Supergiant Games prostě umí. Legendární indie studio představuje už dlouhá léta to nejlepší z nezávislé scény a Hades lze považovat za vyvrcholení jejich tvůrčího úsilí. Co je ale na izometrické akční rubačce, velmi volně inspirované řeckou mytologií, tak jedinečné?
Zdroj: IGDB
Smrt číhá za každým rohem
Recept na úspěch zůstává stále stejný. Zdánlivě jednoduchý příběh, originální žánrové zasazení a gameplay, který časem čím dál více košatí. Z předcházejících her od Supergiant Games Hades nejvíce připomíná Bastion – v obou případech jde o frenetickou izometrickou akci s prvky rogue-lite, v Hadovi jsou ovšem daleko hlubší a propracovanější. Psychedelickou steampunkovou dystopii Bastionu, zasazenou do pastelových tónů, nahradila ručně kreslená pozadí s mignolovsky stylizovanou estetikou, v nichž co chvíli narazíte na nějakou tu lebku, prokletou duši či plamennou řeku. Jsme, koneckonců, v pekle!
Šrouby do hlavy
Zatímco v Bastionu bezejmenný hlavní hrdina zarytě mlčel a veškerý komentář obstaral vyžilý, životem semletý vypravěč, pekelný princ Zagreus je hrdina z úplně jiného soudku. Sebejistý floutek hází hlášky jako Spider-Man a početný ansámbl vedlejších postav mu zdatně sekunduje. Zatímco prostředí jednotlivých úrovní jako by z oka vypadla třetímu Diablu, design postav se inspiroval japonskou mangou a v podstatě všechny postavy (snad s čestnou výjimkou Charóna) jsou až protivně atraktivní. (Tvůrci přiznali, že šlo o záměr a tak trochu i o pokus dodat hře virální potenciál. Uspěli na jedničku; jen třeba na serveru Kotaku o ní vyšlo několik desítek článků.) Vyzdvihnout musím také dabing a především scénář. V průběhu vašich pokusů o útěk z říše mrtvých se pomalu rozplétá pavučina vztahů mezi jednotlivými postavami, s nimiž navíc můžete prostřednictvím malých pozorností (tzn. úplatků) posilovat vzájemné sympatie. A věřte, že těch pokusů něco bude.
Zdroj: IGDB
Srazte mu hřebínek!
Umírat totiž budete často. Zagreus na začátku hry disponuje jen několika základními schopnostmi a zoufale nízkým počtem hitpointů. Než si ovládání trochu osvojíte, skoro každý miniboss nebo jen smůlovatá kombinace nepřátel vás odešle zpátky do nejhlubšího kruhu Tartaru, tj. do třídicí haly v pekle, kde má svou kancelář i Hades. Tedy, váš otec. Zatímco celá řada rogue-lite hřeší na to, že vás hned ze začátku zahrne všemi dostupnými možnostmi postupu a čeká, že budete rýt rypákem v zemi, dokud nepřijdete na efektivní komba, genialita Hada spočívá v lékárnicky přesném dávkování informací.
K dispozici je sice hned několik druhů pekelných měn, ale v podstatě nikdy v nich nebudete mít maglajz. Hned poté, co s nějakou přijdete do styku, vám hra názorně předvede, jak s ní zacházet. Zatímco mince pro Charóna se používají jako platidlo pro aktuální výpravu a o neutracené oběživo po neslavném skonu přijdete, krystalizovanou temnotu můžete použít pro trvalé upgrady schopností a drahokamy pro zvelebování svého podzemního doupěte.
Jádro pudla ovšem představuje kombinace zbraní a „boonů“, tj. darů, od olympských bohů. Bohové se tu, přesně jako v řeckých mýtech, osobně angažují a postup peklem vám zpříjemňují prostřednictvím svých darů. Tady už nastupuje strategie; časem přijdete na to, že třeba Athéniny dary jsou defenzivního charakteru, Poseidon se specializuje na knockback, Zeus na AoE a Afrodita na debuffy. Dary lze navíc kombinovat, vylepšovat a také mají vlastní jednoduchý strom, v rámci něhož se vám některé pokročilejší dary odemykají na základě těch, které jste si zvolili dříve. Tady už vstupuje do hry stavba buildů, bez které se v koncovce hry neobejdete. Navíc máte k dispozici šest odlišných zbraní, které také odemykáte postupně a které lze trvale vylepšovat za vzácnou měnu, padající z bossů jednotlivých aktů.
Zbraně je jedna radost používat. Na výběr máte brutálně přímočarý meč, verzatilní kopí, které lze přivolat zpět do ruky jako Thorovo kladivo, drtivě mocný štít, obrněné palčáky pro milovníky rychlých manévrů, smrtící luk a také antický kulomet (opravdu si nedělám legraci). Kromě darů od bohů, které vylepšují spíš samotného Zagrea, navíc můžete upravit i funkci jednotlivých zbraní v průběhu výpravy. Ty obvykle mají zásadní vliv na hratelnost – většinou obětujete jednu ze schopností zbraně a nahradíte ji jinou. Kombinací jsou tisíce a zábava na dlouhé hodiny je zaručena. A když už jsme u té zábavy…
Zdroj: IGDB
Jak se to vlastně hraje?
