Pokud máte vztah ke starším hrám, je těžké nemilovat americké Nightdive Studios. Relativně malý vývojářský tým snad dosud nikdy nešlápl vedle a vždycky odvedl prvotřídní práci – ať už mluvíme o jejich remaku klasického System Shocku, nebo mnoha remasterech. Skvělé je, že v Nightdive nevylepšili pro současné herní stroje a hráče jen velké komerční hity, jako je Doom, nebo Quake II, ale pustili se také do zajímavých, leč spíše přehlížených titulů, mezi nimiž lze zmínit třeba Strife, PowerSlave / Exhumed, Turoka 3 nebo PO'ed. Do stejné kategorie patří také aktuální Killing Time: Resurrected – remaster střílečky, na niž si dnes vzpomene jen úzká skupinka hráčů, přestože spoustu věcí dělala jinak a lépe než dobová konkurence.
Hra dvou tváří
Killing Time existuje ve dvou značně odlišných verzích. Stojí za nimi již zaniklá společnost The 3DO Company, která ve spolupráci s japonskými a jihokorejskými výrobci elektroniky dala vzniknout komerčně neúspěšné konzoli 3DO. Původní hru určenou právě pro 3DO vyvinul interní tým nazvaný Studio 3DO. Rok poté se dočkala výrazně přepracovaného PC portu od studia Logicware (ten byl později převeden i na Mac OS).
Prvním nápadným rozdílem mezi oběma verzemi je zpracování spritů. Na 3DO hráčovy zbraně i postavy nepřátel vznikly digitalizací skutečných fotografií, zatímco na PC byly využity sprity vyrobené pomocí předrenderovaných 3D modelů. Největší odlišnost ovšem najdeme v level designu. Verze pro 3DO se spoléhá na jednoúrovňová bludiště sestávající ze spletitých koridorů, čímž částečně připomíná Wolfensteina 3D a jiné hry postavené na jeho enginu. Verze pro osobní počítače pracuje s daleko důmyslnějším, realističtějším prostředím a podobá se spíše hrám využívajícím engine Build.
Zapadáno prachem
Ani jedna ze zmíněných variant Killing Time se dnes nehraje nejlépe. Originál z 3DO má sice na emulátorech alespoň přijatelný výkon (což při hraní na původním hardwaru říct nejde), ale stále trpí na nešikovné ovládání a extrémně nízké zorné pole, z něhož se na moderních obrazovkách točí hlava. Počítačový port (dostupný na Steamu i GOGu) je přijatelně hratelný jen s využitím fanouškovského patche, ale ani s ním není na moderních systémech zrovna stabilní.
Remaster od Nightdive Studios je tak zdaleka nejlepším způsobem, jak si dnes Killing Time zahrát. Možná by se o něm dalo mluvit jako o jakési ultimátní edici, která konečně přináší hru v té nejlepší možné podobě: Věrnou původnímu autorskému záměru, ale zároveň zbavenou zásadních problémů, graficky vylepšenou a kombinující to nejlepší z původních verzí.
Jelikož vývojáři z Nightdive měli k dispozici zdrojové materiály ke spritům z 3DO verze (a jelikož je fanoušci zpravidla považují za pěknější), rozhodli se právě je převést do vyššího rozlišení a zkombinovat je spolu s mapou z PC varianty. Zároveň zachovali nepřátele, kteří pro ni byli exkluzivní. Jejich sprity tedy museli znovu vyrobit na základě rekonstrukce vzorových 3D modelů. Zapnout si samozřejmě lze i původní PC sprity, jenže ty zkrátka nevypadají tak dobře. Mapa z 3DO verze v Killing Time: Resurrected bohužel obsažena není, což je taky jedna z mála věcí, co se tomuto jinak příkladnému remasteru dá vytknout.
Příběh lepší než v pornu
Killing Time: Resurrected by rozhodně obstál, i kdyby se jednalo o nově vyvinutou střílečku s retro stylizací, ale pokud na něj nahlédneme v patřičném historickém kontextu, vyjeví se jeho výjimečnost. V letech 1995 a 1996 byly first-person shootery stále víceméně v plenkách. Byť jich po úspěchu Wolfensteina 3D a Doomu vzniklo mnoho, jen hrstka z nich je designérsky kvalitní či inovativní. Killing Time je obojí. V budování atmosféry, vyprávění příběhu i level designu jej lze dokonce považovat za přehlížené průkopnické dílo.
