Ačkoliv zbožňuji strávit celý den u epické partie Twilight Imperium 4, mám i velmi vřelý vztah k malým a chytrým karetním hrám. Takové ty, které díky jednoduchým pravidlům a krátké herní době můžu vytáhnout s kýmkoliv včetně svojí babičky a zároveň mi dají dost prostoru pro nějaké taktické uvažování. A právě jedné takové jsme se nedávno dočkali díky vydavatelství REXhry. Jak se Trio povedlo?
Od kočiček k avokádu
Trio vyšlo pod původním názvem nana v roce 2021. Jeho autorem je Kaya Miyano, který vytvořil řadu menších titulů s typicky východoasijskou vizuální stylizací. Však i nana byla díky ilustrátorce Sai Beppu plná roztomilých pastelových zvířatek, jako jsou kočičky, ježečci, ovečky a lištičky.
Změna ve vydání hry, která se dostala na evropský trh, se však netýkala jen přejmenování nany na Trio. Pryč jsou roztomilá zvířátka, namísto nichž ilustrátorka Laura Michaudová zvolila ilustrace evokující mexický svátek mrtvých Día de Muertos. Zachována byla hratelnost pro 3–6 hráčů od 6 let, stejně jako herní doba okolo 15 minut.
Posbírejte trojici… nebo dvě… nebo tři
V krabičce hry Trio najdete pouhých 36 karet. Jsou očíslovány 1–12 a od každé z nich jsou v balíčku právě tři kopie. Vaším cílem je být prvním hráčem, který posbírá trojice karet. To, kolik jich budete potřebovat, bude určeno obtížností vaší herní partie. V té jednodušší variantě potřebujete tři libovolná tria nebo trio sedmiček. V té ostřejší potřebujete dvě navazující tria nebo opět trio sedmiček.
Hru je možné v sudém počtu hráčů hrát i v týmové variantě. V ní se svým spoluhráčem sbíráte tria společně, a pokud jedno získáte, soupeři si mezi sebou mohou vyměnit některou z karet. Jde o relativně malou změnu, je díky ní však zajištěno, že hra bude stále tak rychlá jako v menším počtu, kdy hraje každý sám za sebe. Ale pokud vám nevadí, že místo pár minut budete Trio hrát více než čtvrt hodiny, i v tom plném počtu si ji užijete každý sám za sebe.
Ukaž mi svoji nejnižší kartu
Trio velice šikovně kombinuje taktické uvažování a paměť se špetkou blafování. Na začátku hry se všechny karty rovnoměrně rozdělí mezi hráče a do prostoru na stůl. Každý hráč vidí pouze svoje karty, ty uprostřed stolu jsou vyloženy lícem dolů. Karty v ruce si hráči seřadí podle číselných hodnot.
Hráč, který je na tahu, může vyzvat některého z hráčů (včetně sebe sama) k tomu, aby ukázal jednu kartu. Nemůže si vybrat jakoukoliv, hráč na tahu si vybere, zda chce vidět tu nejnižší, nebo nejvyšší. Případně může všem ukázat jednu z karet ležících na stole. Poté opět vybere jednu kartu, která se ukáže. Může zvolit stejného hráče jako předtím, může zvolit sám sebe, jiného hráče nebo jednu z karet na stole. Má-li druhá ukázaná karta stejnou hodnotu jako první, hráč na tahu se pokusí najít třetí. Když se trefí, získá tím jedno kompletní trio. Pokud se v nějaké části svého tahu netrefí do karty o stejné hodnotě, všechny ukázané karty se vrátí zpět majitelům nebo otočí lícem dolů v případě karet na stole. V obou případech pak hraje další hráč.
Dostatečně tradiční pro všechny
Trio má opravdu velice jednoduchá pravidla, a tak se není co divit, že coby nejlepší hra roku získalo prestižní ocenění Zlaté eso. To se, podobně jako ocenění Spiel des Jahres, soustředí především na hry rodinné, které si můžete zahrát s kýmkoliv.
Tuto filozofii Trio naplňuje dokonale. Sbírání sad karet je mechanismus používaný v tolika deskových a karetních hrách, že titul bude připadat příjemně známý i vaší mamce nebo babičce. Díky tomu a té velmi krátké herní době mu mohou dát šanci i členové rodiny nebo přátelé, kteří běžně o moderní hry nemají zájem. Zároveň je ale právě tak „jiné“, aby bavilo i zaryté deskohráče.
Kde že ta karta byla?
