Pokud se někdy budou udělovat ceny v kategorii „nejlepší hra, kterou jste nejspíš nehráli“, survivalový titul Into the Radius od estonského studia CM Games bude vážným kandidátem na medailové pozice. Jedná se o hru mimořádných kvalit, jíž se nedostává tolik mainstreamové pozornosti hlavně ze dvou důvodů: Vyšla pouze pro virtuální realitu, která bohužel stále má jen úzkou skupinu uživatelů, a zároveň se svými mechanikami nesnaží zavděčit širokému publiku.
Na pikniku se S.T.A.L.K.E.R.em
Abychom se mohli blíže věnovat tomu, v čem je Into the Radius výjimečný, pojďme si nejprve odbýt základní informace. Mezi fanoušky a herními novináři se uchytil zkratkovitý popis, podle nějž je tento titul vlastně takový S.T.A.L.K.E.R. ve VR. A je třeba uznat, že do jedné nerozvinuté věty skutečně asi přesnější charakteristiku nacpat nedokážete.
Stejně jako kultovní hra od ukrajinských GSC Game World se Into the Radius inspiruje slavným románem Piknik u cesty z pera Arkadije a Borise Strugackých i jeho velmi volnou, kontemplativní filmovou adaptací Stalker režiséra Andreje Tarkovského. Zatímco herní S.T.A.L.K.E.R. pro inspiraci sahá ještě k reálné havárii jaderné elektrárny Černobyl a unikátní atmosféře opuštěného města Pripjať, Into the Radius podle knižních motivů buduje vlastní příběh.
Samota v Rádiu
Dějištěm hry je ruské hornické město Pečorsk, v němž roku 1987 došlo k podivuhodné, vědecky nevysvětlitelné přírodní katastrofě. Místní ji vnímali jako zemětřesení, po němž se do vzduchu zvedla oblaka prachu. Jenže město už nikdy nebylo jako dřív. Zasažená oblast, později nazývaná Pečorský rádius, se stala neobyvatelnou. Objekty včetně železničních vozů či celých domů se začaly vznášet ve vzduchu, krajina se zaplnila nebezpečnými fyzikálními anomáliemi a podivnými přízraky imitujícími lidské postavy. Na obloze se přitom vznášela záhadná koule.
Hráč se stává anonymním a osamělým dobrodruhem, který je oslovován pouze jako Průzkumník č. 61. Asi patnáct let po pečorském incidentu se ocitá v Rádiu, aniž by si vzpomínal, co tam vlastně dělá. Je ovšem posledním člověkem, který má na místě zajistit dosud neprobádané artefakty a posbírat věci po předchozích průzkumnících. Kromě velení jej oslovuje ještě jakýsi nadpřirozený dívčí hlas, který se představuje jako Káťa. Průzkumník se tedy usídlí na bezpečné, byť vylidněné základně, kde s okolním světem může komunikovat jen skrze počítačové terminály. Přes ty dostává zadané různé úkoly. Krom jejich plnění také sbírá nedostatkové zásoby, pečuje o vlastní vybavení a snaží se v nehostinném prostředí Rádia přežít.
Bez kartáčku ani ránu
Nejvýraznějším rysem Into the Radius je maximální důraz kladený na survivalové prvky, a tedy důslednou péči o vybavení a zdroje. Byť ve hře využíváte střelné zbraně a bojujete s přízraky, nejde o žádnou akční střílečku. Souboje jsou obtížné, náboji je třeba šetřit a bez pořádné přípravy a rozvážného jednání se můžete dostat do velkých problémů. Klidně se může stát, že zemřete, protože se vydáte na náročnou cestu bez dostatečného vybavení. Nebo vás v nevhodnou chvíli zastihne noc, během níž je úplná tma a musíte se spolehnout na vlastní zdroje světla. Těmi však na svou přítomnost upozorňujete přízraky v okolí.
Into the Radius taktéž naplno těží z imerzivnosti virtuální reality, takže činnosti, které se v běžných hrách řeší stisknutím tlačítka nebo kliknutím v menu, musíte provádět manuálně. Asi jste z jiných VR titulů již zvyklí, že když chcete například přebít pistoli, vyhodíte prázdný zásobník, vložíte do zbraně nový a natáhnete závěr. To samo o sobě přináší komplikaci v přestřelkách, neboť manuální přebíjení vám zkrátka ukrajuje pozornost a zabere nějaký čas.
Into the Radius se ovšem nebojí jít ještě mnohem dál. Prázdné zásobníky nikam neodhazujete, na to jsou příliš cenné! Schováváte si je, abyste je ve vhodnou chvíli mohli naplnit náboji z krabiček a poté je umístit do sumek na vestě. Někdy najdete na zemi rozsypané náboje různých ráží, takže je nejdříve pečlivě po jednom sbíráte a třídíte do krabiček. Pokud vám zbraň najednou nestřílí (a není to jen kvůli aktivované bezpečnostní pojistce), pak jste ji nejspíš zapomněli udržovat a zasekla se. Je tedy třeba ji pořádně vyčistit. Samozřejmě manuálně, za pomoci papíru, oleje, kartáčku a vytěrákové tyče. Když chcete zahnat hlad a obnovit si staminu konzumací masa z konzervy, musíte nejprve druhou rukou otevřít její víčko a pak nabírat obsah nožem.