Začněme tím příběhem. Už Marathon či Star Wars: Dark Forces odmítly slavnou tezi Johna Carmacka, podle které je příběh v akční hře podobně důležitý jako v pornofilmu. Vývojáři Killing Time nicméně šli ještě o kus dál a vymysleli také způsob, jak příběh efektivně a přirozeně vyprávět během samotného hraní, a nikoli prostřednictvím samostatných obrazovek s texty či filmovými sekvencemi.
Ostrov, kde se zastavil čas
Děj se odehrává v nespecifikované době na malém americkém ostrově, kam zrovna přijíždí hlavní hrdina, někdejší student egyptologie. Ten je hnán touhou najít starověké vodní hodiny objevené jeho učitelem dr. Hargrovem. Cenný artefakt totiž zmizel krátce poté, co Hargrovovu expedici někdy ve 30. letech 20. století navštívila její mecenáška Tess Conway. Na ostrově se rozkládá honosné sídlo Conwayových, kde rozmařilá Tess pořádala opulentní večírky, zatímco v tajnosti spřádala intriky v touze využít ve svůj prospěch prastarou egyptskou magii.
Hrdina okamžitě po vstupu do přístavu zjišťuje, že na ostrově se stalo něco strašného. Vypadá to, jako by právě někdy ve 30. letech zamrznul v čase a vše živé se proměnilo v duchy nebo nemrtvá monstra. Vydává se tedy ke Conwayově rezidenci, aby zjistil, co přesně se na ostrově odehrálo, a ideálně také tajuplnou kletbu zlomil.
Full-motion Half-Life
3DO patřilo k jedněm z prvních konzolí 5. generace a v mnoha ohledech následovalo trendy, které ustanovila zařízení typu Philips CD-i nebo CD add-ony k šestnáctibitovým konzolím. Tím nejvýraznějším bylo masivní využívání full-motion videí (FMV), tedy předem nahraných filmových sekvencí. Co na počátku 90. let budilo úžas, vyšlo z módy poměrně rychle a zpětně se na FMV tituly díváme spíše skrze prsty. Killing Time však představuje vzácný případ hry, kde jsou video sekvence kvalitně zpracované a efektně použité.
V drtivé většině případů totiž nemají formu cutscén. Objevují se jako jakési drobné ozvěny minulosti, v nichž vidíme duchy obyvatel Conwayova sídla a střípky z jejich životů před katastrofou. Tato videa jsou jednak nadstandardně dobře zahraná (tvůrci angažovali profesionální divadelní herce) a jednak vhodně stylizovaná tak, aby jejich technické nedostatky nebyly rušivé. Důležité je, že tyto výjevy můžeme potkávat přímo při hraní. Killing Time tak vlastně přichází s plynulým přístupem k vyprávění, který je běžně spojován až s pozdějším Half-Lifem. Mimochodem, i v Killing Time se můžete ohánět páčidlem. Náhoda? Nemyslím si.
Vtahující bludiště
Další působivou vlastností Killing Time: Resurrected je jeho nelinearita. Jednotlivé indicie, z nichž nakonec poskládáte herní příběh, sbíráte víceméně nechronologicky, v nahodilém pořadí. Nelineární je totiž i design herní mapy. Hra je vlastně jakousi ranou 3D metroidvanií. Možná ještě lépe ji lze popsat jako jeden jediný, avšak zcela gigantický, level z Doomu. Ostrov je rozdělen na různé oblasti (samotné sídlo, park, lovecký lesík, skleník, podzemní kanály atd.), ale přechod mezi nimi je prakticky plynulý bez jakékoli nahrávací obrazovky. Abyste mohli pokročit dál, musíte sbírat klíče, nicméně hned ze začátku se můžete volně pohybovat po dobré polovině ostrova.
