Moderní technologie nám hráčům umožňují mnohem lepší herní prožitek než před několika lety. Vždyť dnes máme věci jako virtuální realitu, která nám doslova pomůže se vžít do kůže oblíbené postavy. Existují různá herní křesla, jež dokáží simulovat kokpit letadla nebo jízdu na motorce, ovladače ve tvaru zbraní, díky nimž se vám bude mnohem pohodlněji hrát jakákoli armádní hra atp.
Totéž platí pro grafické zpracování. Díky různým úpravám a vylepšením mohou dnešní vývojáři vytvářet hry, které jsou mnohem realističtější. Přesto se mi však zdá, že některé hry i přes veškerou modernizaci nedosahují stejné kvality jako například v osmdesátých nebo devadesátých letech. Můžete se mnou souhlasit nebo nikoli, ale v těchto letech vycházelo několik opravdu skvělých her, jež se dokázaly v herní komunitě prosadit jako ony „kultovní záležitosti“ .Předmětem mé recenze bude hra z devadesátých let, jejíž vývojáři se bohužel stali obětí svého velkého ega. Než se ale pustíme do samotné recenze, pojďme si společně zavzpomínat na některé hry z těchto let.
Jsem si jistý, že všichni známe Kačeří příběhy, a vsadím se, že naprostá většina z vás hrála DuckTales: The Quest for Gold nebo mrkvového králíka s jeho laserovým dělem, Jazze Jackrabbita. Stejně tak jsme si mohli zahrát legendárního blonďáka v bílém pyžamu, jenž musí v nastaveném čase zaskočit za svou princeznou – nemluvíme o nikom jiném než o Princi z Persie. Pak tu máme DOOM, Wolfenstein, Prehistorik, Worms, Quake, Shadow Warrior, Blood, Heretic a velkého protivného blonďáka v červeném tílku, Duka Nukema. Ve své dnešní recenzi chci právě rozebrat onoho Duka.
2D verze
Někteří hráči si možná ještě pamatují původní tři díly, které vznikly v letech 1991–1994. Jednalo se o 2D střílečky od společnosti Apogee Software (nynější 3D Realms). Tituly si však nezískaly příliš velkou popularitu, už jen proto, že nebyly příliš dobře provedené z hlediska hratelnosti. Jen v této době musel první titul Duke Nukem konkurovat například hře Commander Keen, jež si však počínala mnohem lépe. Proto bylo poměrně velkým překvapením, když se objevil novější díl s názvem Duke Nukem 3D, navazující příběhově na předchozí díly.
Špatné načasování
Jak už jsem zmínil výše, bylo velkým překvapením, že se vývojáři rozhodli vytvořit další pokračování svého nepopulárního projektu. Už samotný rok vydání nebyl pro tento titul příznivý, protože světlo světa spatřil až v roce 1996, ve kterém scénu ovládly hry jako Final Doom, Quake, Tomb Raider, Diablo, The House of the Dead, The Elder Scrolls II: Daggerfall atd. Dá se tedy říci, že si vývojáři vybrali velmi špatné datum vydání, ale otázkou je, pokud by se rozhodli posečkat o něco déle, zda by to bylo mnohem lepší, nebo ne. I přesto si Duke Nukem dokázal najít své fanoušky (jsem jeden z nich).
Akční hrdina?
Jako kluci v devadesátých letech jsme žili s akčními hrdiny jako Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Chuck Norris a někdy i Steven Seagal… to byly ikony naší doby a my jsme se snažili žít tak, abychom se jim co nejvíce přiblížili – všem jednoduše nakopali zadky. Duke Nukem 3D byl jedním z prvních zážitků, jenž vám skutečně dovolil vžít se do kůže takového hrdiny, a navíc to byl pěkný drsňák.
Je však třeba říci, že Duke byl pravděpodobně vším, co se dnes považuje za špatné a politicky nekorektní. Byl povrchní, násilnický, ješitný, šovinistický a pravděpodobně i trochu rasistický. Pokud se zamyslím, pravděpodobně měl být tím špatným. Ale to je možná i ten důvod, proč jsem si ho tolik oblíbil.