Reálné a virtuální
Po přečtení předchozích odstavců se teď nejspíš mnozí čtenáři chytají za hlavu. Je podobná míra realističnosti vůbec ještě zábavná? Otázky ohledně toho, jak moc mají mechaniky videoher napodobovat žitou realitu a jak moc ji naopak mají zjednodušovat či ignorovat, si nutně klade většina vývojářů a nachází rozličné odpovědi. Into the Radius se reality nedrží zcela pedantsky, ale nechce se vzdát simulace fyzického světa a ruší téměř všechny nediegetické prvky (tedy například uživatelské rozhraní, různé ukazatele atd.).
Virtuální realita k podobnému přístupu vybízí, ovšem je to spojeno s řadou úskalí. Typickým problémem je, že vám samozřejmě chybí jakákoli hmatová odezva a jste odkázáni hlavně na zrak (a přesnost trackování vašeho headsetu, v níž jsou lepší modely s externími senzory). V tomto směru hra přichází s řadou dobrých řešení, ale přesto ovládání občas zazlobí. Polohu a natočení vašeho virtuálního těla určuje Into the Radius tak nějak odhadem, takže vytáhnout na první pokus pistoli z pouzdra u pasu nemusí být vždy triviálním úkolem. Dlouhou zbraň jsem zase párkrát omylem zahodil na zem místo toho, abych si ji upevnil na záda. Anebo jsem ji vytáhl ve chvíli, kdy jsem sahal po batohu.
Jde ovšem o dílčí nepříjemnosti, které vás občas vyhodí z ponoření do světa příběhu a trochu vás pozlobí, avšak celkový zážitek příliš nezkazí. Původní verze hry vyšla již roku 2020 a v době vzniku této recenze na ní bylo provedeno mnoho klíčových úprav a vylepšení. Lze tedy říct, že všechno to sbírání nábojů a otvírání konzerv se provádí vesměs pohodlně a podporuje imerzi i vnímání atmosféry.
Tamten stín jde za tebou
Podobně jako S.T.A.L.K.E.R. či série Metro se Into the Radius může pochlubit dovednou prací s ošuntělou, industriální estetikou bývalého východního bloku v době perestrojkového rozkladu. Zejména za pomoci příkladného zvukového designu se mu daří vyvolávat v hráči tísnivý pocit všudypřítomného ohrožení. Audiovizuální triky pro vyvolání strachu sice samy o sobě nejsou originální, nicméně fungují, protože jsou propojené s herními principy. V běžné střílečce by mně procházení ztemnělým, zpustlým domem, kde se ozývají cizí kroky, všemožné vrzání a tajemné dětské hlasy, přišlo spíše úsměvné. V Into the Radius jsem se v podobných situacích opakovaně lekl vlastního stínu, protože jsem si nikdy nemohl být jistý, zda za dalším rohem nečíhá nějaké skutečné nebezpečí.
Tak jako u většiny VR her platí, že v headsetu vypadá Into the Radius výrazně lépe než na placatých screenshotech a videích. Po technické stránce hodnotím grafiku jako vcelku zdařilou. Ačkoli geometrie objektů a textury neoslňují, bohatě to vyvažuje kvalitní svícení. Je také třeba vzít v úvahu, že hry pro virtuální realitu jsou extrémně náročné na výpočetní výkon, takže se vývojáři nemohli vyhnout kompromisům. Dovolím si však pohanět jednotvárný vizuální design nepřátel, z nichž skoro všichni zkrátka mají podobu černých siluet a vlastně docela nápadně připomínají nepřátele z výrazně stylizované rytmické akce Pistol Whip. V kontrastu s realistickým pojetím zbytku hry mi takto ztvárnění nepřátelé neustále narušovali pocit, že se nacházím v boji s fyzicky existujícími protivníky, a ne nějakými přeludy či výplody počítačové simulace.
Za normálních okolností bych řekl, že Into the Radius je hra pro ty, kteří se neradi nechávají vést za ruku a mají trpělivost pro pomalé tempo a nutnost pečlivého managementu zdrojů. Jenže vzhledem k tomu, že virtuální realitě dnes početně dominují spíše hříčky než velké hry, myslím, že by si tento v mnohém výjimečný a velmi vtahující titul měli alespoň vyzkoušet všichni vlastníci VR headsetu. Nejde jistě o všeobecně atraktivní blockbuster typu Half-Life: Alyx nebo Horizon Call of the Mountain, ale nebál bych se říct, že Into the Radius patří k tomu nejlepšímu, co si lze ve virtuální realitě zahrát.
