Blížil se den vydání dvou očekávaných březnových titulů a já se stále nemohl rozhodnout, které hře dám přednost a ulehčím tím tak své peněžence. Nakonec mě více zaujalo akční RPG od studia Capcom. Od Dragon's Dogma 2 jsem neměl žádná velká očekávání a vlastně mě mohlo jen mile překvapit, stejně jako nedávno třeba Baldur’s Gate 3, u něž jsem měl před hraním úplně stejné pocity, a nakonec se z toho stal masterpiece v žánru RPG.
První díl dorazil v roce 2012 na dnes již stařičkou generaci konzolí – Xbox 360 a Playstation 3 – když se studio Capcom snažilo vytvořit takového křížence mezi asijským a západním RPG, aby dokázali oslovit co největší základnu hráčů. Nezapomeňme, že jen o rok dříve vyšel legendární Skyrim. Nebyl to tedy jednoduchý úkol. Nakonec se hra dobře prodávala hlavně v Japonsku a spoustu hráčů v té době minula. A snad Dan Vávra promine, i já v té době trávil svůj čas ve světě Skyrimu.
Hra se vyznačovala dynamickým soubojovým systémem inspirovaným sérií Devil May Cry, takřka revoluční možností lézt po větších monstrech, systémem AI společníků a pěkně zpracovaným otevřeným světem. Naproti tomu bylo nepřehledné UI, horší příběh a zpackaný PC remaster, který vyšel o tři roky později. Nabrali vývojáři za tu dlouhou dobu nové zkušenosti a poučili se z chyb v minulosti? Tak napůl…
Začínáme za mřížemi, už zase?
Začátek Dragon's Dogma 2 vás při prvním spuštění, jak je u RPG tak trochu zajeté klišé, přivítá v žaláři. Tam se odehraje rychlý prolog spojený s tvorbou vaší postavy, vysvětlením základních mechanik a pohybu. U editoru postav se na chvíli zastavím. Vyšel totiž dříve než zbytek hry, aby si mohli všichni nedočkaví hráči vytvářet své unikátní hrdiny. Celý internet v tu dobu zaplavila smršť výtvorů a opravdu nebyl problém vytvořit známé postavy z her nebo filmů. Tím chci říct, že takhle detailní editor jsem opravdu dlouho neviděl, možná nikdy, a vypadalo to skvěle.
Boj o dračí trůn bez ohně
Příběh se pokusím ve zkratce uvést bez spoilerů, abych nevyzradil nic, co by u takto výpravné hry kazilo zážitek.
Dragon's Dogma 2 nás zavede do Vermundu, lidského království plného zeleně, dosti připomínajícího první díl. V něm se řeší boj o trůn, na který po smrti krále může usednout pouze vyvolený – Arisen. Zmíněný Arisen, tedy vyvolený, je vnitřně propojen s draky. Má dovednosti s nimi komunikovat, ale i bojovat – draci Ariseny berou jako rovnocenné protivníky.
Zároveň se bude jednat o jednu ze dvou hlavních oblastí, kde se budete pohybovat. Opakem zelené idylické krajiny je samozřejmě ta drsná pouštní nazvaná Battahl, ovládaná rasou zvířecích lidí beastrenů. Tam zamíříte při svém putování v pozdější části hry. A nakonec pokud zabloudíte tím správným směrem, můžete narazit i na národ elfů.
Vaše postava je jakožto právě vyvolený Arisen, a tedy legitimní nástupce, odsunuta do ústraní a na dračí trůn usedne falešný náhradník. Proto začínáte ve vězení, a nikoliv v zámeckých komnatách. Po celou hru tedy lovíte podvodníka, který se snaží vyvolat jednoho velkého draka. Ve vašem putování vám bude pomáhat kapitán královské gardy Brant, který tak trochu nesouhlasí s nastolenou situací. Samozřejmě budete v otevřeném světě potkávat mraky postav, ale těch opravdu zapamatovatelných a důležitých bude jen pár. Obecně mi příběh nepřišel tolik zajímavý jako v jiných hrách na hrdiny – sice nabízí pár zvratů a nečekaných události, ale bylo to tak trochu hodně povyku pro nic. Až v závěru hry začne tempo příběhu nabírat na intenzitě, poté následuje rychlý konec. Po celou dobu jsem měl problém i s kolísavou kvalitou rozhovoru bez emocí a mimiky postav. Navíc proč naší hlavní postavě chybí dabing? Je to snad aktuální trend? Máte tak pocit, že vaše slovo nemá žádný smysl, a brání to tomu pravému vtažení do děje.
