Když mi bylo dvanáct let, učil jsem se lyžovat na kopci, jenž se dodnes jmenuje Strážný vrch. Svému původnímu názvu ale už dávno neslouží, protože díky němu jsem se také poprvé svezl sólo sanitkou. Proč? Učil jsem se lyžovat. Jednou jsem nespadl, vjel na skokánek, spadl, lyže mi nevyply a pravé koleno jsem si krásně otočil o sto osmdesát stupňů. Doživotní následky nevyjímaje. Proto jsem se ale tak moc chytil titulu Lonely Mountains: Snow Riders od Megagon Industries, protože s mým lyžařem jsem přejel tolik smrtí, sjezdů a volných pádů, že to není ani reálně možné.
Žádný příběh, ale super lyžovačka
Hra prakticky žádný příběh nemá a soustředí se především na samotnou jízdu a průzkum zasněžených horských tras. Zasazení do chladné zimní krajiny však přidává hře charakter a pocit dobrodružství. Ocitáte se totiž v roli lyžařského nadšence, který musí sjet strmé hory plné nebezpečných úseků, prudkých zatáček a náhlých skoků. Zasněžený terén přidává hře další vrstvu obtížnosti, protože ledové plochy, sněhové závěje a nepředvídatelné podmínky mění styl jízdy a vyžadují od hráče větší preciznost a kontrolu.
Každá hora je jedinečně navržena a nabízí různé trasy, které můžete objevovat. Některé stezky jsou přímé a rychlé, zatímco jiné vyžadují technicky precizní manévrování mezi úzkými průsmyky a zledovatělými stezkami. Realistické zvuky větru, křupajícího sněhu pod koly a vzdálené zvuky přírody vás vtáhnou do klidného, ale zároveň náročného světa.
Absence tradičního příběhu dává svobodu v tom, jak chcete k jízdě přistoupit. Někdo preferuje rychlé sjezdy s co nejlepším časem, jiní se mohou soustředit na bezpečný průjezd náročnými pasážemi nebo hledání skrytých cest a vyhlídek. Cílem však je podat co nejlepší sportovní výkon. Tím hra nabízí osobitý, relaxační, ale zároveň napínavý zážitek. A to důležité? Prostě lyžujete. Krásně, pohodově, zajímavými terény. Je to magický sport, hory jsou kouzelné, a zde se to jen potvrzuje.
Zdroj: IGDB.com
Lonely Mountains: Snow Riders vzhůru dolů
Jádrem hry je fyzicky věrná simulace lyžování, která nutí hráče přizpůsobit svůj styl jízdy aktuálním podmínkám. Sníh a led přidávají další vrstvy výzvy – hůře drží stopu, smykování je častější a nečekané nerovnosti mohou hráče snadno vyvést z rovnováhy. Každá chyba může znamenat pád a nutnost restartovat úsek, což podporuje pečlivé učení tras a zdokonalování techniky. Mimochodem, zde je jedno mé velké doporučení, klikejte opatrně, protože tenhle lyžař padá fakt více než je reálné.
Hra nabízí několik herních režimů – od klasického „freeride“, kde si hráč může trať prozkoumat v klidu, až po časové výzvy, které vyžadují dokonalé zvládnutí trasy. Každý úspěch je odměněn novými kosmetickými úpravami nebo vylepšeními, což motivuje k neustálému zlepšování svých schopností a objevování nových tras. A jen doplním, tohle není závodní hra.
Největší problém je dle mého ovládání. Hra už od začátku hlásí, že potřebujete gamepad, jinak si nezahrajete a nesjedete ani kopec u paneláků. Jenomže i to ovládání u sjezdů je extrémně složité. Upřímně, nikdy jsem se tak u ovládání nezapotil jako u Lonely Mountains: Snow Riders. Ve sprintu nezatočíte, při brždění se snadno vyhodíte z rovnováhy, a nedej bože, že zmáčknete čudlík restartu. Bože můj, já jsem se umělecky na startu restartoval asi desetkrát, než jsem si zvykl. Šílenost.
Zdroj: IGDB.com
Zasněžené kopce já tuze rád
Grafická stylizace hry zůstává věrná minimalistickému, ale detailně propracovanému vizuálnímu stylu. Sněhové krajiny jsou krásně zpracované, s jemnými detaily jako sněhové vločky vířící ve větru nebo odlesky slunce na ledových plochách. Osvětlení a stínování přidávají hloubku a autentičnost každé horské scenérii, což podtrhuje dojem izolovaného dobrodružství v zimní divočině. Samotná optimalizace je na velmi dobré úrovni a hra běží plynule i na středně výkonných sestavách. Animace pádů a pohybu kola jsou precizně zpracované a dodávají jízdě na realističnosti (především těch pádů).
Zvukový design je stejně důležitý jako vizuální stránka. Tiché prostředí zasněžených hor, poryvy větru a zvuky odvalovaného vytvářejí opravdu imerzivní zážitek. Absence hudby během jízdy dává prostor pro soustředění, ale v klíčových momentech se objevují jemné melodie, které podtrhují atmosféru klidného, ale zároveň napínavého sjezdu. Upřímně, nikdy jsem si nemyslel, že ticho bude v nějaké hře vypadat dobře, a jak jsem se spletl.
Lonely Mountains: Snow Riders je díky široké variabilitě tras, různým jízdním stylům a postupnému odemykání vylepšení extrémně znovuhratelný. Každá jízda může být jiná – ať už jde o snahu překonat osobní rekord, zdolat náročnou trasu bez pádů nebo jen relaxovat při pomalém průzkumu horského prostředí. Jenomže to ovládání. Bože můj, jsou dobré hry, špatné hry, a nehratelné hry. Jak může nějaký počin vypadat a lákat tak zatraceně skvěle, ale nedá se ovládat? Bohužel, díky tomu musím jít s hodnocením rapidně dolů, ačkoliv si to titul skoro nezaslouží.
