Taky znáte ty filmy, u kterých si z traileru řeknete, že to vypadá solidně a určitě se na to podíváte, ale po zhlédnutí filmu je vaše reakce: „Hmm, jakože dobrý, ale co tam máme dál?“ Tak Ghostbusters: Afterlife je přesně on.
Nové postavy ve staré zápletce
Jako první chci upozornit, jaké máte štěstí, že tuto recenzi nepíše moje žena. Ta mi totiž oznámila, že je to úplně zbytečný film, který si zaslouží maximálně tak 3 body z 10. S tím já samozřejmě nesouhlasím, což se pokusím vysvětlit na následujících řádcích. Inu, jak začít? Popravdě, od filmu Ghostbusters: Afterlife jsem příliš nečekal. Těšil jsem se však na přímé pokračování legendárních Krotitelů duchů, poněvadž na tomto snímku pracoval Jason Reitman (syn Ivana Reitmana, jenž je natočil). Ivan byl dokonce podle Jasonových slov na natáčení prakticky každý den a do všeho mu kecal (v dobrém slova smyslu). Čili se aspoň z části dala očekávat minimální kvalita a návaznost na originál. Nicméně poslední léta je pokračování starých filmů až příliš a ne vždy se sázka na úspěšnou značku vyplatí. Matrix by mohl vyprávět.
Dostal jsem na mnoha místech vtipný, pohotový a originál oslavující snímek, který už nikdy nepotřebuji vidět znovu, ale jsem s ním jako se závěrem trilogie spokojený. Co určitě na prvním místě pochválím, je herecký výkon Grace Mckenny, jež se zhostila hlavní role všetečné dívky Phoebe. Ta si pro sebe uzmula téměř všechny nejlepší okamžiky celého filmu i přesto, že její postava je v zásadě jedno veliké klišé. Introvertní nerdka, která dělá vtipy, kterým skoro nikdo nerozumí, přátelí se s profesorem, nosí absurdně veliké brýle a je chytřejší než půlka světa… ha ha. Grace ovšem svou roli zvládla perfektně, protože postava Phoebe působí sympaticky a uvěřitelně. Budete jí věřit veškeré emoce a fandit jí až do konce. (Poznámka mimo – oblíbil jsem si ji už v seriálu Young Sheldon, kde si zahrála velmi podobnou roli, jen bez těch brýlí.)
Zábavná dvojka
Je velmi dobře, že Grace dostala ve filmu tolik prostoru. Z větší části by ho zvládla utáhnout i bez několika dalších vedlejších postav, které tam jsou nakonec jen proto, aby se mohl vytvořit mladý tým lovců duchů. Jestli na ni pěju chválu ve chvíli, kdy na záběru figuruje samostatně, o to více její herecký um vynikne ve spolupráci s Paulem Ruddem, který ztvárnil lehce poťouchlého učitele. Obzvlášť tyto dvě postavy mají mezi sebou dobře fungující chemii. Co by taky ne, když je Paul takový sympaťák.
Teď se možná zeptáte na Finna Wolfharda, který je pro mnohé tou nejvíce známou tváří Ghostbusters: Afterlife, a to díky svému účinkování v seriálu Stranger Things. Nebudu chodit kolem horké kaše. Herec je fajn, hraje slušně a ke Grace docela padne. Protože však nemá ve filmu až tolik prostoru, třetina jeho scén je absolutně k ničemu a nikam nakonec nevedou, není se ani moc o čem rozepisovat. Prostě z toho žádný Oscar nebude.
Zdroj: Columbia Pictures Corporation
Do čtveřice všeho dobrého. Poslední role, o které chci psát, je onen podivný kluk, který si říká Podcast. Točí totiž, překvapivě, podcasty a to o všech možných záhadách, konspiracích, mimozemšťanech, o Iluminátech a ještěrech… zkrátka klasický americký teenager. Moc nevím, jak tuto postavu pojmout. Občas je vtipný a funguje jako klasická technická podpora každého hrdiny, ale na druhé straně jeho znalosti dost závisí na tom, na co zrovna potřebuje scénář. O čem je řeč? Tak například, vzhledem k jeho podcastovému zaměření, byste čekali, že bude vědět o tom, co se v osmdesátých letech dělo v jeho zemi. Jenže, jakmile dojde řeč na Ghostbustery, neví o nich zhola nic. Zato o deset minut později je znalcem všeho, co s nimi souvisí, a to včetně jejich technického vybavení.
Balanc mezi poctou a přeháněním
Nakonec ještě stručně ke všemu ostatnímu. Co se týče scénáře, ten na mnoha místech hapruje. Na druhou stranu ho vyvažují dramatické momenty, nějaké ty emoce a celkem jednoduchý děj, který v podstatě kopíruje své dva předchůdce. Někdy tedy až moc. A to je věc, kterou lze filmu Ghostbusters: Afterlife také vytknout.
Snímek je plný odkazů a referencí na původní dílo a to tak moc, až je to někdy úplně zbytečné. Fan service je fajn, ale občas opravdu stačí jen naznačit namísto toho, abyste sledovali zbytečně dlouhé pasáže, které odkazují na originál. Podobný problém měl i nejnovější Matrix. Tam to ale bylo mnohem otravnější. Vzhledem k tomu, že Ghostbusters: Afterlife není žádný megafilm s budgetem sahajícím do vesmíru, nečekejte žádnou revoluci ani co se týče digitálních triků. Triky možná na první dobrou fungují celkem obstojně, ale dříve používané loutky měly něco do sebe a v tomto případě bych se je vůbec nebál na správných místech použít. Částečně se k nim vrátili tvůrci nových Star Wars seriálů a lze říct, že velmi úspěšně. Někdy totiž snaha mít vše digitálně „čisté a uhlazené“ nakonec dopadne hůře, než když vezmete loutku a hýbete s ní pomocí drátků.
Suma sumárum je to fajn film na večerní pohodu a připomenutí si legendárního titulu, ale to je asi tak všechno. Nic většího to ve vás nezanechá. Každopádně pro fandy původních filmů Ghostbusters: Afterlife doporučuji… pokud nemáte něco životně důležitějšího na práci.
Ghostbusters: Afterlife rozhodně není zbytečný film. Režisérům se obstojně podařilo zaparkovat vlak, jenž vyjel před téměř čtyřiceti lety, byť je z něj dnes mnohem rodinnější podívaná. V mnoha případech vás snímek pobaví a může i překvapit, ale není to nic, po čem byste seděli půl hodiny o samotě a přemýšleli, co za masterpiece jste zrovna viděli. Samotný závěr má vyznít epicky a sentimentálně, což funguje vlastně jen napůl, ale to pochopíte sami až scénu uvidíte.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Michal Černý.