Jako bonus si u Tria všichni procvičí paměť. To se hodí nejen babičce, ale i nám, nebo dětem, s nimiž jde Trio hrát bez problémů též. Ono totiž ze začátku nemáte nejmenší problém si pamatovat, kdo tu jedničku vyložil. Jenže uplyne pár tahů a posbírají se nějaká ta tria. Najednou se vám uvolní přístup ke dvěma čtyřkám. Vy si pamatujete, že tu poslední čtyřku, kterou potřebujete do trojice, někdo před chvílí ukázal. Jenže kdo to byl? A ví někdo, že právě vy máte ty další dvě?
Prvek paměti nabývá ještě větší důležitosti v okamžiku, kdy hrajete za večer partií Tria několik. Což není vůbec výjimka. Ta hra je velmi návyková a po pár partiích ji jak nic i ve čtyřech hráčích odehrajete za sedm minut. Ba dokonce jsme ji hned první víkend dostali na stůl 18×, což je opravdu úctyhodný výkon. Jen si pak už vůbec nejste jistí, jestli jste tu poslední čtyřku viděli teď, nebo v předchozí partii, a kdo že ji to vlastně měl. Po pár týdnech opakovaného hraní ji můžete na chvíli uložit do skříně. A když ji po několika měsících opět vytáhnete, budete si ji pamatovat, jako byste hráli včera.
Trocha toho štěstíčka
Tak jako každá jiná čistě karetní hra, i Trio je ve velké míře ovlivněno náhodou. Leckdo by si mohl myslet, že ta hra je náhodná celá a vlastně v ní žádná taktika není. Mýlil by se však. Ano, můžete mít štěstí a hned na začátku vám bude rozdána trojice sedmiček. S těmi se dá vyhrát hra jedním tahem. Jenže problém je, že se k těm sedmičkám musíte propracovat.
Ten mechanismus, kdy můžete vyzvat k vyložení jen nejnižší nebo nejvyšší karty, je vpravdě geniální. Pokud nemáte opravdu obrovské štěstí a ty sedmičky hned na začátku nemáte dostupné, může se vám snadno stát, že jiný hráč posbírá tři tria dříve, než vy se k sedmičkám dostanete.
Během partie se před vámi díky více informacím postupně otevírá více a více možností. Odhalíte kartu ležící uprostřed stolu, nebo nebudete riskovat, že tím dáte výhodu soupeři? Zažila jsem i partii, kde jeden z hráčů schválně jednu svoji trojici karet nevyložil a čekal na chvíli, kdy díky ní bude moct celou partii vyhrát. A jen se bavil tím, jak my ostatní zoufale hledáme třetí osmičku, když víme, že on má dvě. Právě takovéto zábavné zážitky Trio povyšují nad řadu jiných malých a chytrých karetních her.
Morbidní grafický design
Není mi zcela jasné, proč se vydavatelství Cocktail Games rozhodlo pro tematickou předělávku abstraktní nany na ještě abstraktnější Trio. Ale ačkoliv mám zvířátka ráda, mexický Día de Muertos je rozhodně mnohem originálnější téma v dnešním deskoherním světě. A to, že namísto prasátek je na sedmičce piñata a trojka se chlubí lebkami místo opiček, vlastně vůbec ničemu nevadí. Naopak je hra díky méně infantilnímu vizuálnímu stylu lákavější i pro ty prarodiče.
Po produkční stránce můžu Trio téměř ve všech ohledech jen pochválit. Karty se díky většímu formátu lépe hrají a do tak akorát malé krabičky se vejdou i s obaly. Jednotlivé hodnoty karet jsou jednoznačně barevně odlišeny, což velmi pomáhá orientovat se v tom, co kdo kdy ukázal. A v případě, že hrajete ostřejší variantu obtížnosti, jsou v dolní části karet uvedena navazující tria. Jiná nápovědní kartička ve hře není, ale vzhledem k množství pravidel ji ani nepotřebujete. Jen ty černé ruby karet jsou sice krásné, ale po pár partiích se z nich začne odírat barva. O to šťastnější jsem, že se karty do krabičky vejdou i v obalech.
Trio je rychlá a překvapivě chytrá karetní hra, v níž si procvičíte svoji paměť a taktické uvažování. Herní partie vám ani v plném počtu nezabere více než pár minut a pravidla jsou natolik jednoduchá, že je pochopí každý. Přitom vás bude bavit ji hrát i celý večer pořád dokola a příjemně se u ní nasmějete, aniž by se musela uchýlit k použití prvoplánových vtipů nebo ubližování protihráčům. Zkrátka jedna z těch her, které zahrajete 18× za víkend, na chvíli si od ní odpočinete, a když ji o pár měsíců později vytáhnete, budete přesně vědět, jak hrát.
