Když se podíváte po setmění na oblohu, spatříte nespočet zářících bodů, kterými je poseta. V některých to vyvolává úžas, v jiných bázeň, v dalších se probudí fantazie a začnou spatřovat pomyslné spojnice mezi hvězdami. A mnozí přemýšlí nad tím, zda se tam objevily náhodou, nebo je tam někdo (něco?) po hlubokém rozmýšlení naskládal. Chtěli byste být také tvůrci svých vlastních souhvězdí? Není nic lehčího. Jen se ponořte do deskové hry Nebula, kterou na náš trh přineslo vydavatelství MindOK.
Návštěva z Chile
Nebula je dílem chilského studia Fractal Juegos, převážně lokalizujícího zahraniční tituly. Občas ale světu ukážou i tvorbu místních autorů. Těmi jsou i Cristian Bustos a Bernardo Vásquez, pro něž je Nebula téměř debutem. O rok později, pod křídly stejného vydavatelství, přišli také s titulem Whispering Woods, kterého se letos dočkáme i v češtině od vydavatelství Asmodee pod názvem Šeptající les. A osobně doufám, že o tomto duu ještě do budoucna uslyšíme! Nebulu ilustrovala zatím nepříliš známá Luna Vargas (Polaris, Cookie Box). Hra je určena pro 2–4 hráče od osmi let a na jednu partii si musíte vyhradit zhruba 30–45 minut.
Kam tu hvězdu jenom dám?
Nebula je deskovou hrou pro všechny milovníky tvoření vzorů a prostorového plánování. Co tím myslím? Takové ty hry, v nichž máte několik různých pravidel, podle kterých si před sebou něco vykládáte. Toto nesmí vedle tohoto, toto musí být na kraji, něco dalšího musí být jen jednou ve sloupci i řádku, a ještě se to celé snažíte skládat ve tvaru srdíčka. Nejznámějšími zástupci tohoto žánru jsou jednoznačně Kaskádie a Azul, neméně povedené jsou ale také Krajina zvířat, Sagrada nebo Pelíšek.
A taková je právě i Nebula. Každý hráč v ní před sebou bude mít desku svojí osobní galaxie. Na té budou celkem čtyři souhvězdí, z nichž každé je potenciálně složeno ze šesti hvězd. Souhvězdí jsou rozloženy skrz pět orbit, neboli kružnic spojujících hvězdy z jiných nebo i stejných souhvězdí. Z každé pozice pro hvězdu přitom vede několik spojnic. Přímé spojnice vedou jen mezi hvězdami stejného souhvězdí, které jsou na vedlejší orbitě. Nepřímé spojnice také vedou mezi hvězdami stejného souhvězdí, ale je mezi nimi vzdálenost minimálně dvou orbit. A konečně orbitální spojnice tvoří kružnice orbitů a spojují i hvězdy napříč souhvězdími.
Základní pravidlo Nebuly říká: nikdy spolu nesmí sousedit hvězdy stejných barev. Jenže těch spojnic je tolik a často vedou tak daleko! A tak umístění každé hvězdy musíte opravdu dobře promyslet. Stačí jedna chyba, a můžete si (téměř) zkazit šanci na výhru. Jak je to možné?
Musím splnit všechno!
V každé partii budete mít několik úrovní úkolů. Jeden je váš osobní, který si hned na začátku partie musíte vybrat ze dvou. Díky tomu budete mít alespoň nějaké vodítko, na co se ve které partii budete chtít soustředit. Když jej nesplníte, neděje se nic hrozného, ale pokud se vám podaří jej na konci hry splnit, čeká vás odměna v podobě 14 bodů. A to není rozhodně zanedbatelné! Budete se tak opravdu chtít snažit zaplnit téměř celou galaxii nebo v ní mít šest hvězd stejné barvy (pamatujte ale, že spolu nesmí sousedit).
