Podle Wikipedie, s níž se odmítám přít, znamená slovo lolita slangový termín pro sexuálně atraktivní předčasně vyspělou dívku. Zatímco literární dílo Vladimira Nabokova mi ještě dnes způsobuje noční můry, Deathsmiles I・II od City Connections a TakexOff mi přináší úsměv od ucha k uchu. Ptáte se proč? Protože v tomto titulu hrajete za lolitky proti nepřátelům ze všech sedmi pekel, od kyklopů po smrťáky, a to je sakra bitva. Nutné zde zmínit, že titul se skládá ze dvou her, které jsou prakticky až na pár detailů totožné. Tudíž to prosím berte tak, že pokud se neobjeví radikální rozdílová změna, text platí pro celý tento soubor her, jak jej na Steamu můžete zakoupit.
Malé čarodějky proti světu
Horko těžko byste hledali hru, o níž příběhově absolutně nevíte, co si myslet. Na začátku si vyberete jednu z postav, s níž se vydáte zachránit svět. V Deathsmiles I jsou na výběr Windia, Casper, Rosa a Follett. přičemž dívky mají rozličný věk a specializaci. Kupříkladu Follett je čtrnáct let a specializuje se na ohnivou magii, zatímco Rose je sedmnáct a kraluje magii duchovní. Velice hloupě pak působí jedenáctiletá Casper s magií smrtící. To ještě není to nejhorší. V Deathsmiles II, abych vám nespoileroval příběh, se objevuje šíleně komický nepřítel a další dvě postavičky ke hraní. Z prvního dílu sice zůstává Windia, ale přibývá dvanáctiletý chlapec Lei jako čaroděj světla a teprve sedmiletá Supe s magií snů (a to už je teprve úchylárna).
Tím narážím na jednu důležitou pasáž. Deathsmiles I・II sází na nevinnost dívek v masakrálních bitkách, a tím vyloženě naplňují loli styl hry. Já osobně jsem velkým fanouškem anime, takže mi to tolik nevadí, a dokonce se tomuto žánrovému mišmaši i rád zasměji. Jenomže na druhou stranu se tím eliminuje přístupnost pro každého. Přeci jen, kdo chce poslouchat eroticky vyječenou jedenáctiletou holku pokaždé, když utrpí poškození?Příběhově je zde vsazeno na klasiky, které fungují. Dívky mají zachránit v jednom případě svět a v druhém Vánoce. Musejí proto pobít hromadu příšer a zlého vládce. Baví mě to z jednoho prostého důvodu, a to proto, že jdete rychle kupředu. Žádné zasekávání, vedlejší questy nebo prostor pro přemýšlení. Z jedné mise do druhé, vyhladit vše, co máte v cestě, a zachránit svět. Konec.
Deathsmiles I・II má jednoduché ovládání… na ovladači
Titul je jednoduchá horizontální střílečka s bočním rolováním, v níž střílíte napravo nebo nalevo. Do bitvy si vyberete vždy jednu dívku a s ní likvidujete každého na mapě, kromě ní samotné. Každá hrdinka má navíc svého společníka, jenž s ní létá a zdvojnásobuje poškození. Respektive ho dubluje – z jednoho ničícího útoku se stávají dva. Mezistupněm je útok společníka, který je použitelný skoro kdykoliv, a vrcholem se stává ultimátní útok. Ten prakticky vyčistí celou obrazovku od nepřátel, tudíž máte vteřinku, než naběhnou noví.
Hra se dá klasifikovat jako bullet hell. Co se týká obtížnosti, trošku narazíme. Dle mého je úplně jedno, jakou úroveň, od Normal po Arcade, zvolíte. Je snad nemožné odehrát hru, aniž byste zemřeli. Hrdinky mají jen tři životy, což znamená, že koupíte tři pořádné údery a je konec. Bohužel někteří nepřátelé útočí stylem, jemuž se nelze vyhnout. Můj osobní rekord je, že jsem umřel osmkrát. OSMKRÁT! To se mi stává u soulsových her, nikoliv u těchto oddechovek. Na stranu druhou, stačí kliknout na continue a vždy pokračujete v moment, kdy jste zemřeli. Neřešíte žádné checkpointy.
Jelikož ovládání je nejsnazší, jaké může být, a obtížnost přestřelená, jak jsi myslel ten název této podkapitoly? Děkuji za otázku, věrný čtenáři. Recenzuji PC verzi hry, tudíž se dá předpokládat, že budu hrát na klávesnici. Ačkoliv na celou hru stačí pár kláves, absolutně se s tím nedá sžít. Nevím proč, ale musel jsem si vzít ovladač od konzole, a teprve potom jsem měl z Deathsmiles I・II pořádný zážitek. Je to sakra škoda, jenže klávesnici hra původně stvořená pro Nintendo prostě nepřeje.
Jak to tedy vypadá a jak to zní?
Problém Deathsmiles I・II je vizuální nekonzistentnost. Jedná se o dvě hry a každá vypadá jinak. Deathsmiles I vyšel v roce 2007. Hra je pixelová 2D řežba, která je velmi nepřehledná, a i dnes se při ultimátních útocích zasekává. Deathsmiles II z roku 2009 zase vsadilo na neuvěřitelně plynulý a hezký 2.5D vizuál. Ten funguje a baví. Jedna část mě baví, u druhé se vztekám.Jsou zde ovšem faktory, jež musím zhodnotit. V době, kdy titul vznikl, cílil jistojistě na jednu fanouškovskou skupinu. Přece jen, před šestnácti lety byly tyto lolitky na úrovni Misty z Pokémonů a moc jich kolem nebývalo. Tvůrci tedy vklouzli do této omezené oblasti a pokusili se ji naplno vytěžit.
Bohužel, dnes bych potřeboval vizuál sjednotit, abych měl plnohodnotný zážitek. Nemění to nic na tom, že v obou verzích nepřátelé vypadají naprosto skvostně. Ten rozptyl mě baví: od jednookého titána až po soba Rudolfa.Obě hry mají neuvěřitelný soundtrack plný energie a vybudí hráče k tomu, aby masakroval soupeře jednoho za druhým a vůbec nepřemýšlel nad následky. K tomu je zde dabing… tedy když opomenu ony skřeky a řvaní TASKETEEE (pomoc), jak se sluší a patří, je topová japonština. Hudba a dabing, skvělá věc. Obojí titul udržuje v nadprůměrných vodách.
Deathsmiles I・II je skvělou hrou, která na pár hodin zabaví. Dvě více než desetiletí staré střílečky ve spojení, v němž, i když se graficky bijí, se ve skutečnosti krásně vyplňují. Když si odmyslím všechen ten loli fanservis, titul jsem si neskutečně užil. Sice jsem si kvůli tomu musel vzít k PC ovladač, ale to dělám dneska u každé druhé hry. Pro fanoušky jednoduchých masakrózních titulů je tu pecka, jež vás bude bavit hodně dlouho.
