FlatOut se stal v srdcích mnoha fanoušků jednou z nejoblíbenějších sérií závodních her vůbec. Adrenalin až do poslední zatáčky, chytlavá hratelnost, frustrace z každého vyjetí mimo trať a nekonečné možnosti destrukce prostředí – přesně takový byl, je a doufejme, že v budoucnu i bude, legendární FlatOut. My se v několika následujících článcích na celou tuto herní sérii podíváme a řekneme si, v čem každý díl exceloval, nebo naopak zklamal. Jako první si popíšeme první díl, který na herní scénu dorazil v roce 2004, tedy už před dlouhými dvaceti lety.
Zdroj: Bugbear
Zcela jiné závodění
První díl FlatOut nastartoval velkou revoluci a přinesl na herní scénu zcela novou a odlišnou závodní hru, která zde dosud, troufnu si říci, ještě nebyla. Samozřejmě nechci pochybovat o kvalitách takového Burnoutu, pro nějž měl být FlatOut primární konkurencí a který se těšil opravdu velké popularitě, ale titul dokázal nekompromisní a detailní destrukční i fyzikální model posunout ještě o nějaký ten level výše. Kombinace klasického závodění, destrukčního derby a několika miniher, v nichž jste svého jezdce katapultovali vstříc získání co největšího skóre v různých disciplínách, to bylo něco, co jsme tu za celou dosavadní historii snad opravdu ještě neměli.
FlatOut byl však jen předzvěst toho, co o dva roky později přinesl FlatOut 2, o kterém si něco povíme příště. Zpátky tedy k jedničce. První díl nabídl v klasickém kariérním režimu 36 závodů v celkem pěti tematických prostředích, která nás zavedla na závodní okruh, na staveniště, do lesa, do malého městečka s farmou a rovněž do zasněžené krajiny. Zvláště poslední jmenovaná lokalita představovala mnohdy brutální výzvu a i po letech, s většími zkušenostmi mám, se zimní lokalitou ve hře hodně velký problém. Závody byly dále rozděleny do tří šampionátů nazvaných Bronze, Silver a Gold. K dokončení každého závodu bylo zapotřebí dojet do cíle alespoň na třetím místě. Čím dále jste se kariérou prokousávali, tím rychlejší bouráky jste dostali a tím bylo závodění obtížnější. U prvního Bronze šampionátu jsem neměl problém dojet všechny závody na zlato, avšak u Silver a Gold jsem byl rád, že jsem mnohdy skončil na druhém, potažmo třetím místě.
Zdroj: Bugbear
Vylepšování vozidla bylo hodně důležité
Velkou roli nicméně u FlatOutu hrálo i postupné vylepšování vozidla, které bylo velkou předzvěstí toho, jak moc vám závody půjdou. Když jste dokázali auto vytunit na nějakou slušnou úroveň, většinou nebyl problém dokončit závody bez nějakého většího trápení a s trochou štěstíčka a řidičských zkušeností jste dokázali všem ujet. Větším problémem byly nicméně vaše peníze, kterých nebylo nikdy dostatek, a prakticky vždy jste byli schopni si vylepšit jen jeden nebo dva elementy auta najednou. Bylo tak nutné hodně kalkulovat s tím, co vlastně na autě chcete vylepšovat a jestli zakoupení lepšího výfuku nebo pneumatik bude pro budoucí závody lepší nežli například výkonnější motor. Každičká lepší součástka se dokázala na vozidle hodně projevit, a to jak v dobrém, tak i v tom špatném slova smyslu.
Fyzika, jízdní model a destrukce jako z říše snů
V roce 2004 rozhodně nebylo příliš zvykem u závodních her implementovat nějakou ultrarelatistickou fyziku, jízdní model nebo destrukci prostředí. Přesto FlatOut dokázal na těchto třech aspektech zapracovat a i dnes najdeme závodní hry, které mohou v mnoha věcech FlatOutu jenom závidět. Vývojáři z Bugbear Entertainment původně prezentovali FlatOut jako arkádovou závodní hru, ale ve skutečnosti se z něj vyklubal kousek, který neměl od realistického pojetí příliš daleko. Při vaší jízdě bylo znatelně poznat, zdali se nacházíte na asfaltu, hlíně, nebo na sněhu, a vaše auto dokázalo reagovat i na všelijaké nerovnosti na trati, což byl v té době opravdový unikát.
Skvěle zpracován byl také jízdní model a rozhodně jste při každém zatočení nebo změně povrchu trati museli přemýšlet nad tím, jak správně zabrzdit, abyste se do zatáčky vešli, nevyletěli mimo trať či někde nenabourali, a zároveň jste nedali soupeřům sebemenší šanci vás předjet. Musím uznat, že i dnes s odstupem dvaceti let nevěřícně kroutím hlavou, jak se vývojářům vlastně v té době povedlo udělat tak zábavný, ale zároveň poměrně realistický fyzikální a s trochou nadsázky i jízdní model.
Tím největším lákadlem však samozřejmě byla propracovaná destrukce. Co nebylo ke trati pevně připevněno, to jste mohli celkem jednoduše zničit. Ať už šlo o o pneumatiky, barely, dřevěný plot, nebo různé cedule. Ničení všelijakých věcí vám nejenom získávalo cenné nitro, ale také jste byli svědky velkolepých vizuálních efektů, když se zničený bordel rozletěl do všech stran a na vašem autě to zanechalo dosti nepěkné šrámy. Asi není třeba nějak podrobněji popisovat, v jakém stavu se většinou vaše vozidlo ocitlo po pár přejetých zatáčkách. Ano, kus plechu, na kterém něco zbylo, nějak to drželo silou vůle pohromadě, ale jelo to.
Zdroj: Bugbear
Destrukční derby a tzv. stunty
Pokud vám klasické závodění nestačilo a chtěli jste ve hře zažít něco více, mohli jste zavítat do položky Bonus, v níž se ukrývala destrukční derby a výše zmíněné minihry s vystřelováním vaší postavy. Destrukční derby se odehrávala v menších otevřených arénách, kde jste, stručně řečeno, naráželi do ostatních soupeřů a vaším úkolem nebylo nic jiného než zničit všechny ostatní. Ačkoliv někteří hráči považují tento typ závodu za povedený, pro mě osobně se derby stala u jedničky okrajovou záležitostí, kterou jsem si jen párkrát vyzkoušel, ale stejně jsem se nakonec vrátil buď ke klasickému závodění, anebo dal přednost tzv. stuntům.
Jak už asi napovídá, já považuji za mnohem povedenější právě zmíněné minihry, v nichž jste za pomoci panáka soutěžili v několika disciplínách s cílem získat co nejvyšší skóre. U prvního dílu byl ale počet těchto miniher hodně omezený a skládal se jen ze šesti disciplín, a to ze skoku do dálky, skoku do výšky, bowlingu, šipek, terče a klauna. Sranda byla v tom, že vývojáři tyto disciplíny podporovali i v multiplayeru, a to nejenom toho online, ale i ve více hráčích na jednom počítači. Pokud jste tedy měli kamarády a chtěli jste si v něčem zasoutěžit, mohli jste využít právě těchto miniher a užít si zábavu v obýváku až ve čtyřech hráčích.
FlatOut byl revoluční závodní hrou a přinesl na herní scénu závody ve zcela jiném pojetí, které do té doby neměly obdoby. Podle mě však ani samotný Bugbear neočekával, že jednička je jen slabý odvar toho, jak populární a oblíbený se stane druhý díl o dva roky později.
