Esej je literární útvar, který se vyznačuje subjektivním pohledem autora na určité téma. Na rozdíl od vědeckých prací, které se snaží být objektivní a prezentovat fakta, je esej osobní a často reflexivní, umožňuje autorovi volně rozvíjet myšlenky a názory. Může pokrývat širokou škálu témat – od filozofie, kultury, politiky až po osobní zážitky. Styl psaní eseje může být různorodý, často záleží na autorově přístupu a záměru. Důležité je, že esej čtenáři předkládá nejen informace, ale také autorovu perspektivu, čímž ho může podnítit k zamyšlení a diskusi. Z této definice dle mého vychází i autor Ondřej Trhoň ve sbírce Ještě jeden level, kde se věnuje hrám intimněji, než se většina hráčů dokáže byť jen trošku zamyslet. Už jen kvůli určité odbornosti této knihy od nakladatelství Paseka si ji ale nedovolím číselně hodnotit, to musí každý sám. Napíšu vám tak recenzi ve stylu, co si o ní myslím.
Autor:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Ondřej Trhoň
Paseka
256
černobílý
pevná vazba
květen 2024
978-80-7637-385-3
první
Jedenáct textů, jedenáct různých témat, jeden závěr
Ondřej Trhoň si v anotaci knihy položil několik otázek. Jak videohry zobrazují konec světa? Co říkají o ekonomických a společenských problémech? Jak gamifikujeme každodenní život s pokémony v kapse? Jak se z masově hraných titulů jako Fortnite stal prostor pro virtuální koncerty a proč jsou dnes součástí herních marketingových kampaní virtuální popové kapely? A ještě k tomu několik dalších, a na všechny se v počinu Ještě jeden level rozhodl odpovědět v jedenácti kapitolách, článcích či přímo esejích – asi záleží, jak moc se chcete zabývat jednotlivými slohovými útvary.
Nicméně odpovědi hledá ve velmi specifických herních počinech jako Resident Evil: Village, Call of Duty, What Remains of Edith Finch, Genshin Impact, Celeste, Dark Souls nebo Pokémon Go. To je jen krátký výčet titulů, které zazní, nicméně byly k jednotlivým tématům vybrány velmi pečlivě. Názvy jako Rumunská vesnice, upíří máma a společenské nevědomí – Resident Evil: Village, hranice folku hororu a temné tužby už jasně napovídají, o čem přibližně kapitola bude, ale to samo o sobě ještě nestačí.
Autor dochází svým poznáním za běžného řekněme konzumního hráče, který si počin koupí, odehraje jej, steskne si a jde spát. Další den to samé udělá u jiné hry, poté u další a další. Nezajímá jej přitom už rozeběhnutá marketingová mašina, ty stovky či tisíce hodin, které strávili vývojáři u jednotlivých her, nebo právě to, na co zlá imperialistická studia cílí. Jde mu jen o to, zabít svůj volný čas hraním. Upřímně, pokud jste přesně takovýto hráč, nemá smysl knihu vůbec rozečítat, protože nejen změní vaše chápání hraní, ale zároveň vás upozorní na to, jaká bude nejspíš jeho budoucnost, což budu upřímný, ne každému bude po libosti.
Zdroj: Paseka
Ještě jeden level uvádí queer
Můžu znít trochu jako alibista, ale kniha není průvodce, jak se sama snaží představit – je to kritika. Silná, ale velmi dobře napsaná a zpracovaná, v níž jednoduše a jasně i zaznívá, co je v některých momentech špatně. Například ohledně loot boxů či sběratelských karet si dovolím citovat: „…už od chvíle, kdy se jako marketingový nástroj tabákového průmyslu objevily v USA první basketbalové karty, existoval sekundární trh.“ Je to naprostá pravda, jako obchodní model se více než osvědčily, a kritikům zbyly jen oči pro pláč. A ta smutná realita? I kniha pak místy působí jako boj s větrnými mlýny.
