Také si občas přejete stát se bohem, vymazat Zemi a začít znovu? Stvořit si svůj vlastní svět s vlastními pravidly a tvorečky, kteří jej obývají? Udělat něco takového ve skutečnosti se zřejmě nikomu z nás nepodaří. V deskové hře Ecos: První kontinent, kterou na naše herní stoly nedávno přineslo vydavatelství TTGames, si ale svůj svět vytvořit můžete. Tedy, svůj kontinent. První kontinent. Jen se vám do toho budou notně plést protihráči.
Autor zárukou zábavy
Ecos: První kontinent není žádnou žhavou novinkou, naopak. Studio AEG Alderac Entertainment Group jej coby Ecos: First Continent vydalo již v roce 2019, což je ve světě deskovek téměř pravěká historie. Vydavatelství TTGames se ale lokalizace starších deskových her nebojí, jak dokázalo skvělým Abyssem, který byl uveden na anglofonní trh již v roce 2014. Zároveň si umějí vybrat i velmi zajímavé nové tituly, jako byly bojové Zahradní říše nebo dedukční ArcheOlogic. Ecos: První kontinent je titul pro 2–6 hráčů od 14 let, kteří budou na jednu herní partii potřebovat 45–75 minut.
Za Ecos: První kontinent stojí nejen velmi zkušené deskoherní studio (Kaskádie, Milostný dopis, Mariposas, Istanbul, Městečka na dlani nebo Zbodni salát), ale i autor. John D. Clair totiž vytvořil systém card crafting a úspěšně jej předvedl ve hrách Mystic Vale a Dead Reckoning, inovoval mechanismus známý ze hry Machi Koro, na jehož základě vznikla jedna z mých nejoblíbenějších her Space Base, a vytvořil také velmi unikátní párty hru Sázky, prosím! V letošním roce chystá i The Mistborn Deckbuilding Game a opět očekávám, že se s léty prověřeným žánrem popasuje originálním způsobem.
Já hraji, ty hraješ, my všichni hrajeme… pořád
Prvkem, který John D. Clair s oblibou přidává do svých her, jsou alespoň částečně simultánní tahy všech hráčů. Popasoval se s ním pokaždé trochu jiným způsobem a Ecos: První kontinent v tom není výjimkou. Hraje se na několik kol, přičemž v každém z nich se jeden hráč stane tzv. Zvěstovatelem. Ten z pytlíku postupně tahá kameny s elementy a všichni hráči si za každý z těchto elementů simultánně mohou zakrýt odpovídající symbol na jedné z karet před sebou. Zakryjí-li poslední symbol na kartě, musí ji ihned vyhodnotit. Pokud více hráčů dokončí některou ze svých karet současně, vyhodnocují je v pořadí od Zvěstovatele. Kolo končí a role Zvěstovatele se posune ve chvíli, kdy současný Zvěstovatel z pytlíku vytáhne kámen divokého elementu.
Tyto simultánní tahy ve stylu stařičkého Binga fungují naprosto skvěle. Výrazně urychlují hru a všichni hráči se účastní prakticky neustále. Je tak díky nim možné Ecos: První kontinent hrát i v plném počtu 6 hráčů, aniž by se příliš prodloužila herní doba nebo utrpěla zábavnost hry kvůli dlouhým prostojům. Není se co divit, že tento mechanismus je tak často použit v zakreslovacích hrách, které jsou na krátké herní době a zábavné hratelnosti bez prostojů přímo založeny. Ve velkých deskových a karetních hrách ale „Bingo-styl“ příliš často nevidíme a je to škoda. Jak ukazuje Ecos: První kontinent, může to fungovat bez velice dobře, pokud se prolíná s hraním dle nějakého proměnlivého pořadí.