Kromě soukromých úkolů budou v každé partii vyloženy také čtyři úkoly veřejné. Ty pracují s mým oblíbeným mechanismem, že kdo je splní jako první, získá více bodů, ale splnit je mohou všichni. Do hry to vkládá zábavný prvek závodu mezi hráči a soupeření o stejné zdroje, protože všichni z vás budou muset splnit ten stejný úkol. Jsou mezi nimi takové věci jako dokončit souhvězdí s použitím hvězd přesně tří barev (ale nesmí spolu stejné barvy sousedit, samozřejmě) nebo mít dokončená dvě sousedící souhvězdí.
Třetí skupinou úkolů jsou karty z bodování pro pokročilé. Z těch budete vždy bodovat maximálně tři, přičemž na začátku, a vlastně ani v půlce partie, si nebudete jistí, které z vystavených čtyř to budou. A tak se to snažíte nakombinovat všechno. Dokončit orbitu čtyřmi hvězdami všech barev, u toho obsadit všechny nepřímé spojnice, všechny zářivé hvězdy (pět speciálních polí na vaší desce galaxie) mít obsazené hvězdami stejných barev, k tomu mít spoustu párů žluté a červené hvězdy a ještě nějak zařídit, že budete mít nejvíc černých děr ze všech galaxií.
S hardcore hráči i rodinou
Ukočírovat to dá docela práci, ale pokud jste zvládli Pelíšek, Nebulu zvládnete taky. Zase takový mozkovar to totiž není. A kdybyste si přece jen chtěli zahrát odlehčenější variantu, autoři nabízejí pravidla pro rodinnou hru, kde není tolik podmínek ke splnění. Z jejich strany jde o skvělý přístup, protože Nebula je díky tomu přístupnější pro širokou škálu hráčů. Pokud si ale zároveň budete chtít zahrát s partou zkušenějších kamarádů, můžete zapojit všechna pravidla a hra vám nabídne nepřeberně příležitostí se takticky vyřádit.
Co budeme bodovat?
Ani s plnými pravidly ale hra nezabere nijak dlouho. Vlastně, pokud bych měla Nebule něco vytknout, byla by to příliš krátká herní doba. Nechápejte mě špatně, rozhodně po hře nechci, aby trvala zbytečně dlouho. Ale u Nebuly mám zkrátka pocit, že nevyužívá plně potenciálu, který nabízí skvělý systém skórování.
Již jsem říkala, že na svoji desku budete umisťovat hvězdy šesti barev. Ve hře je ale ještě sedmá, reprezentující černé díry. Ty neumisťujete do galaxie mezi ostatní hvězdy, ale dáváte je na boční lištu, přičemž pokaždé, když to uděláte, pohnete jedním ukazatelem na stupnici bodování. Ta je složená ze tří skupin a v každé skupině budou bodovat jen tři ukazatele, které se dostaly nejdál. Je tak jen na vás a na vašich soupeřích, zda budou na konci hry body za fialové hvězdy, extra body za nějaké konkrétní souhvězdí, nebo která (pokud vůbec nějaká) z bodovacích karet bude vyhodnocena.
Tento mechanismus dodává Nebule spoustu napětí a přirozeně zvyšuje interakci mezi hráči. Bohužel ale můžete pohybovat ukazateli maximálně dvanáctkrát, poté hra skončí. A to je prostě, s ohledem na množství možností, málo. Nejde sice o jediný spouštěč konce partie, ale z mojí zkušenosti to byl ten nejčastější. Také mi nevyhovuje, že hra skončí hned v kole, kdy se některého ze spouštěčů dosáhne. Každý to má jinak, ale osobně mám raději takové hry, u nichž vím, který tah je můj poslední. O to víc ale musíte sledovat, co dělají vaši soupeři a jak se jim daří.
Zahrajeme si znovu?
Moc se mi líbí, jak velké množství úkolů se autorům do hry podařilo dát. V kombinaci s tím, že každá deska galaxie má jiné rozložení pěti zářivých hvězd to titulu dodává velkou znovuhratelnost. Žádné dvě partie navíc nebudou stejné i díky chytrému systému draftování nových hvězd.
