří k vrcholům arkádového pixel artu 90. let a oslňují sytými barvami, působivým grafickým stylem i detailními animacemi. V plné kráse si je můžeme užít díky technickému zpracování, které svou vysokou úrovní odpovídá tomu, na co jsme již u Capcomu zvyklí. Samotné hry běží v perfektní a responzivní emulaci, tudíž přináší zcela autentický zážitek. Je samozřejmě možné v menu nastavovat parametry, které jsou na automatech ukryty v servisním módu nebo je kvůli nim třeba měnit hodnoty DIP přepínačů. Také lze hry spustit v tréninkovém módu, který zobrazuje hitboxy postav a zadané vstupy z ovladače.
Jelikož většina her v kolekci potřebuje k ovládání útoků šest tlačítek, zkusil jsem hrát jak s arcade stickem, tak s oblíbeným retro ovladačem 8BitDo M30 (má podobný layout jako japonský ovladač pro Saturn) a oba fungovaly bez problémů. Stejně bezproblémový je i síťový kód typu rollback umožňující bleskovou responzivitu hry při hraní s živými protivníky přes internet.
Během čekání na spárování se spoluhráčem si můžete prohlížet bonusové materiály, v nichž jsou zahrnuty artworky a skici vzniklé v procesu vývoje, ale také soundtracky a instruktážní popisky z původních arkádových kabinetů. Všechny obrazové materiály jsou nascanované ve vysoké kvalitě. Co ovšem kolekci trochu schází, je nějaký stručný průvodce, který by každou hru uvedl do historického kontextu. To by jistě ocenili hráči, kteří si kolekci koupili z objevitelských, a nikoli nostalgických důvodů.
Nepochopitelným rozhodnutím je přítomnost jediného společného slotu pro rychlé uložení sdíleného napříč všemi hrami. Nemůžete jich tedy rozehrát více naráz a pak se k nim vracet. V tomto ohledu je oficiální emulace méně komfortní než třeba využití emulátoru MAME, který takové omezení nemá.
Bojovky spojující slavné postavy Marvelu a Capcomu jsou dodnes oblíbené a Marvel vs. Capcom Fighting Collection: Arcade Classics v současnosti představuje tu nejjednodušší a nejpohodlnější cestu, jak si je zahrát. Zvlášť pokud si chcete měřit síly s jinými hráči po síti. Doporučovat tuto kolekci milovníkům bojovek je vlastně zbytečně, protože ti dobře vědí, že před sebou mají sbírku klíčových žánrových titulů. Proto bych rád nalákal hlavně příznivce klasických arkádových automatů a milovníky 2D estetiky 90. let. Souboje marvelovských a capcomáckých postav totiž patří k vrcholům pixelovatého spektáklu.