Závod se setrvačníkem
Cílem Ecos: První kontinent je, tak jako v mnoha jiných titulech, mít na konci nejvíc vítězných bodů. Konec se ale spustí tím, že někdo v závěru kola dosáhne předem dohodnutého počtu bodů. Pro kratší partii se můžete rozhodnout hrát na šedesát bodů. Chcete-li si však Ecos: První kontinent se všemi jeho kombinacemi karet užít pořádně, doporučuji, aby vaším cílem bylo osmdesát bodů. Na výhru vám však nestačí, že těch několika desítek bodů dosáhnete jako první, musíte mít i nejvyšší skóre na konci kola. Je tedy potřeba ve vedení vytrvat a počkat si, až se vytáhne kámen divokého elementu. Ecos: První kontinent se tak stane takovým závodem se setrvačníkem.
John D. Clair odvedl v nastavení konce hry skvělou práci. Některé balíčky a kombinace karet jsou uzpůsobeny spíše pro kontinuální zisk několika málo bodů, u jiných trvá poměrně dlouho, než se karty aktivují, ale jakmile se tak stane, můžete zaskórovat i dvacítku bodů v jednom tahu. Každý hráč si tak může vybrat styl, který mu vyhovuje, a příště zkusit zase něco jiného.
Cena útěchy, nebo důležitý herní prvek?
Nechcete-li nebo nemůžete-li zakrýt právě vytažený element, můžete si místo toho pootočit svůj žeton posunu. To je malá čtvercová karta z pevného kartonu, na jejíž dvou stranách není vůbec žádná výhoda. Na třetí straně již můžete získat novou kartu a žeton posunu pootočit zpět na začátek. Pokud však vytrváte, při pootočení na čtvrtou stranu můžete kartu zahrát nebo získat novou kostičku energie.
To, co se zprvu jeví jen jako cena útěchy, se při opakovaném hraní rychle ukáže být velmi důležitým taktickým prvkem hry. Kostičky energie totiž potřebujete na zakrývání symbolů elementů na kartách. Na začátku hry jich máte sedm a bohatě vám dostačují. Stačí zahrát pár nových karet s trochu vyššími požadavky a najednou kostičky energie zoufale schází. Zároveň je žeton posunu na začátku hry váš jediný způsob, jak zahrát na stůl více karet. Hledání rovnováhy mezi tím, kdy zaplňovat karty, které již na stole mám, kdy vzít novou kostičku energie a kdy získat nebo vyložit kartu novou, mě osobně na hře baví náramně.
Skvěle vybalancované
Druhým prvkem, který John D. Clair do svých her rád přidává, je jasné rozdělení silných a slabých karet. A opět v tom Ecos: První kontinent není žádnou výjimkou. Všechny karty jsou totiž jednoduše rubem rozlišeny do dvou balíčků, přičemž když máte novou kartu získat, zvolíte si, ze kterého balíčku si budete kartu vybírat. Karty se slabšími efekty nepotřebují tolik elementů na svoje dokončení nebo se elementy na ně potřebné vyskytují v pytlíku častěji. Na karty se silnými efekty se výpis potřebných elementů téměř nevejde. Barvami lícových stran je navíc jednoduše odlišeno, zda daná karta bude mít efekt, který kontinent nějakým způsobem obohatí, nebo naopak na něm některé prvky zničí, či alespoň pozmění.
Žádnou kartu není možné používat donekonečna. Při každém dokončení ji po vyhodnocení musíte pootočit. Kolikrát to můžete udělat, je na kartách graficky znázorněno lístečky (i když si na jejich ikonografii budete muset zvyknout). Ty nejsilnější často můžete využít jen jednou a pak se vrátí zpět do krabice.
Pro první partie byly navíc vytvořeny skvěle vybalancované balíčky karet a bylo určeno, které karty z balíčku začínají partii již vyložené. Mohu-li posoudit, celá hra je skvěle vybalancována. Přitom skutečnost, že v každé partii se na stůl dostanou jiné karty s jinými efekty a v jiném pořadí, ji dělá velice znovuhratelnou. Žádné dvě partie zatím neprobíhaly shodně.
