Vytvořit remake takové klasiky chtělo odvahu a pro vývojáře z Hangar 13 byl tento úkol těžkou zkouškou. S tím se pojí i obrovská zodpovědnost, kterou na sebe vývojáři museli vzít, pokud chtěli měnit obsah tak citlivého a do té doby nikým nezměněného materiálu, jako je všemi známá a populární kultovní klasika Mafia z roku 2002. Vývojáři už při tvorbě remaku museli vědět, že se všem zkrátka nezavděčí a pohybují se velmi blízko propasti, z které není cesty zpět. Je to buď, anebo. Vývojáři mají můj hluboký respekt, že se k věci postavili čelem a zhostili se tak těžkého projektu, jako je předělávka původní Mafie. Osobně je pro mě složité psát recenzi na Mafia: Definitivní edice jako hry, se kterou se mi pojí tolik vzpomínek a nostalgie, a přesto musím přivřít oči nad původní verzí a hodnotit pouze samotný remake. V této části se musím omluvit, při hodnocení musím v některých částech brát v potaz i původní verzi hry včetně druhého a třetího dílu.
Mafia 2002 a Mafia: Definitive Edition bude v mnoha ohledech hráče dělit na dva tábory, včetně mojí recenze, ať už budu hru hodnotit objektivně, nebo ne. Pokud bych měl hru hodnotit jen a pouze jako remake, musel by mi někdo z hlavy vymazat veškeré vzpomínky na její původní verzi, a proto hru musím v některých aspektech porovnat s tou původní z roku 2002. Nebavíme se zde jen o nějakém obyčejném remaku, ale o geniální hře, která doslova dobyla svět herní branže.
Nebyl prostor pro velké experimentování, remake si bere jen to nejlepší ze všech třech dílů. Základ skvělého příběhu prvního dílu, zábavný gameplay z druhého dílu a jízdní model a grafiku z dílu třetího. Vývojáři proto sázeli na to, co znají a umí nejlépe – pokud by ale nechali příběh beze změny, nebyl by to remake, jak má být. Tady se naopak vývojáři vydali do neprobádaného prostředí tím, že se odhodlali přepsat původní scénář hry. Zde také narážím na problém, který hráče rozdělí na dva tábory. Jeden tábor je ten, který si na původní Mafii nenechá sáhnout, a každý kdo se o to pokusí, pravděpodobní skončí s vylitým pivem na hlavě. Druhý tábor je pak ten, který na remake čekal už třeba více než deset let a zážitek si nenechá nikým zkazit. Vývojáři udělali dle mého názoru opravdu správné rozhodnutí, když se rozhodli, že pokud mají předělat jádro hry, musejí předělat kompletně všechno – příběh, gameplay, město, postavy, dabing, hudbu, grafiku, vozidla i jízdní model.
Život jako příběh
V úvodu recenze se chci věnovat tomu nejdůležitějšímu, co je samou podstatou série Mafia, a tím je příběh a vše s ním spojené. Hned na začátku se chci omluvit všem čtenářům: pokud mám objektivně a konstruktivně zhodnotit nově přepsaný příběh hry, nemohu se vyvarovat spoilerům. Dnes je tomu už více než osmnáct let, kdy vyšel první díl Mafia: The City of Lost Haven, a chápu, že ne všichni si jej dnes pamatují, ačkoliv většina hráčů v Česku a na Slovensku původní první díl určitě hráli a znají jej.
Příběh Mafia: Definitivní edice je zasazen do Spojených států ve fiktivním městě Lost Haven v třicátých letech 20. století. Ujmeme se role taxikáře Tommyho Angela, který se po jistých událostech zaplete s místní mafií. Jednu z těchto rodin vede Don Salieri, ke které se Tommy brzy přidá. Druhou rodinu vede Salieriho starý známý společník, Don Morello. Obě rodiny si jdou tvrdě po krku, což vyústí až v otevřenou válku.
