„Smrt a daně“ neboli jediné dvě jistoty v životě, jak praví starý vtip. Vývojáři z Placeholder Gameworks však zmíněný bonmot vzali poněkud doslovně a stvořili hru Death and Taxes. Tento kancelářský simulátor z roku 2020 proto bere tolik obávanou smrt a ukazuje ji jako záležitost podobnou průměrnému finančáku. Že to zní nudně? Na papíře ano, ale nezapomeňme, že jde o videohru. Lidé se chytnou každé příležitosti, aby si i v sebenudnějším prostředí ukrátili dlouhou chvíli… a hraní si s osudy druhých může být překvapivě zábavné.
Jak se rodí takový Smrť?
Je to jednoduché, hra vám to dokonce vysvětlí povedeným komiksem. Ztělesněný Osud musí připravit rituál, smíchat oční bulvy s kořením, dát povařit, skočit si do obchodu pro pár citronů a přidat je do kotle, čímž se zrodíte vy. Následně si zvolíte vzhled vaší lebky a barvu obleku – ukáže se, že moderní Smrť už nepracuje v terénu, nýbrž v kanceláři. Místo máchnutí kosou vše rozhodnete tahem fixky po lejstru. Nu což, lidé umírají neustále, a tak celý proces obnáší rozsáhlou byrokracii. Jen je to, pravda, místy dosti neosobní.
Lehce kostnatá kancelářská krysa
Rozhraní ze všeho nejvíce připomíná hru Papers, Please (toto jméno asi ještě párkrát padne, protože inspirace je tu evidentní). Na vašem stole máte pokyny pro dnešní den, váš věrný fix, osobní soubory několika (možná již brzy mrtvých) lidí a fax, kam následně vyplněné papíry odevzdáte. Každý den dostanete určité kvóty či požadavky, jako například ušetřit všechny lidi určitého věku nebo odpravit bez milosti všechny z daného povolání. Jakmile se však začtete do poskytnutých životopisů, nebude to až tak lehké…
Co když zjistíte, že nejvhodnější kandidát na ušetření je usvědčený zločinec? Skutečně necháte zemřít otce pěti lidí jen proto, že jste dostali rozkaz shůry? A co mohou znamenat instrukce typu „Zkusíme něco nového, takže dneska každého druhého člověka vyškrtněte“? Na rozdíl od Papers, Please tu ale není žádný časový limit, proto si klidně dejte s rozhodováním načas. Ani účty nemusíte platit a vynechaná výplata tedy neznamená konec hry. Pokud se dopustíte nějakého drobného prohřešku, přijdete sice o bonus, ale zas tolik se toho neděje – stačí jen nebýt vyhozen z práce.
Zde přichází na řadu onen morální rozměr. Pokud chcete, můžete ve stylu zeměplošského Smrtě mít s lidmi soucit a napravovat příkoří. Nebo budete věřit svému nadřízenému a vyplníte každý rozkaz do puntíku, ať vám přijde jakkoliv krutý a neférový? Koneckonců každý jednou musí umřít, že? Pokud byste opravdu chtěli, můžete také zabíjet dle libosti a čekat, co se stane. Nebojte se, dobrých pracovníků je málo, a tak je poměrně těžké to zkazit tak moc, abyste přišli o místo. Z aktuálních zpráv na mobilu nebo i z jiných zdrojů ale můžete vidět, jaké následky mají vaše rozhodnutí na ten svět tam dole. Občas vám také na stole přistanou různé odkazy na skutečné či fiktivní lidi, případně se smrt/přežití některých duší projeví v dalších dnech. Podobné reference a menší dějové linie jsou při hře vítaným zpestřením.
Po práci zábava
Jakmile odešlete všechny vyplněné formuláře, ocitáte se ve výtahu vaší kancelářské budovy. Zde se ze simulátoru papírování stane spíše takový osekaný vizuální román s klasickým výběrem z několika dialogových možností.
První zastávkou bude kancelář šéfa – Osudu –, který zhodnotí vaši práci v uplynulém dni. Kromě toho můžete s tímto lehce upjatým nadřízeným (případně s jeho kočkou, která ho občas zastupuje) vést filozofické rozhovory o jemnějších finesách vašeho zaměstnání. V průběhu těchto konverzací si pravděpodobně brzy všimnete, že s vaším šéfem zřejmě není něco v pořádku a že můžete změnit více, než se zdá. Vzhledem k žánru, tématu (a ano, i inspiraci) hry to snad nikoho nepřekvapí.
O víkendu se také otevře bar, kde potkáte pracovníky z jiných oddělení. Tam jsou hovory o poznání osobnější a při takové rozmluvě s květinovým Smrtěm nebo duchem uklízeče se docela pobavíte. Jen je škoda, že v nich není moc variací a na zbytek hry nemají vliv, takže je dost možná budete napříště přeskakovat.
