Seriálů na Netflixu vzniká hromada. Některé jsou kvalitní více, jiné naopak méně. S klidem však mohu říct, že Squid Game, česky Hra na oliheň, se řadí mezi to nejlepší, co na této platformě můžete najít.
Prohra bolí víc než jen ego
Pojem Battle Royale se v současné době nejvíce pojí s videoherním průmyslem. Asi každý zná tituly jako PUBG, Fortnite nebo třeba Fall Guys. Hry, kde se proti sobě postaví početná skupinka hráčů a mezi sebou bojují nebo soutěží tak dlouho, dokud na nohou nestojí jen jediný z nich. Tento koncept je v současné době velmi oblíbený, ale někteří stále zapomínají, že nevznikl ve videohrách.
Samotný název žánru pochází ze stejnojmenného japonského filmu, který byl natočen v roce 2000. Krize nezaměstnanosti, speciální vládní výnos, náhodně vylosovaní žáci jedné z devátých tříd a souboj na život a na smrt, který může přežít jen jediný z nich. Já sám původní Battle Royale považuji kvůli slabému scénáři za průměrný, ale nemůžu mu upřít zásluhu na tom, že dal vzniknout skvělému žánru. Žánru, který jsem si později oblíbil zejména díky Hunger Games nebo seriálu Alice in Borderland, který funguje na velmi podobném principu. A právě s posledně zmíněným má Hra na oliheň asi nejvíce společného.
Zdroj: Netflix
Jedna chyba a jsi venku
Na úvod je vhodné říct, že z hlediska společenského kontextu funguje Hra na oliheň mnohem lépe, než před chvílí zmíněný film Battle Royale. Ten z mého pohledu nedával smysl skoro v ničem. Samotná podstata výnosu studenty spíše odrazovala od toho, aby chodili do školy (což byl vlastně důvod, proč celá krize vznikla), existence arény neměla na řešení problému prakticky žádný vliv, a když se nad tím člověk více zamyslí, všem to bylo prakticky jedno. I když se scénář snažil tvářit, že se jedná o promyšlené umělecké dílo, já v něm vidím jen plytký odraz něčeho, co ani zdaleka nebylo dotaženo tak, jak by mělo.
Oproti tomu ve Hře na oliheň je divák postaven před situaci, které rozumí a dokáže v klidu uvěřit tomu, že by se něco podobného klidně mohlo stát, což je nejsilnějším aspektem celého seriálu. Ve Hře na oliheň vás totiž nikdo nenutí vstoupit do hry nedobrovolně. Každý, kdo se her zúčastní, tak činí ze své vlastní vůle. Z této rovnice můžeme sice vyškrtnout nebožáky z první hry, kteří tak úplně netušili, do čeho vlastně jdou, ale zbytek hráčů měl jednoduše na výběr. Přestože všichni věděli, že riskují vlastní životy. Můžeme sice polemizovat nad tím, zda bychom takto hazardovali se životem kvůli vidině balíku peněz, ale s postupem času (epizod) začneme chápat, že jinak to asi nejde. Všichni soutěžící jsou v mizerné finanční situaci a jejich životy se hroutí jako domečky z karet. Pokud by nehráli, zřejmě by to s nimi nakonec dopadlo špatně, ne-li ještě hůř.
Zdroj: Netflix
Kdo zradí první?
Postupně máme dost prostoru na to, abychom pochopili motivace jednotlivých hráčů, jejich situaci a problémy. Tvůrci je zbytečně nezjednodušují, ale zároveň často nesmyslně nenatahují děj jednotlivých epizod. Všeho je ovšem tak akorát. Díky tomu si poměrně rychle vybudujete k soutěžícím velmi blízký vztah. Nedivte se tedy tomu, když budete s postavami prožívat pocit frustrace, křivdy, zrady nebo strachu. Paleta emocí, které seriál vzbuzuje, je totiž opravdu široká. Nejednou vás dokonce postaví do situace, kdy budete pochybovat nad sebou samým.
Je jednoduché říct, že ten druhý je haj*l, který si zaslouží zemřít jen proto, že někoho podvedl, aby si zachránil vlastní život. Pak se zamyslete nad tím, co byste udělali ve stejné situaci vy. Můžete být férový a kamarádský hráč, ale k čemu vám to bude, pokud kvůli tomu zemřete. Opravdu zvládnete být spravedliví, když stojíte tváří v tvář smrti?
Samotné soutěže jsou navíc zábavné i přesto, že vznikly na základě jednoduchých her, které korejské děti hrávaly, když byly malé. Game master jim pouze přidává nový a děsivý rozměr. I když se může na první pohled zdát, že je to kruté a zvrácené, hra je v tomto případě důležitější než cokoliv jiného. Na rovné podmínky se klade velký důraz, a hned několikrát pochopíte, že si můžete dělat vlastně co chcete, když svým jednáním neovlivníte chod soutěže. Přistup veskrze pragmatický, ale velmi funkční.
Pokud se do seriálu Hra na oliheň pustíte (což vám vřele doporučuji) a nemáte s asijskou tvorbou zkušenosti, určitě počítejte s tím, že Korejci mají hodně specifický herecký projev. Někdy se tedy může zdát, že přehrávají, ale ve skutečnosti to tak není. Na závěr ještě zmíním, že mě velmi bavila hlavní znělka a výběr klasické hudby, která hrála například při budíčku, nebo před hrami. Některé kousky ze soundtracku si velmi rád poslechnu i samostatně.
Seriál Hra na oliheň občas trpí tradičním nešvarem podobných projektů, kde pár věcí občas nedává smysl, ale ve finále se nejedná o nic drastického. Těch chybek je tady popravdě o dost méně, než bych vlastně čekal. Když odhlédnu od lehce „otevřeného" konce, všechny linky se povedlo důstojně uzavřít do posledního detailu. Sympatické postavy, morální dilemata a hravost celého konceptu se vám jistě budou líbit.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Nevka.