Ač se může na první pohled zdát, že jádro příběhu zůstalo v základu nepozměněno, není tomu tak. Příběh byl celkově předělán, aby byl smysluplnější, vážnější a dospělejší. Vývojáři si dali záležet, aby mezi smysluplností a vážností příběhu stále drželi rovnováhu. Remake se, stejně jako původní hra, pevně drží základů uvěřitelnosti. Ten, kdo předělával scénář hry, odvedl výbornou práci. Ze změn a rozšíření příběhu jde znát, že ten, kdo scénář přepisoval, sérii Mafia znal a myšlenku Mafia: Definitivní edice zanechal takřka nezměněnou. Hra po změnách v příběhu dává větší smysl než její původní verze. Za to dávám palec nahoru, sám jsem zastával názor, že bych nikdy nic na příběhu Mafie neměnil, a přiznávám, že jsem se mýlil. Původní příběh Mafie v některých částech nedával příliš smysl, což jsem pochopil až ve chvíli, kdy jsem dohrál remake hry. Změny příběhu celkově hodnotím pozitivně a s plným nadšením. Veškeré změny ve scénáři příběh obohatili, dali mu nový rozměr a byla vystřižena zbytečně hluchá místa. Vyváženost příběhu se po celou hru drží tak, aby nadchl nové hráče a překvapil hráče, kteří hráli původní hru. Příběh se inspiruje nejen americkou mafií, ale podobnost bychom našli i u sicilské mafie Cosa nostra.
Co se vývojářům povedlo, je, jak skvěle dokázali nově zpracovat fiktivní příběh a do něj zakomponovat skutečné události 30. let. V rádiu, novinových článcích nebo od lidí, kteří vedou rozhovor s přáteli na ulici, se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Ať už se jedná o prohibici, nezaměstnanost, finanční krizi 30. let, volební právo žen nebo okupaci Československa. Jak hráč postupuje jednotlivými kapitolami hry, dostává se dál v čase, proto se v každé kapitole dozvídáte něco nového, co se skutečně v daném roce odehrálo.
S příběhem Mafie jdou ruku v ruce i hlavní postavy, které jsou stejně důležité jako samotný příběh. Bez dobře napsaných postav nemůže být kvalitní příběh hry, jsou to na sebe dva přímo napojené faktory, který jeden bez druhého nefunguje, a v původní Mafii platí dvojnásob. V remaku hry se všem postavám dostalo patřičné péče, od přepsání charakteristik postav a nadabování až po animace obličejů. Některé postavy, jako Paulieho nebo Sama, poznáte hned, v základu zůstaly nezměněny, ačkoliv působí víc jako skuteční lidé a gangsteři. Charakteristika Salieriho byla naopak změněna natolik, že podobnost s Salierim s původní hry budeme hledat jen matně. V původní hře Salieri působil jako hodný strýček, o kterém se většina lidí domnívala, že je on ten dobrý. Salieri v remaku působí víc jako Don, šéf mafie, abych byl konkrétní, a tady si musím osobně postěžovat na Salieriho z původní hry, kde vystupoval i před svými podřízenými jako ten hodný pán – naopak v remaku hry ze Salieriho cítite sociopata a později v příběhu se projeví jako chladnokrevný psychopat a lhář. Naopak co mi v remaku nesedělo, byla postava Sáry. V původní hře byla Sára hodné a nevinné děvče, naopak v remaku je to tvrdá ženská, která má za otce barmana, bývalého nájemného vraha, a dává silně najevo, že se jen tak něčeho nebojí. Postavy jsou oproti původní hře charismatičtější a lidštější.
Důvod, proč mám jako pamětník stále Mafii jako srdcovou záležitost, je také její český dabing, který mám stále v živé paměti. Tím, že se kompletně přepracoval scénář hry, už vývojáři nemohli do nových cutscén přetočit starý dabing, a proto se celá Mafia: Definitivní edice nově předabovala. Většinu postav dabují původní herci. Tommyho opět bude dabovat Marek Vašut, Paulieho namluvil Petr Rychlý a stejně tak Sama dabuje Luděk Čtvrtlík. Dabing remaku Mafie je bez pochyb ten nejlepší český dabing, který kdy v tuzemsku ke hře vznikl. V původní Mafii byl dabing skvělý, ale dnes působí v mnoha ohledech zastarale. Díky tomu, jak byl příběh kvalitně přepsán a předabován, se z remaku opět jako z původní Mafie stane kultovní záležitost. Za podobný český dabing by se nestyděl ani hollywoodský film. Dabing je zkrátka prvotřídní, ať už v cutscénách nebo v samotném gameplayi, kdy Sam s Pauliem chrlí jednu srandovní a drsňáckou hlášku za druhou.