Žádná schovávačka
Když jsem po několika letech znovu pustil Duke Nukem 3D, první, čeho jsem si všiml, bylo, jak snadné jsou současné FPS hry. Ve srovnání s klasickými střílečkami našich oblíbenců ze staré školy, jako jsou Duke, Wolfenstein a Doom, vypadají dnešní střílečky jako nějaký simulátor. Zabíjení nepřátel může být více než obtížné a umírání je v podstatě bez námahy. Podle mého názoru by hraní Duke Nukem 3D na obtížnost „Sakra, jsem dobrej“ mělo být povinným tréninkem pro všechny profesionální hráče FPS.
Duke Nukem 3D není o schovávání se a tolik oblíbeném kempování. Tento přístup většinou funguje pouze v případě, že máte nekonečnou regeneraci zdraví jako ve většině dnešních stříleček. Jednoduše vyskočíte ze svého úkrytu, a jakmile vám obličej pomaže několik kulek od nepřátel, skočíte zpět do své skrýše, abyste se uzdravili. Tento proces pak opakujete, dokud hra neskončí. Naštěstí zde žádné možnosti krytí neexistují, naopak vaše postava má jen omezené zdraví, které je potřeba doplnit pomocí lékárniček – ty jsou ale buď dobře ukryté, nebo těžce dosažitelné.
Zdroj: igdb.com
Mimoto vás většina nepřátel může zneškodnit nanejvýš dvěma výstřely, přičemž smrt znamená, že se znovu objevíte na začátku zpravidla velmi dlouhé úrovně. Jednoduše řečeno, není zde žádný prostor pro chyby, pokud tedy nemáte v plánu neustále opakovat jednu misi dokola. Občas sice narazíte na brnění a posilovače zdraví, jež hrozbu bezprostřední smrti mírně potlačí, ale je jich hrozně málo. Rychlost hry a neustálý pohyb jsou zároveň vašimi největšími spojenci, ale i nepřáteli. Chvíli mi trvalo, než jsem si na tento přístup opět zvykl, ale jakmile si na něj přivyknete, pochopíte, co dělá tento titul tak intenzivně zábavným. Od samotné akce až do vystřelení poslední kulky budete pobíhat jako zajíc na cracku.
Design úrovní
Design úrovní je navržen tak, aby skutečně využil toho, že budete zběsile létat po lokacích. To titulu umožňuje překvapivě nelineární přístup, jenž vám umožní rychle procházet rozsáhlou sítí chodeb a chytře navržených otevřených prostranství. Konstrukce úrovní je mnohem plynulejší a méně omezující než v dnešních poměrně strohých a lineárních střílečkách. Podle dnešních měřítek by se způsob, jakým objevujete určité tajné cesty, považoval za využívání chyb při navrhování úrovní.
Celkem zábavný arzenál
Osobně považuji za nejzábavnější část Duke Nukem 3D zbraně. Disponujete arzenálem, s nímž můžete vykonávat svou krutou formu spravedlnosti. Od skromného kopance do rozkroku přes ikonickou brokovnici až po brutálně nelítostný Devastátor a dále po naprosto zbytečný, ale nesmírně zábavný Shrink Ray – zabíjení svinstva bylo málokdy tak zábavné.
Duke vám poskytne spoustu nepřátel, na kterých si můžete procvičit svou mušku. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl tak velkou a jedinečnou rozmanitost nepřátel pro FPS titul. Od nezapomenutelného prasečího policajta s brokovnicí přes děsivého Octabraina až po opravdu zatraceně otravné Sentry Drony – cílů, na něž můžete střílet, budete mít víc než dost.
Čím si nakonec Duke získal popularitu?
Vývojáři věděli, že stojí proti velké konkurenci, jež disponuje mnohem lepšími technologiemi a finančními prostředky než oni. Proto si myslím, že z Duka udělali spíše hloupoučkou střílečku, která sama sebe nebere vůbec vážně. Různé vtípky našeho hlavního hrdiny, možnost použití záchodu, svlékání striptérek za drobné a další různé bizarnosti. Nesmíme zapomenout na legendární hlášku „Hail To the King, Baby“ a spojení s americkou thrash metalovou kapelou Megadeth.
Bohužel pro Duka to znamenalo velký pád. Vývojáři využili relativně slušné slávy a začali značku dojit ve velkém. Chamtivost se ne vždy vyplácí.
