Žijeme v nešťastné době. Kdy dostaneme na obrazovkách našich zaprášených monitorů s obnovovací frekvencí 60 Hz konečně něco, co stojí za to? Něco, co se vyrovná, ba ne, co překoná nejlepší kulturní výtvory v historii lidského pokolení? Dragon Age: Origins? Baldur’s Gate? Tolkiena? Proč je současná produkce tak zoufale nekompetentní, tak zaměřená na peníze, tak woke, a trpí kognitivní deficiencí?
Vyberte si svého boxovacího panáka. Seriál Zaklínač? Propadák. Prsteny moci? Kognitivní disonance. Nová trilogie Star Wars? Freakfest. Nové Baldur’s Gate? Baldur’s Gate jen podle jména. Nebo počkat… není to náhodou hra roku milovaná tisíci, ba miliony lidí?
Proč jsou dnešní vývojáři „vývojáři“ jen podle jména, ve skutečnosti ale woke aktivisti? Tahle pohroma, tenhle blight se šíří od EA přes Ubisoft až k… Třem princeznám? Kde je konec tomuhle dennímu snění, tomuhle třeštění? Kdy přijde spasitel? Dočkáme se někdy toho, co si zasloužíme? A co naše vize? Kdy se naplní naše vize?
Pokud chcete naplnit svoje vize a jít si rozhodně za svým, doporučuji vám RPG Developer Bakin, nebo jaký nástroj zrovna budete mít po ruce, a udělat si vlastní videohru. Možná dokážete sobě a světu, jak vypadá dokonalost… když ne dokonalost, alespoň kompetentnost. Když ne kompetentnost… pořád je to lepší než Dragon Age: The Veilguard, nebo ne? Nebo ne?
Co je důležité?
Předešlé odstavce mohou znít poněkud sarkasticky, byl bych ale rád, kdybychom na otázky v nich vznesené nezapomínali, pokud hodnotíme hry, jako je Dragon Age: The Veilguard. První věcí, nad níž je třeba se zamyslet, je, proč se nám zdá, že kvalita videoherní (a jiné kulturní) produkce v poslední době tak klesla, že kdysi slavná studia, mající i dnes mnoho peněz, chrlí odpad. Druhá věc, jak do tohoto vstupuje naše formace, čili výchova v klasických hrách, jako je Dragon Age: Origins či Baldur’s Gate. Jsou tyto hry opravdu tak dokonalé, jak si někdy vemlouváme? Třetí věc, kterou je třeba mít v paměti, je, jak hodně porovnáváme cokoliv někým vytvořeného s naší vlastní představou ideální hry. Jsou mezi námi zajisté jedinci, kteří mají obrysy svého vysněného RPG (aneb: epického či neepického dobrodružství ve vymyšleném nebo nevymyšleném světě) alespoň v šuplíku. Někdo se považujeme za zdatné psavce, někdo za programátory, někdo umíme tvořit hudbu, a tak podobně. Možná, že někdo z vás má nějaké téma tak v malíku, že o něm napsal akademickou monografii. To už je přece dostatečná kompetence na to, abychom posoudili cizí nekompetentnost? A jestli ne, máme aspoň právo svobodného vyjádření názoru jako všichni ostatní?
Podle veřejně známého Gelua a jeho recenze na Indianu je cílovou skupinou pro Veilguard věková kategorie 12–15 let. Shoduje se se Zdeňkem Princem z Vortexu, že cílovou skupinou tedy nejsou ty legendy mezi námi, které hrály Dragon Age: Origins. Jaké jsou důvody, proč je Veilguard hodnocen takto příkře? Recenzenti mu vytýkají, že jeho dialogy jsou povrchní, že ve hře nejsou žádné konflikty a RPG prvky jsou omezeny na minimum. Soubojový systém je tak promíjející, že nemá cenu tvořit buildy, pokaždé se to hraje úplně stejně, stačí mačkat dokola pár tlačítek. To podporují rozzlobené recenze kdesi v komentářích, že „čtyřicet hodin jsem v tom strávil, ale pak už jsem to nedal. Pořád to samé“. V porovnání s předchozími hrami studia BioWare dostáváme prý naleštěnou bídu, která je daleko za potenciálem a očekáváními.
Co když…?