Mírně schizofrenní produkce
Některá produkční rozhodnutí v Ecos: První kontinent jsou naprosto úžasná, jiná úplně ne. Součásti hry tak občas vypadají, jako by pocházely z různých titulů. Kameny elementů jsou parádní, krásně velké, dřevěné a skvěle se vytahují z velice kvalitně ušitého pytlíku (bohužel s nepřeloženým názvem) i osobám s velkýma rukama. Škoda jen, že nejsou potištěny z obou stran. Úžasné jsou i krabičky na kostičky energie a žetony zvířat. Jejich design je sice poměrně jednoduchý, ale funkční a rozhodně přispívají k atmosféře hry. Krásné jsou i hexagonální žetony postupně tvořící mapu Prvního kontinentu. Moc oceňuji, že nejsou všechny ilustrované stejně a skvělý detail také je, že žetony s vodou jsou nižší než žetony s pevninou.
Na druhé straně spektra provedení jsou pak naprosto obyčejné kostičky energie. A také samotné karty. Ty jsou čtvercové, z kvalitního papíru a s tak akorát velkými ikonami elementů. Na zbytku plochy karet byla upřednostněna čitelnost před vzhledem. To je důležité, a kdyby byly krásné nečitelné karty, stěžovala bych si víc. Jenže takto jsou hrozně prázdné a nepřitažlivé. Což vzhledem k tomu, že jde o hlavní součást hry, velmi zamrzí. O to víc, že z nějakého důvodu jsou na nich použity tak malé obrázky žetonů zvířat, že při špatném světle je opravdu problematické vidět, o jaké zvíře jde a především na jakém typu krajiny může žít.
Trochu mě navíc tematicky ruší, že se tvůrci rozhodli „první kontinent“ zasadit právě do typicky afrického prostředí. Chápala bych, pokud by se ve hře vyskytovali předci moderního člověka. Nic takového tam však není, jen krajina a v ní typicky africká zvířena. Dle názvu by člověk čekal, že hra bude zasazena spíše na Vaalbaru nebo alespoň Pangeu. Pokud však přistoupíme na to, že prvním kontinentem byla Afrika, francouzská ilustrátorka Sabrina Miramon (Quadropolis, Fotosyntéza, Naše osada, Velká pětka) a ostatní tvůrci hry se se zasazením popasovali téměř perfektně.
Rodinná+ hra pro každého… nebo ne?
Ecos: První kontinent je velice zábavná hra a svojí komplexitou spadá mezi rodinné hry, které si zahrajete s odrostlými dětmi nebo středně zkušenými přáteli. Jenže ne všichni ji budou zbožňovat. Někomu bude vadit téma. Jiný si tolik neužije simultánní hraní, protože si raději svoje tahy promýšlí během tahů protihráčů. Na další tam bude příliš mnoho interakce, kdy si něco budujete, připravujete si vysoce skórující tah a pak přijde protihráčův lev nebo gepard a celou populaci gazel vám na společném plánu prachsprostě sežere.
A ještě dalším budou vadit ikony na kartách nebo neintuitivně se vinoucí stupnice bodů. Česká terminologie navíc vyžaduje trochu zvykání si na ni. Tak třeba termín „zahrát kartu“ nebyl úplně dobře zvolený, většina hráčů si jej zprvu vykládala jako aktivaci karty, nikoliv její vyložení na stůl. A k pochopení terminologie ani nepřispívá několik chyb v českém překladu, především v oblasti interpunkce, které často mění význam věty. Například ta, co je přímo na žetonu posunu. Pokud ale tohle titulu Ecos: První kontinent odpustíte a psychicky se připravíte na negativní interakci, odmění se vám zábavou na hodinu s obrovskou znovuhratelností.
Ecos: První kontinent je lehce až středně komplexní deskovou hrou, v níž se stanete božstvem tvořícím si první kontinent dle svých představ. Nejste na to však sami a protihráči vám budou poměrně hodně překážet. Kvůli sdílenému plánu má titul poměrně vysokou míru nepřímé, ale negativní interakce, která nebude vyhovovat hráčům, již si raději nerušeně něco budují. Všem ostatním se ale odmění skvělou znovuhratelností a především zábavnou hratelností se simultánními tahy, díky kterým rychle utíká i v plném počtu šesti hráčů. Škoda jen mírně schizofrenní produkce a neintuitivní české terminologie.