Nicméně jsem přesvědčený, že je důležité, aby zaznívalo, jakou má vojenský průmysl vlastně roli v zábavním průmyslu či jak právě mikrotransakce dokáží pracovat s lidskou psychikou. Největší roli mají ale identity, jak už hráčů, tak samozřejmě i autorů her, kteří se nějakým způsobem snaží dostat ve výsledku ze sebe jen to nejlepší, aby konzument byl spokojený. Částečná argumentace knihy však stojí za identitou queer, což je dnes ožehavé téma, a jelikož autor notně zmiňuje problémy ve videoherním průmyslu, čekal bych i určitou sebereflexi v dané problematice spíše než vyvolávání kontroverze.
Nebudu chodit kolem horké kaše. Kapitola Portálem do oslnivých a tklivých světů – Budoucnost videoher je možná queer je nejdelší částí celé knihy, čítá víceméně třicet stran a rozebírá právě úlohu intersekcionality ve světě her. Doslova, ač velmi dobře ocitovaná a připravená, mi přijde místy až moc pokrytecká, nikoliv neutrální či kritická. Nebudu ale lhát, je sakra dobře napsaná a je až paradoxní, jak ideální položení správné kapitoly s dobrým textem dokáže ucelit místy kolísavou kvalitu počinu.
Zdroj: Paseka
Dá se to tak nazvat kritickou konstruktivní analýzou?
Rozhodně. Oproti například Press Reset, které je spíše tlacháním jednoho muže, se dostáváme za hranici konzumenta, dovolím si říct, že i běžného herního recenzenta. Ještě jeden level může skutečně posunout kohokoliv na další úroveň a donutí ho se zamýšlet trošku víc nad tím vším, co nám jde na obrazovky, bez ohledu na to, zda se jedná o Xbox, PlayStation, Nintendo, nebo PC. Musím říct, že právě to mi bylo také velmi sympatické, že se autor rozhodl udělat brutální a silný průřez s hromadou kvalitní odborné literatury v pozadí. Nevybral si jenom zlé studio, ale celý průmysl, v němž jsou jak lidé, co tvoří věci z lásky, tak nenažraní korporátní kulišáci.
Osobně jsem si extrémně užil kapitoly Hrát si na válku i waterboarding – Call of Duty a nepříjemný vztah mezi hrami a armádami a Sen o konci světa – Death Stranding a klimatická apokalypsa. Perfektní příprava, geniálně uchopené a solidně rozebrané. Přesně takhle si představuji vědecký, analytický a konzistentní text na jedno vybrané téma. Zde musím říct, že mi Ondřej Trhoň trefil snad všechno, co jsem potřeboval vědět, a posunul mě o Ještě jeden level.
Já tak budu kritizovat počin především za to, jak širokou a velmi dobře podanou škálu informací, o nichž se přiznám, že jsem neměl ani ponětí, dokáže neustále stáčet ke queeru. Autorovi je téma očividně blízké a rozhodně souhlasím s tím, že je třeba se jím zabývat. Nevěřím ale nutnosti se jím ohánět snad v každé části, byť jak jsem výše zmínil, je to dokonalé kvalitativní pojítko jednotlivých kapitol.
Už asi chápete, proč nejde Ještě jeden level hodnotit číslem, že? Ona hranice naučné odborné a popkulturní literatury se zde vážně prolíná, a i když ji některé obchody jsou schopné dát nepochopitelně k Fortnite trikům, kniha si rozhodně zaslouží uznání. Je velmi dobře napsaná a témata v ní jsou skvěle zpracovaná. Ačkoliv je kvalita mezi kapitolami občasně kolísavá a část odpovědi je queer, jedná se o obohacení každého konzumenta. Pokud chcete pochopit svět gamingu lépe, více a hlouběji, tady máte možnost si ten další level udělat, a kdo ví, třeba do pár let přijde Ondřej Trhoň i s nějakou tou ultimátkou.