Ty si budete nejčastěji draftovat ze tří kruhových hvězdokup, po nichž budete pohybovat figurkami času. Pohybovat můžete po i proti směru hodinových ručiček, a ačkoliv každá hvězdokupa má několik pozic pro hvězdy, nebudou vždy plné. Doplní se totiž teprve až ve chvíli, kdy je volných hvězd v hvězdokupě velmi málo. Celkem máte vždy pět pohybů a je jen a jen na vás, jak je mezi hvězdokupy rozdělíte. Teoreticky si tak můžete dobrat až tři hvězdy za kolo a poté dvě nebo tři umístit na svoji desku.
Jako hvězda na nebi
Z předchozích řádků je jasné, že mechanismy se mi Nebula líbí moc. A nejen mně, zažila jsem, že spoluhráči si ji ještě před koncem první partie koupili. Je to zkrátka opravdu velmi povedená abstraktní prostorová vykládačka. Jsem ale trochu na rozpacích, co se produkce týče. Rozhodně bych vyzdvihla to, že krabice svítí ve tmě. Jasně, je to blbinka, ale tematicky se to velmi hodí a v polici to vypadá parádně. Nebula ale zároveň také stojí o něco víc, než bych vzhledem k obsahu čekala, ale to je dané dnešní dobou. Desky galaxií jsou dvojvrstvé, díky čemuž se vám nestane, že si do nich drbnete a hvězdy se rozsypou všude kolem. Je to dost nutnost, protože se obávám, že zrovna u Nebuly už byste to znovu neposkládali.
Jenže ty stejné, krásně malované desky galaxií se neuvěřitelně prohýbají, a u jedné se mi dokonce stalo, že byla tak prohnutá, že z těch vyražených jamek hvězda vypadla ven. Karty jsou poměrně tenké a také se hodně prohýbají, ale to není nic, co by nespravily obaly. Promarněná příležitost jsou také hvězdy. Musím uznat, že jsou jejich barvy skvěle rozeznatelné, ať už máte jakkoliv velký stůl. Jenže vůbec nevypadají jako hvězdy, spíše jako bonbóny, které jídávala moje babička. Je velká škoda, že zde hvězdy nevypadají jako diamanty v Čakře, nebo alespoň ty v Pirátských výpravách.
V Nebule také najdete několik „otravných drobností“, které jsou pravděpodobně dané méně zkušeným vydavatelstvím. Tak třeba není jediný důvod, aby na liště černých děr bylo vyražené pole pro nejvyšší body – stejně na něj nikdy černou díru neumístíte. Nenajdete zde také žádnou lama kartu, což vždy komplikuje vysvětlování novým hráčům. A nepříliš pozitivně hodnotím také ikonografii. To, že na stupnici černých děr není vidět, že na posledním poli končí hra, je drobnost. Ale to, že jsou u některých úkolů důležité barvy na obrázku a u jiných ne (proč tam tedy jsou), to několikrát protihráče dost pozlobilo, protože si nečetli text a řídili se jen obrázkem. Ale jak říkám, jsou to jen detaily, které vydavatelství v budoucích hrách určitě vylepší.
Nebula je krásná abstraktní hra, která zaručeně potěší všechny milovníky taktického prostorového plánování a tvoření vzorů. Pokud tak máte rádi deskové hry typu Azul, Sagrada nebo Krajina zvířat, Nebulu byste si rozhodně neměli nechat uniknout. Užijete si v ní přesně ten skvělý pocit „kam to dát, abych splnila sedm různých podmínek?“, který vás tolik baví. K tomu má krásné vesmírné téma a díky rozmanitým úkolům i dobrou znovuhratelnost. Navíc si v ní částečně sami volíte, za co budete na konci hry bodovat, což do ní přidává nové možnosti taktizování. Škoda jen slabší ikonografie a podle mě nedostatečně využitý potenciál skórování. Autoři také promarnili příležitost udělat hvězdy opravdu třpytivé.