Dalo by se říci, že Hades obsahuje prvky RPG. Jenže zatímco vlastnosti Zagrea se zlepšují jen pomalu a pozvolna, hráčovy schopnosti se musí zlepšovat velmi rychle. S největší pravděpodobností se zaseknete na prvním z bossů, kterým je Zagreova expřítelkyně, fúrie Megaera. Zde totiž končí náhodné bušení do kláves a musí nutně nastoupit taktika. Pokud máte za sebou nějakou ze „soulsovek“, budete ve svém živlu. Zagreus se s vhodnou kombinací schopností stává poměrně výkonným bijcem, a navíc je mimořádně mrštný, ale kvůli své křehkosti je v podstatě pořád jednou nohou v hrobě. Jak příznačné, pro prince onoho světa. Mnohokrát jsem si říkal, jestli jsou legíny a kratičká tunika s rozhalenkou nejlepším vybavením pro boj s pekelnými hordami, ale pro Zagrea je očividně na prvním místě styl a na druhém trvanlivost.
Stačí chvilka nepozornosti a jste na prkně. Zvláště pozdější akty hry obsahují spoustu různých pastí, které vás připravují o volnost pohybu a nutí vás myslet strategicky. Bez ohledu na to, kolik upgradů máte, cesta z maximálního počtu hitpointů na nulu zabere několik krátkých sekund. Hades je relativně obtížná hra a nedá vám nic zadarmo. Navíc jako většina rogue-lite titulů nabízí rozsáhlý endgame obsah, který se vám zpřístupní až po prvním dohrání hry. Čekají vás tak bez nadsázky stovky hodin zábavy. Navíc musím zmínit další bravurně zvládnutý prvek, kterým je…
Už ať to mám za sebou!
Zatímco u spousty her (namátkou třeba u zmíněných „soulsovek“) je smrt frustrující záležitostí, která vás může přimět k promptnímu vypnutí hry, v Hadovi je víceméně nevyhnutelná. Časem se začnete na návrat „domů“ i těšit; poklábosíte s nerudným otcem, s adoptivní matkou, s nervózní dekapitovanou Gorgonou, která se do vás očividně zakoukala (což v případě Gorgon není úplně dobrá zpráva), nebo třeba se svým učitelem Achillem, pohladíte si Kerbera, vylepšíte si komnaty a poštelujete build. Když nějakou z postav obdarujete, získáte od ní talisman, který mívá dost zásadní vliv na hratelnost. Je jich celkem pětadvacet (!) a, jako ostatně všechno ve hře, se navíc dají vylepšovat. Jak vidíte, v Hadovi je smrt skoro příjemnou kratochvílí.
Božská hra? Skoro…
Na Hadovi lze zkritizovat jen máloco. Nicméně, vzhledem k žánru hry zde nutně musí dojít k určité repetitivnosti. Zvláště pokud už víte, co děláte, a máte pár upgradů, prvním aktem prosvištíte (víceméně doslova) jako bůh pomsty a bez ztráty květinky. Možná by stálo za zvážení poskytnout zkušenějším hráčům skok rovnou do dalších aktů, ale hra na to vůbec není stavěná. Počítejte tedy s tím, že chodby Tartaru, osvětlené zlověstně zelenkavou září, uvidíte doslova a do písmene stokrát.
Výbornou práci zde odvádí zmiňovaný scénář. Ani po desítkách hodin se mi nestalo, že by se nějaká konverzace opakovala. Dokonce i hlášky jednotlivých bohů, když vás obdařují, se odvíjí od vaší výbavy, zdravotního stavu či darů od ostatních bohů, kterými disponujete.
Dvorní skladatel Supergiant Games, Darren Korb, zde odvedl solidní práci. Většinou hry vás bude provázet temný ambient, prostoupený strunnými nástroji a občasným rockovým riffem. Na nedostižný soundtrack Bastionu ovšem podle mého názoru nemá; ten by obstál i jako samostatné album a pořád si najde místo na mém playlistu.
Jako poslední z menších záporů je třeba zmínit nutnost časové investice. Než Hades nabere pořádné grády, trvá to alespoň deset patnáct hodin. Dovedu si živě představit, že víkendový hráč ho plně nedocení a může ho použít třeba jako Diablo nebo Skyrim na krátkodobé odreagování. Likvidace zplozenců pekel je totiž mimořádně uspokojivá i v menších dávkách.
Hades hned po vydání v roce 2020 vyvolal mimořádný rozruch a slavil úspěch u recenzentů i hráčů. Nutno říci, že právem. Pokud jste si zamilovali žánr rogue-lite, v podstatě není důvod hrát cokoliv jiného. Hades zanechal veškerou konkurenci daleko za sebou a vede hratelností, silným příběhem, sympatickými postavami i příjemně vysokou obtížností, která představuje výzvu, ale nefrustruje.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Aleš Procházka.