Pojetí jednotlivých oblastí stojí někde na půl cesty mezi abstraktnějším, bludišťovým designem raných FPSek (viz např. Doom nebo Marathon) a realističtějšími, plauzibilně působícími mapami s určitým geniem loci (viz např. Duke Nukem 3D). Jako nejbližší přirovnání mě napadá obskurní střílečka Prime Target pro Mac. Ovšem s tím rozdílem, že Killing Time má komplikovanější architekturu a daleko více pracuje s vertikální dimenzí. Na ostrově je snadné se ztratit a každá dílčí lokace má spousty všemožných zákoutí, chodbiček a pokojů, ale přesto snadno rozeznáváte kuchyň, taneční sál, vinný sklípek, knihovnu a jiná místa ukotvená v realitě.
Interiéry Conwayovy rezidence jsou vyvedené v nezaměnitelném stylu art deco a celá hra je prostoupená atmosférou amerických 30. let i dobovou egyptománií. Věrohodnost prostředí a důraz na průzkum pomáhá vtažení do hry, přičemž výjevy s duchy původních obyvatel často odhalují i poměrně realistickou motivaci pro některé podivnosti, s nimiž se můžete potkat. Budete-li pozorní, kupříkladu se dozvíte, proč je ostrov plný zbraní a munice, proč na vás v sídle útočí mimo jiné rozpustilí klauni nebo kde se v kanálech vzala monstra vzešlá z exkrementů.
Děsivý cirkus
Jak asi předchozí řádky naznačují, Killing Time: Resurrected je na svou dobu nebývale poutavá a imerzivní hra, nicméně vážnost se v ní mísí s groteskním humorem. Mezi pestrými zástupy nepřátel tak kromě výše zmíněných klaunů (mají nafukovací balonky a útočí lechtáním) budete potkávat i nabručené pokojské útočící pěstmi, kuchtíky, v jejichž obézních tělech jsou zapíchnuté nože, dvojhlavé psy, obří bipedální mravence nebo zapšklé a nahrbené aktivistky abstinentního hnutí.
Taktéž hudba, která se mění v závislosti na navštívené lokaci, přepíná mezi atmosférickými, hororovými tóny, za něž by se nestyděl ani John Carpenter, a bujarou muzikou rozpínající se někde od ragtimu až po vyloženě cirkusácké skladby. Zjevným cílem hudebního doprovodu je zachytit atmosféru každého místa právě ve chvíli, kdy na ostrově došlo k onomu tajuplnému incidentu. V některých místnostech se zkrátka slavilo a tančilo, zatímco jinde se děly temné věci. Atmosféru podporují také dobře využité ambientní ruchy.
Sólo pro brokovnici
Komplikovaný layout obří mapy s sebou přináší očekávatelné problémy. Starší FPS hry se často neobejdou bez frustrujících zákysů, ale i v takových sadistických kouscích, jako je Shadow Warrior, alespoň cestu dál hledáte na poměrně malém prostoru. Pokud něco přehlédnete v Killing Time: Resurrected, můžete zoufale bloudit minimálně několik desítek minut. Místy vám hra sice lehce napovídá, ale jindy po vás žádá odhalení cesty, kterou by si modernější titul dovolil využít maximálně jako secret. V orientaci by pomohlo i lepší provedení mapy, kde mohly být vyznačené aspoň barvy klíčů potřebné k otevření určitých dveří. A také místa, kde se nacházejí dveře magické, které lze otevřít až v samotném závěru.
Vyloženě neoslní ani akční stránka hry. Projektilové zbraně (zvláště pistole a samopal) nepřátele spíš zpomalují, než že by je efektně zabíjely. Plamenomet je zase výrazně přesílený. Magický nilský kříž budete moci použít jen párkrát, a je tak skoro zbytečný. Drtivou většinu hry tedy nejspíš budete procházet s nejuniverzálnější brokovnicí. Váš ukazováček ani levé myšítko si moc neodpočinou, protože nepřátel je až absurdní množství. Mnozí z nich ovšem způsobují jen kontaktní poškození a střety s nimi rozhodně nevyžadují takovou míru šikovnosti a bleskurychlého taktizování jako třeba souboje z Doomu.
Killing Time: Resurrected je další vynikající remaster od Nightdive Studios a je to zároveň jeden z těch nejcennějších a nejdůležitějších. Vývojáři nejen odvedli skvělou práci na mnoha grafických a technických zlepšovácích, ale především pomohli znovu upřít pozornost na pozoruhodnou a velmi povedenou hru, která byla dosud neprávem přehlížená a nebylo ani mnoho možností, jak si ji pohodlně zahrát.