Ve sklepě se nachází ještě obchod, kde si za vydělané peníze můžete nakupovat další vychytávky. V nabídce jsou různé drobnosti, které se vám druhý den objeví na stole, namátkou třeba lampička, těžítko, kaktus v květináči, guma nebo fidget spinner. Některé jsou skoro zbytečné hračky, jiné jsou naopak neocenitelnými pomocníky, ale to už záleží na zvídavosti hráče. Obzvláště pěkná vymoženost je například koruna, kterou si můžete hodit, pokud se nemůžete rozhodnout, koho nechat žít. Kromě toho jsou k mání i ozdoby, které vám přidají další možnosti úpravy postavy. Téměř k ničemu to není, ale pokud chcete být převlečeni třeba za morového doktora nebo Cthulhu, máte tu možnost. Před zrcadlem v převlékárně se vám také občas zjeví vaše svědomí, s nímž můžete, ale nemusíte rozmlouvat. Třeba vás donutí koukat se na vaši práci zase trochu jinak.
Smrtí to nekončí (…to zní divně)
Po uplynutí osmadvaceti dní se celý příběh rozuzlí a uvidíte jeden z konců. Ten bude záviset jednak na tom, jak moc jste se drželi instrukcí, a jednak na tom, které lidi jste nechali žít, nebo zemřít. Na konci vám také jistý vševidoucí kolega dá na výběr mezi novou hrou a novou hrou plus. V tomto druhém režimu si můžete ponechat všechny odemčené předměty i peníze a dostanete pár nových, čtvrtou stěnu bořících dialogových možností. Třebaže je to mechanika celkem sympatická a nápomocná při lovení achievementů, tenhle trend mít postavy, které vědí, že jsou ve videohře, už přece jen začíná být lehce únavný.
Death and Taxes tedy zcela přiznaně pracuje s tím, že jen jeden konec nestačí. Denní úkoly se však mezi hrami nemění, rozhovory jsou stále stejné a mnoho bonusového obsahu si novou hrou plus neodemknete. Pokud lovíte všechny konce, při několikátém průchodu už dost možná budete jen mechanicky odklikávat políčka na formulářích podle napsaného životopisu, abyste určitý aspekt lidského světa posunuli tím správným směrem. Vzhledem k tomu, že celý příběh je o Smrti nacházejícím soucit s lidstvem, to je docela smutná ironie. Na druhou stranu, stejně tak můžete přemítat nad každým jedním človíčkem a třeba sledovat, jak zázračná záchrana fanatičky způsobí v dalších dnech příliv nových členů pro její kult. To už záleží na přístupu hráče.
Lidé k posouzení jsou však generováni náhodně, a tak váš postup v konkrétním dni občas zcela závisí na RNG. Někdy se vše povede tak pěkně, že přesně splníte úkol dne, dostanete zaplaceno, a navíc přitom zlepšíte svět, zatímco jindy se vám na stole nakupí samí vzorní občané, které stejně musíte alespoň trochu probrat. Pro dvojnásobnou frustraci pak můžete sjet dolů do obchodu, aby tam byly jen samé nepotřebné věci, zatímco dražší, ale užitečná vylepšení se vám tam mohou objevit jindy, když na ně zrovna nemáte. Hra se neukládá na začátku dne, ale pamatuje si rovnou i konkrétní postup v úrovni. Pokud tedy uděláte chybu, buď se s vámi už potáhne dál, anebo musíte restartovat celou hru.
Mrtvý ≠ fádní
Grafika je sympaticky kreslená a po výtvarném zpracování hře není co vytknout. Dobře se zde pracuje s kontrastem černobílé budovy a pestrobarevného obchodu, baru i kanceláře. Samotná kancelářská část hry však trpí nepřehledností – jakmile se předměty na stole začnou kupit, bude vám docházet místo a vybrat z hromady věcí tu jednu správnou je občas zbytečně složité. To částečně řeší zásuvky stolu, kam můžete odkládat zbytečné drobnosti, ale s nepořádkem budete zápasit i tak. Spolu s tím náhodně generované složky lidí někdy působí podivně, protože vlastnosti lidí se libovolně přiřazují k obličejům. Jinými slovy, ten samý snímek se vám může objevit jak u studenta, tak u osmdesátiletého důchodce.
Atmosféru dobře doplňují nevtíravé melodie ve stylu hudby z výtahu. Jedna z drobností v herním obchodu je i rádio, díky němuž si můžete poslechem soundtracku zpříjemnit svou nevděčnou práci. Všechny postavy ve hře (kromě té vaší, klasicky) jsou plně dabované. Dabing je, zvláště na poměry indie her, velice slušný a příjemný pro uši – za něj si vývojáři zaslouží plný počet bodů.
Death and Taxes nám zábavným způsobem ukazuje, jak funguje byrokracie na onom světě. Kombinace prvků simulátoru a vizuálního románu se dobře pojí s pěknou grafikou, milou hudbou a vtipnými dialogy. Škoda jen, že mechaničnost hratelnosti se přenesla i do příběhu, a pokud se nechcete poctivě zaobírat každým detailem, hra se dost možná začne brzy opakovat. Váš první průchod tak bude skvělý, druhý možná ještě lepší, ale jakékoliv další si střihnete pravděpodobně jen kvůli achievementům nebo alternativním koncům.