Co pro vývojáře muselo být opravdovým hororem a zároveň zkouškou, jsou animace postav, převážně obličejů. Přetvořit animace obličejů víc jak osmnáct let staré hry chtělo opravdu hodně improvizace. A budu se opakovat dnes už po několikáté, animace jsou ve všech ohledech naprosto perfektní. Pokud se podíváme na Mafii z roku 2002 a remake, je jasné, že hledat nějaké podobnosti s původními protagonisty nemůžeme. Za použití moderních technologií, včetně nasnímaných obličejů pomocí motion capture, dostaly postavy úplně nový rozměr. Nyní působí jako opravdoví lidé a gangsteři. Z výrazu tváře hned poznáte, že se jedná o kladnou či zápornou postavu. Cutscény jsou na tak vysoké úrovni, že by se i bez gameplaye na hru dá dívat jako na kvalitní film s výborným dabingem a perfektním příběhem.
Zdroj: igdb.com
Starý způsoby fungujou
Hratelnost prošla zásadními změnami tak, aby odpovídala standardům dnešních her. Gameplay kombinuje ten z druhého a třetího dílu Mafie. V remaku se využil cover system dost podobný tomu z druhého dílu. Ačkoliv nejsem fanoušek cover systému ve hrách, zde funguje, jak má. Postava reaguje správně na krytí i překážky, stejně i na přechody mezi krytím. Přestřelky jsou naopak dost podobné třetímu dílu, jsou rychlé, zábavné a pořádně gangsterské. Kampaň Mafia: Definitivní edice a průchod jednotlivými kapitolami má lineární postup, stejně jako původní první díl. Díky změně designu misí je ve hře mnohem více přestřelek než v původní hře.
Co mě osobně zamrzelo, je počet střelných zbraní ve hře. Nachází se jich zde pouhých devět a tři speciální, které se dají získat ve volné jízdě, ale o tom až později. Pěstní souboje jsou stejné jako ty ve druhém díle, kdy máte možnost se vyhnout ráně a na výběr máte mezi rychlým a silným úderem, přičemž v remaku výborně fungují pěstní souboje s více protivníky. Ve hře máte vrhací zbraně v podobě molotovu a granátu, kdy při hození vidíte ukazatel trajektorie hodu.
Jedním z kontroverzních faktorů Mafia: Definitivní edice a rozhodnutí vývojářů je použitý crosshair ve hře. Ano, s jistotou se dá říct, že v remaku nebudete střílet se zbraní tak přesně jako v druhém a třetím díle. Staří hráči Mafie, ale i ti noví budou mít problém střílet efektivně. Se sebelepší dovedností aimu i s namířeným crosshairem na hlavu nebude problém nepřítele minout i na pár metrů. A tady se pozastavím. V třetím díle Mafie jsem měl osobní problém s tím, že skoro z každé zbraně jste si mohli udělat odstřelovací pušku, stačilo se schovat za překážku a jednou ranou do hlavy jste pozabíjeli celou skupinu nepřátel i na neuvěřitelnou vzdálenost. Dalším důležitým faktem je, že Tommy je pouhý taxikář a ke zbraním přišel, až když začal dělat špinavou práci pro Dona. Pokud se podíváme na protagonisty druhé a třetí Mafie, Vito Scalleta byl výsadkář bojující za druhé světové války na Sicílii a Lincoln Clay byl naopak válečný veterán bojující u speciálních jednotek ve Vietnamu.
Naproti tomu Tommy Angelo začínal svoji kariéru tím, že rozvážel lidi taxíkem po městě, a zbraň v ruce nikdy pravděpodobně nedržel. Proto mi použitý crosshair ve hře sice nevyhovuje, ale chápu rozhodnutí vývojářů. Z příběhového hlediska to dává naprostý smysl a nedovolí hráčům si z každé zbraně dělat odstřelovací pušku. Přestřelky poté působí skutečně důvěryhodněji a nemáte pocit, že hrajete za Johna Wicka. Z každé zbraně se střílí jinak, s brokovnicí musíte být opravdu blízko nepříteli, abyste ho zabili jedinou ranou, Thompson naopak dost kope a při nepřetržitém střílení je neskutečně nepřesný. V přestřelkách budete muset přemýšlet i nad municí. Tommy jí nemůže u sebe nosit moc, často musíte sbírat municí z mrtvých nepřátel nebo z beden, a proto budete měnit zbraň v závislosti na dané konkrétní situaci.
Mafia: Definitivní edice nabízí čtyři obtížnosti. První tři obtížnosti až tak zajímavé nejsou, rozdíly mezi nimi jsou minimální. Zajímavá a pro nostalgiky povinná je čtvrtá obtížnost, klasická. Ta nabízí zcela nový zážitek z hraní Mafie. Nepřátelé jsou agresivnější a přesnější, při nabíjení přijdete o zbylé náboje v zásobníku a policie rychle reaguje na vaše přestupky. Zdraví se automaticky regeneruje pouze na 20 % z celkové hodnoty a lékárničky vás při nízkém zdraví ani nevyléčí na plných 100 %.
