Ip Man, Jet Li, Jackie Chan, Lukáš Krpálek, Hwoarang, Mike Tyson a Conor McGregor se spojili (kéž by), aby dali dohromady Pseuda, bojovníka, který všemi chvaty, hmaty a údery dokáže porazit žoldáky v ukrytých v koutech Zenozoiku. Pokud si nyní říkáte, že jste už někdy podobný název slyšeli, máte pravdu. Hra je duchovním nástupcem Zeno Clash a stejně jako Clash: Artifacts of Chaos ji vytvořilo studio Ace Team. Bohužel žádná minimapa a zbytečná hra v kostky titulu ubližují více než Pseudo svým soupeřům.
Pseudo proti světu
Hlavní postava Pseudo vypadá díky grafice jako běhající šourek, hledající svou ztracenou část, jež odpadne pokaždé, když zemře. To je samozřejmě velmi expresivní vyjádření, ale jakmile vidíte nedokonalou podobu hlavní postavy, nebude to ve vás evokovat vůbec nic jiného. Stejně jako to, že Pseudo na sebe skutečně navléká dalšího „Pseuda“.
Vysvětluje se tím i jeho množství životů, tedy dva. Horší je, že když zemřete na jednom určitém místě, respawnete se na checkpointu, tudíž si hlavní hrdina musí svůj overal znovu nalézt. Možná by se dalo namítnout, že takto hlavního hrdinu přirovnávat nemohu, ale všimněte si i jeho chlupatějších rukou, na nichž jsou doslova jednotlivé chloupky, a v příběhu se k němu přidá chlupatá roztomilá postavička pojmenovaná Boy (hádejte na, co odkazuje).
Ironicky mezi Pseudem a Boyem není žádná pořádná chemie. Kdo by očekával spojení jako Joel a Ellie nebo Mando a Grogu, bude hrozně zklamán. Více sympatií získá hlavní záporačka, jež je několikahlavá obryně, jíž fungují pouze dvě hlavy. Příběh je klasické klišé doprovodit malou postavičku za její rodinou a po cestě zmydlit každého záporáka, kterého potkáte, a že jich je.
Clash: Artifacts of Chaos je orientační chaos
Zatímco se tvůrci rozhodli udělat lokace co nejrozmanitější, naprosto selhali v orientaci na mapě. Proběhnete vesnicemi, podíváte se na vrcholy hor, navštívíte obrovský hrad nebo depresivní močály, ALE! Dostat se z jedné lokace do druhé je úkol profesionální navigace. Absolutně jsem občas nevěděl, proč kde a jak pobíhám. Jedna zatáčka vypadala jako druhá, kopec stejně jako pod kopcem a příšery jsou i tam, kde předtím nebyly.
Nesmyslný systém, jejž by zachránila malá minimapa v rohu obrazovky, titulu neuvěřitelně ubližuje. Prakticky se tím natahuje doba hraní, která by jinak byla o třetinu kratší, a je to zároveň největší chybou na celé hře. V orientaci by vám však měly pomáhat vaše táboráky. Ty si budujete u každého volného ohniště, jaké po cestě najdete, a i ty mají svou úlohu.
Kromě toho, že ve stanu obnovíte své zdraví a zrelaxujete se, můžete i v kotlíku uvařit nějaký lektvar, jenž se vám v budoucnosti může hodit, a případně si, máte-li dostatek evolučních bodů, vylepšit i Pseuda. Bohužel, crafting je zbytečně navíc a Clash: Artifacts of Chaos ho prostě obsahuje, aby měl přidanou hodnotu. Co se týká vylepšování postavy, je užitečné asi jako krabice s koťaty. Je fajn, že se naučíte nové triky a vylepšíte si sílu, jenže o takové minimum, že by bylo lepší, kdyby rostla automaticky s levelem.
Bojový systém je super, ze začátku
Pseudo je v Clash: Artifacts of Chaos jako jeden velký mistr bojových umění. Po většinu hry běháte po mapě a zmlátíte každého, kdo se vám nelíbí. Na začátku titulu vás boj bude neuvěřitelně bavit, ačkoliv je neohrabaný. Ve chvíli, kdy si na stálé překlikávání zvyknete, vás dožene repetitivnost. Všichni dělají neustále to samé a vrcholem je, že i vy vlastně děláte jednu věc dokola. Úder, úskok, speciální útok, úskok, útok. Nezáleží na tom, zda se jedná o běžné mlátičky, či střetnutí s minibossem. Jdete z jedné mlátičky do druhé a ukroutit si prsty, když parry řádně nefunguje, je o nervy.
S minibossy můžete souboj ovlivnit hrou v kostky. Ti inteligentnější tvorové se s vámi utkají nejdříve v rituálu, což je souboj mezi dvěma artefakty. Smyslem hry je vrhnout kostky a následně pomocí udělátek ovlivnit náhodu, tedy ničením kostek či jejich propojováním. Vyhrává ten, kdo má více bodů v součtu čísel, a výsledek?
Soupeř bude mít handicap, jejž na něj aplikuje váš artefakt. Reálný výsledek? Nula. Prakticky se jedná o minihru, jež omrzí stejně rychle jako souboje, protože nemá na průběh hry absolutně žádný vliv a je spíš dalším tahačem herního času.
Kopni ty, kdo jsi bez viny
Jasně, vím, že jsem zatím Clash: Artifacts of Chaos zatím především kritizoval. Titul se snaží přijít i s nějakými vylepšeními. Kupříkladu můžete donutit dvě postavy se mezi sebou pomlátit a ušetřit si tím nějaký čas. Počin ale nepřináší žádnou přidanou hodnotu – ačkoliv se snaží být originální, troskotá v základních hratelnostních bodech, včetně Pseudova vizuálu.
Trošku si sypu popel na hlavu, když přirovnávám hlavní postavu ke genitálu, ale ono to jinak nejde. Grafický styl je zvláštním mixem podivna a humanity. Rozmanité příšerky, které se chovají jako běžní lidé, jsou připraveny skutečně zajímavě a byla by škoda celý vizuál odsoudit jen na základě vzhledu hlavní postavy. Sázka na podivnost se tvůrcům neuvěřitelně vyplatila v každém herním směru, jen ne v tom hlavním a v tom, že koukáte na hlavní postavu ve třetí osobě. Pseudo by potřeboval upravit, všechno ostatní je sice nedokonalé, ale skvělé.
Naštěstí, co ztrácí vzhled, nahrazuje hudba. Audio efekty se více než povedly a tvoří více než kvalitní nadstandard titulu. Především Pseudo´s Theme si získal mé srdce, a ačkoliv tvůrci v něm doslova „blábolí“, je chytlavý, vtipný a agresivní, jak se k bojovníkovi sluší a patří. O povedeném dabingu ani nemluvě.
Clash: Artifacts of Chaos je hra plná rozpaků. Na jednu stranu oceňuji touhu tvůrců přinést něco nového, skvělého a povedeného. Nakonec z počinu vyniká především podivné grafické vyobrazení a skvělé audio. Titulu nejvíc ubližuje nevytvořená minimapa a zbytečný crafting s vylepšováním postavy, o nichž stále přemýšlím, proč tam vůbec jsou. Pokud jste ale fanoušci bojových umění a šílených superúderů a komb, našli jste hru právě pro vás.