Co když všechno z toho je pravda, ale přesto to neznamená, že by byl Veilguard špatnou hrou? Na krabicích stavebnic LEGO bývá uvedeno: 9–99 let. Na Veilguard nemusíte být nikdy moc staří. Kdyby byl někdo moc starý na nějakou videohru, resp. kdybychom se řídili představou, že videohry mají mít nějaký doporučený věk, v němž jedině je lze konzumovat, asi by nemělo cenu, aby lidé jako Gelu na těch hráčských židlích ještě seděli a rozdávali svoje stařecké rozumy těm autistickým děckám, která běhají po internetu a teče jim Zuckerbergovo mléko po bradě. Přitom musíme vzít v úvahu, že „gaming“ je v historii lidstva nový pojem. Ne, naši předci opravdu neměli herní židle a RGB počítače a POP figurky na skříni. Je to pružná kategorie, schopná do sebe absorbovat lidi různého věku, pohlaví, národnosti, osobního založení. Proč by všechno mělo jít na talíř Geluovi? Jeho formativní léta jsou dávno pryč, kdesi na přelomu tisíciletí.
Ad soubojová obtížnost a smysluplnost RPG prvků: zkusili jste si, kolegové recenzenti, alespoň nastavit sami sobě výzvu a, jak se na ostříleného hráče sluší, zvolit si vyšší obtížnost? Nebo vás recenzentské zvyky a potřeba mít hru dohranou relativně rychle vedly k obtížnosti standardní? Recenzent, ten tvrdý chleba má; proto nerad hry recenzuji a nerad se někomu upisuji, ale když se mi hra líbí, koupím si ji sám. Věci jsou do značné míry tím, čím si je uděláme, a ztrácíme jenom to, čeho se sami vzdáváme. Když chci ve hře strávit větší čas a chci, aby mělo smysl v ní i myslet, zvolím vysokou obtížnost. Ale rozumím tomu, že někteří příznivci série byli zvědaví hlavně na příběh.
Tomuto světu říkám ano!
Můžeme se dostat k tomu, co recenzenti považují za povedené, a konečně tak trochu opustit negativní notu. Vedle toho soubojového systému (který je příjemně akční a živelný, přestože si myslím, že Baldur’s Gate 3 na vyšší obtížnosti rozhodně nuda také není) to může být hudba od Hanse Zimmera (poslouchám ji u psaní tohoto článku), produkční kvalita cutscén, grafika a dobře navržené úrovně… chtěl bych ale zdůraznit, co považuji za přednosti já a co zároveň druzí považují za slabinu, ba jsou z toho zklamaní a znechucení. Nekonfliktnost, nemožnost něco výrazně zkazit, pozitivní nastavení… nevím, jak vy, ale já si právě u takovýchto věcí krásně odpočinu. Konfliktů v běžném životě mám dost, jak mezi mnou a druhými lidmi, tak sám v sobě. Proč se nezaměřit na to, jak je urovnávat? Že to neodpovídá skutečnosti? Možná záleží na tom, v jakých podmínkách se sami pohybujete. Pokud vás baví někoho usměrňovat, korigovat, s někým se hádat o své pravdě, asi vás Veilguard lákat nebude. Pokud naopak jste raději, když jsou lidé zdvořilí, pozitivní, nekritizují vás za každou chybu… možná pro vás je raději svět Veilguardu. Svět otevřenosti, laskavosti, inkluze a tolerance. Vývojáři v takový svět upřímně věří.
Je pro mě velkou záhadou, proč se těchto hodnot, jejichž je Veilguard ukázkovým ztělesněním, dobrovolně v životě vzdáváme, proč se vracíme ke konfliktům, netoleranci, identitě. Možná je svět takový? Možná jsou druzí takoví? Možná svět vždy byl a bude takový navzdory našim ideálům?
Navrhuji toto: zachovat si otevřenost. Možná, že tolerantní svět právě dostal ránu zvolením nového amerického prezidenta. Možná je wokeness právě na ústupu, možná se gaming „uzdravuje“. Podle mě ale gaming nebyl nikdy v dějinách definován, nebo: nedospěl ještě konce svého vývoje. Definovat nějaký pojem předpokládá, že jeho vývoj je již ukončený, proto mluvíme o historii pojmů. Smysl gamingu ale můžeme pořád ovlivnit a zároveň se můžeme nechat ovlivnit. Nesklouzávejme tedy ke konzervativismu jakéhokoli druhu. Ti, kdo si Veilguard užili, by neměli být vysmíváni, posíláni do blázinců apod. To by bylo pravé uzdravení gamingu!
Autor je klasický filolog.