Průchod hrou v klasické obtížnosti tak je extrémně těžký a představuje výzvu i pro hráče původní hry.
Lost Haven prošlo kompletní revitalizací. Nový grafický kabát, včetně změn názvů ulic, rozšíření mimoměstského venkova i předělání ulic a jejich rozložení, mapě neskutečně prospěl a vypadá ve všech ohledech nádherně. Ve dne i v noci vás nepřestane Lost Haven udivovat. Potenciál tak nádherného města bohužel není v příběhové části využitý ani z poloviny. Mapu a prostředí si naplno vychutnáte až ve volné jízdě. Vozidla byla kompletně graficky přepracována a nabídka byla rozšířena o spoustu nových vozidel včetně nově přidaných motorek. Nově se v garáži dá také měnit barva vozidel a jejich interiéru. V nastavení je možnost změnit režim jízdy na simulační. Simulační režim jízdy mění chování vozidel, především to poznáte na srážce vozidel nebo objektů, kdy vám auto po nárazu prudce zastaví. U čeho bych se rád pozastavil, je proslulá mise Fair Play, která první Mafii proslavila. Pokud vám závody v původní Mafii přišly obtížné, v remaku se připravte na nejhorší. V klasickém režimu jsou závody extrémně těžké. Osobně jsem závody se skřípajícími zuby úspěšně dokončil po hodině a půl na třináctý pokus.
Zdroj: igdb.com
Lepší chudej a živej než bohatej a mrtvej
V závěru recenze se chci věnovat volné jízdě. Extrémní jízdu z původní hry nemusím asi nějak zdlouhavě představovat. Jednalo se o dodatečný bonusový obsah, kde jste mohli získávat vozidla za plnění těžkých výzev a úkolů.
V remaku hry se Extrémní jízda přejmenovala na Volnou jízdu a tady autoři udělali dle mého soudu obrovskou chybu. Je to nic neříkající název, kde si hráč nemůže představit, co se pod volnou jízdou skrývá. Proto mnoho hráčů možná ani neví, že se za volnou jízdou skrývá přepracovaná extrémní jízda. Osobně bych název extrémní jízdy nebo volné jízdy zahodil a pojmenoval bych ji jednoduše New Game+, protože to je nová hra s novým obsahem. V kampani nebyl potenciál nově přepracovaného Lost Haven pořádně využit a zde přichází na řadu volná jízda, která tento nedostatek zaplňuje.
Hráči si stěžovali, že vývojáři z kampaně vystřihli Lucase Bertoneho, který vám v původní hře zadával vedlejší mise, v nichž jste po městě kradli nová auta. V remaku hry dostane prostor až ve volné jízdě, kde vám dá pět pohlednic a vy ve městě tyto speciální a zajímavé vozy hledáte. Dále se ve volné jízdě nachází včetně misí i spousta vedlejších aktivit, kde ve městě hledáte časopisy, komiksy, cigaretové kartičky nebo tajemné lišky. Hráči sbírající trofeje nebo achievementy budou ve svém živlu.
Volná jízda plně využívá krásu a potenciál celého města. Při hledání vozidel, plnění misí, hledání sběratelských věcí a obleků vás hra provede každou částí a ulicí Lost Haven.
Úkoly ve volné jízdě jsou stejně náročné jako v extrémní jízdě původní hry. Často budete muset úkoly opakovat a skoro pokaždé vás bude tlačit čas.
Proto ano, remake Mafia: Definitivní edice nabízí plnohodnotnou extrémní jízdu se spoustou zajímavého a srandovního obsahu. Ve volné jízdě strávíte klidně i nějakých 15 hodin, pokud budete chtít platinovou trofej.
Zdroj: igdb.com
Mafia: Definitivní Edice exceluje naprosto ve všem. Je k neuvěření, jak se vývojáři poprali s těžkostmi, ať už se jedná o příběh, dabing nebo animace obličejů. V mnoha částech museli improvizovat, a ač se snažili sebevíc do hry implementovat jen to nejlepší z druhého a třetího dílu, ne všechno se mohlo takto zpracovat. Nebojím se říct, že se jedná o jeden z nejkvalitněji zpracovaných remaků her, který kdy vůbec vznikl. Jedná se o mistrovský počin, který neurazí hráče původní hry ani nově příchozí hráče. Autoři přepracovali příběh původní Mafie tak citlivě, že si na původní hru už možná ani nevzpomenete.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Václav Zakouřil.