V žánru RPG patří tento příběh určitě mezi ty slabší. Závěr má dle přání samotných vývojářů zůstat neprozrazen, budu to tedy respektovat.
Zdroj: Capcom
Vocations a souboje
Tvůrci z Capcomu v ohledu povolání vsadili v Dragon's Dogma 2 na klasickou notu, ale zároveň se snažili přinést i nějakou tu kapku evoluce. Nejprve je třeba si vybrat jedno ze čtyř základních povolání – klasického bojovníka, zloděje, lučištníka nebo kouzelníka. Později si odemknete další povolání až po tzv. hybridní, která kombinuji boj s magii. Příkladem může být Mystic Spearhand, který se svým magickým kopím klidně odpálí nepřítele přes půl mapy, nebo Trickster, který dokáže vyvolávat iluze a nalákat tak nepřítele do propasti. Během hry můžete mezi povoláními u trenéra ve městě volně přepínat, a nakonec tak vybrat to, které vám sedne nejvíce. Celkem se jich ve hře nachází deset. Každé povolání má odlišné schopnosti a aktivní můžete mít vždy čtyři z nich, takže je potřeba pečlivě vybírat. Dále jsou zde ještě schopnosti pasivní, které můžete kombinovat z různých povolání a utvořit si tak vlastní jedinečnou paletu.
Já se nakonec zasekl u Magick Archera, který mi vydržel až do konce hry, kam jsem se úspěšně dostal asi po 25 hodinách. Ani zdaleka jsem neprobádal všechny vedlejší úkoly a tajná zákoutí, tudíž se dá hravě dostat na hodnotu klidně dvojnásobnou.
Vedlejším úkolům jsem se při své cestě samozřejmě nevyhnul úplně. Vesměs se jedná jen o úkoly jednoduchého typu – najdi ztracené osoby a přiveď je zpět nebo přines nějaký předmět, vyčisti oblast od monster a podobně. Nemají však žádný dopad na příběh. Na každém kroku naleznete spousty zapomenutých míst k prozkoumání – různé kobky, jeskyně, ruiny. Můžete zde najít jak hodnotné odměny v nalezených truhlách, tak i výzvy v podobě menších bossů. Nakonec to může skončit klidně i vaší smrtí a je jen na vás, zdali vám to za to riziko stojí. Risk je zisk.
Souboje v jádru zůstaly stejné jako v prvním díle, jsou ale značně vylepšeny a je to určitě jedna z věcí, která vás u hry udrží. Jsou znovu akční, dynamické a zábavné. V některých situacích přibyla interaktivita s prostředím, příkladem je zničení vodní hráze, která zaplaví oblast s nepřáteli. Tomu všemu napomohla i ve všech směrech vylepšená fyzika, a cítíte tak váhu každého nepřítele. S nepřáteli můžete házet, tahat je za různé části těl a tím jim rozhazovat rovnováhu. Stále můžete po větších monstrech vylézt a klidně useknout hlavu bájné Medúzy. Zároveň zůstalo i klíčové hospodaření s vaší výdrží, neboť její úplné spotřebování vás na nějakou dobu vyřadí z boje. Souboje jsou tedy znovu zvládnuty bravurně a zachraňují již zmíněný slabší příběh.
Zdroj: Capcom
Nápomocní Pawni
Další z unikátních schopností Arisenů je schopnost velet skupině tzv. Pawnů. Můžete tedy mít partu AI spolubojovníků čítající až tři členy. Jednoho hlavního si sami vytvoříte na začátku hry a jeho level stoupá spolu s tím vaším. Zbylí dva budou mít level takový, s jakým je naverbujete. Čas od času je proto musíte vyměnit. Pawny verbujete nebo oživujete přes tzv. Rift Stone, kde si vyberete buď z výtvorů vývojářů, anebo hráčů. Výběr je pouze na vás, možnosti jsou široké.
