V herním designu, stejně jako v jiných oblastech lidské tvorby, se pracuje s konceptem tzv. hooku. Tedy jakési ústřední návnady, jejíž funkcí je hráče zaujmout a přimět je, aby se ke hře vraceli. Takovým „háčkem“ může být jak originální herní mechanika, tak třeba lákavá vizuální prezentace nebo napínavý příběh. Existují hry, jimž výrazný hook zajišťuje popularitu navzdory mnoha problémům, kterými trpí. A pak jsou naopak tituly, které jsou vlastně zpracované kvalitně, ale chybí jim to něco málo navíc, aby vás lákalo zapínat je znovu a znovu. Patří mezi ně třeba VR závody EXOcars, jimž je věnována tato recenze.
Tohle není MotorStorm
Začněme tím, že si vyjasníme, o jaký typ hry se jedná. Někteří hráči jsou zklamaní, protože očekávali jakousi VR verzi spektakulární arkádové série MotorStorm. EXOcars přináší na naše headsety mnohem uměřenější zábavu. Jedná se jednoduše o závody v robustních buginách s odhaleným rámem (ano, těm se v angličtině říká exoskeleton cars či zkráceně exocars), kde jsou hlavní módem rychlostní zkoušky. Zlatou, stříbrnou či bronzovou medaili zkrátka dostanete tehdy, když tratí projedete v předem určeném čase. Doprovázet vás u toho budou asynchronní „duchy“ aut jiných živých závodníků. Ty se sice zobrazují, jako by s vámi jely po stejné trati, ale nejde se s nimi fyzicky střetnout a jejich trajektorie je vždy stejná.
Alternativním módem, který byl do hry doplněn později, je závodění s boty ve stylu kart raceru. V tomto režimu do sebe mohou soupeři bourat, a dokonce používat různé zbraně a pick-upy. Na papíře to zní zábavněji než jízda na čas, ale je prostě poznat, že priority vývojářů byly jinde. Bojový mód mi nepřišel kdovíjak povedený hlavně kvůli tomu, že jsem moc nepoznal, má-li mě nějaký soupeř zrovna na mušce, a tak pro mě bylo zničení vlastní buginy vždy nepříjemné překvapení. Závodit lze také v multiplayeru, což samozřejmě přidává na zábavnosti, pokud hrajete s přáteli.
Někdo staví vzdušné zámky, někdo točí vzdušnými volanty
Zastavit se musíme u ovládání. Hra vyšla na PC, na PS VR2 a na stand-alone headsety Meta Quest a Pico. Ovládat jde třemi způsoby. Buď klasicky pomocí pohybových ovladačů (levou páčkou ovládáte směr jízdy), nebo v imerzivním módu, kdy natáhnete ruce před sebe a točíte pomyslným volantem. Nedělá mi problémy ohánět se ve virtuální realitě neexistujícími puškami (i bez použití gunstocku), nicméně vzdušný volant se projevil spíš jako cvičení pro pažní svaly než jako přesný způsob, jak ovládat virtuální vozidlo. Naštěstí jsem hrál PC verzi, která spolu s verzí pro PlayStation VR2 podporuje volant a pedály, což je ta nejlepší a nejimerzivnější metoda.
Po stránce funkčnosti jsem s volantem neměl problémy, byť se mi nepodařilo sladit rozsah otáčení mezi fyzickým a virtuálním volantem, co je dobře patrné na záběrech z hraní. Nepříjemným překvapením ovšem je, že hra není pro ovládání volantem přizpůsobená zcela, takže kvůli navigaci v menu musíte stále sahat po pohybovém ovladači, který vám mezitím zbytečně vibruje někde na stole, a pokud si ho odložíte v nevhodné poloze, vaše virtuální ruka se vám začne otravně motat do výhledu nebo porůznu plout prostorem.
Kontrola vozidla je ovšem při hraní na volantu s force feedbackem dobrá a lze díky tomu ocenit solidní fyzikální model. Ten je spíše arkádový a můžete si díky němu dovolit i manévry, které bych na reálné závodní dráhy raději nepřenášel. Auto se však chová předvídatelně. Nejde tedy o ten typ závodní hry, v níž jsou vám zkušenosti s reálným řízením vlastně na obtíž.
Vezmi mě dokola, volantem toč
Jelikož ústřední mód kariéry je založený na rychlostních zkouškách, vašimi největšími protivníky budou jednak různé zlomyslně umístěné překážky na trati a jednak tendence vaší buginy dostávat se do přetáčivých smyků. Vozidlo je ve hře jen jedno a měnit na něm lze pouze vzhled. Za vyhrané závody získáváte herní měnu umožňující nakupovat upgrady, jako je silnější motor či větší brzdný účinek. Nejvíce se vyplatí investovat do lepší přilnavosti pneumatik, protože pak nepůjdete v každé druhé zatáčce do hodin a závodění se stane mnohem snazším.
K dispozici je celkem devět různorodých, vizuálně unikátních tratí, které pak mají ještě dalších osmnáct variací odlišených hlavně denní dobou, počasím a někdy i směrem jízdy. Tratě vypadají pěkně a zajímavě, ale jakmile je všechny projedete (což zvládnete velmi rychle), nejspíš budete bojovat se ztrátou motivace, proč ve hře ještě pokračovat. Repetitivnost je z definice vlastností všech závodních her, ale EXOcars zkrátka chybí něco, co by vás k hraní poutalo.
Technicky je na tom hra dobře. U závodů ve VR je lepší nastavit si co nejvyšší framerate (hrál jsem na PC, k němuž jsem měl připojené headsety Meta Quest 3 a PS VR2, které shodně umí 120 Hz). Toho v případě EXOcars není žádný problém dosáhnout při zachování naprosté ostrosti obrazu. Pro majitele slabších sestav hra nabízí široké možnosti škálování kvality grafiky. Narazil jsem ovšem na opakovaný bug, kdy se mi při spuštění nového závodu správně nenačetla grafika, takže jsem třeba neviděl trať a musel jsem daný závod zresetovat.
EXOcars jsou nyní dostupné v plné verzi, ale pořád budí dojem slibného early accessu. Fyzika, ovládání i grafika jsou funkční a dosahují dobré kvalitativní úrovně. Jenže zároveň hře chybí pořádný obsah, který by dokázal zabavit na delší dobu, než jsou třeba nějaké dvě až čtyři hodiny. Na Questu a Picu EXOcars mohou více vyniknout kvůli nedostatku pořádné žánrové konkurence, nicméně na PC pro ně přece jen bude těžké prosadit se mezi řadou jiných závodních titulů, které jde ve VR hrát buď díky nativní podpoře, nebo díky modům.
