Již ve čtvrtek 1. srpna na Netflix dorazí Godzilla Minus One/Minus Color, černobílá verze extrémně úspěšného filmového hitu se slavným japonským monstrem, která skládá poctu původní Godzille z roku 1954. Snímek, který v propagačních materiálech užívá též stylizovaný název Godzilla -1.0/C, nevznikl pouhým aplikováním nějakého digitálního filtru na barevný originál. Tvůrci pod vedením režiséra Takaši Jamazakiho si dali záležet na tom, aby kontrast či úroveň detailů v každém záběrů zdůrazňovaly sílu obrazové kompozice. Různé techniky natáčení černobílých filmů (včetně užití konkrétní filmové suroviny) totiž vedou k jiným výsledkům, a tedy v důsledku i k jiným účinkům na diváky.
Diváci, kteří černobílou verzi Godzilly Minus One již viděli, ji popisují jako hororovější a děsivější než verzi barevnou. Cílem Jamazakiho a jeho týmu ostatně od počátku bylo natočit film, jehož poetika se vrací k serióznímu pojetí první Godzilly režírované Iširó Hondou. Ta byla samozřejmě také černobílá. V roce 1955 bylo na černobílý materiál natočeno ještě uspěchané pokračování Godžira no gjakušú (Godzilla Raids Again), ale počínaje třetím godzillím snímkem Kingu Kongu tai Godžira (King Kong vs. Godzilla, 1962) již byly všechny filmy s gigantickou atomovou ještěrkou točeny barevně. S barvou však také přišel výrazný posun vstříc dětskému publiku a reinterpretace titulního monstra jako ochránce lidstva a pozemského života.
Sluší se také připomenout, že práce s černobílým obrazem je v moderní populární kinematografii pozoruhodným trendem, po němž sáhlo množství filmařů. Černobílou verzi s podtitulem Black and Chrome má například postapokalyptický akční film Šílený Max: Zběsilá cesta (2015) nebo netradiční pochmurná komiksovka Logan (2017). V černobílé variantě můžete zhlédnout také český snímek Po strništi bos (2017).
Černobílé Japonsko
Ačkoli rané technologie barevného filmu byly zejména ve Velké Británii a Spojených státech amerických sporadicky využívány již v 10. letech minulého století, definitivní přechod od černobílého k barevnému materiálu se ve světové kinematografii odehrál v průběhu 60. let.
V Japonsku byl tento proces pozvolnější nejen ve srovnání s vyspělými kinematografiemi Evropy a Severní Ameriky, ale také s některými kinematografiemi asijskými. Prvním japonským barevným filmem se stalo originální společenské drama Karumen kokjó ni kaeru (Carmen Comes Home, 1951) legendárního režiséra Keisuke Kinošity. Česká, respektive československá, kinematografie tedy Japonsko předběhla o čtyři roky, a to díky filmu Jan Roháč z Dubé. První indický barevný film Kisan Kanya (v překladu Rolnická dívka) ovšem vznikl již roku 1937 a první thajský, nazvaný Pu Som Fao Sap (Grandpa Som’s Treasure), dokonce roku 1933.
Pomalé tempo, s nímž japonští filmaři přijímali barevný materiál, nebyl daný jen finančními a technickými faktory, ale také estetickými preferencemi. Mnoha výrazným postavám japonské kinematografie zkrátka vyprávění v černobílých obrazech vyhovovalo více. Reflektují to nakonec i videohry, které jsou klasickými japonskými filmy inspirované. Ghost of Tsushima jde například hrát v černobílém „Kurosawa módu“ (prvním barevným filmem Akiry Kurosawy byl až Dode's-ka den z roku 1970) a Trek to Yomi je černobílá již ve své výchozí podobě.