Při verbování svých parťáků můžete, ale nemusíte použít herní měnu – Rift krystaly. To vše záleží na tom, jakou úroveň postavy máte a jakou úroveň Pawna do své party chcete přivést. Čím vyšší je jeho úroveň oproti té vaší, o to více krystalů za něj budete muset zaplatit. Naopak pokud je stejná, nebude vás to stát zhola nic.
Každý z Pawnů může mít ještě kromě povolání i různé charaktery chování (klidný, přímý, jednoduchý…) a specializaci. Specializací může být například chirurg, který bude vaši partu obětavě léčit, pokud mu dostatečně naplníte inventář léčivými předměty, nebo logistik, který se bude starat o váš inventář. Zároveň slouží i jako pomocníci, a pokud nějaký váš úkol zažili v minulých dobrodružstvích, povedou vás k jeho cíli. Stejně to funguje i s truhlami, takže pokud již v minulosti s jiným hráčem nějakou nalezli, zavedou vás až k ní.
Zdroj: Capcom
Dobro nemůže existovat bez zla aneb setkání s realitou
Nesmím vynechat také negativní věci, které mě během mé dobrodružné cesty provázely. Optimalizace hry není moc dobře zvládnuta. Možná je na vině RE Engine, který v sérii Resident Evil dokázal vykouzlit krásné a detailní prostředí za celkem hladkého chodu. V případě open worldu však máte zážitek opačný. Kvalita grafiky v otevřeném světě je logicky horší a propady snímků jsou v některých lokacích opravdu velké. Nejvíce jsem to pocítil ve městech, v uzavřených jeskyních, dolech a podobně. Existují diskuze, kde se řeší plošné vybíjení nepotřebných NPC za účelem zlepšení stability hry – úsměvné. To ale samozřejmě není nic, co by se časem nedalo nějakým způsobem opravit. Jen bych už opravdu ocenil, kdyby vývojáři tyto základní problémy opravili nějakým Day One patchem, aniž by se musely diskuze plnit nenávistnými komentáři a review bombingem.
Mohl bych pokračovat tolik propíranými mikrotransakcemi, které u singleplayerových her pozbývají smysl. Chápu, že v asijských zemích tuto skutečnost berou jako normu, ale v našich poměrech to bude vždy kritizováno, a to právem. EA by koneckonců mohlo vyprávět. Pochopil bych ještě kosmetické doplňky, to dnes nabízí kdekdo. Zde se ale vývojáři rozhodli hráčům nabídnout i různé herní předměty a herní měnu (Rift krystaly).
Nejvíce kritizovaným předmětem se stal tzv. Portkrystal. Ten potřebujete pro rychlé cestování a ve hře jich máte pomálu, takže se před každým jeho použitím pečlivě rozmýšlíte, zdali už nastal ten pravý čas. Pomocná ruka vývojářů vám jich za reálné peníze nabídne tolik, kolik jen chcete, a zároveň tak ušetří drahocenný čas, který můžete strávit s rodinou. Nezbývá než poděkovat.
Tímto bych volně navázal, že Dragon's Dogma 2 nabízí opravdu hodně pěšího cestování. Takhle jsem se naposledy virtuálně nachodil snad jen při hraní Death Stranding nebo New Worldu. Pro někoho to může být otravné natolik, že nedosáhne konce. V kombinaci s již zmíněným omezeným rychlým cestováním, které má navozovat to pravé dobrodružství, nakonec spíš navozuje lehce nudnou nedělní procházku. To když už podesáté procházíte tou samou lokací, která je znovu plná monster. Navíc ani paleta monster není nijak moc rozmanitá, potkáváte pouze pár druhů stále dokola, škoda.
Dragon's Dogma II potěší příznivce RPG a vyznavače prvního dílu. Je to hra pro ty, kteří hledají výzvu a touží po svobodě objevování bez moderního vedení za ručičku. I přes některé technické nedostatky a místy pomalý příběh to celé vynahrazuje skvěle zvládnutým soubojovým systémem a širokými možnostmi personalizace postavy. Pokud jste schopni hře leccos odpustit, odmění vás hodinami zábavy. Jen je trochu škoda, že se vývojáři nesnažili přinést trochu víc než jen vylepšený první díl.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Jiří Vančura.
